9°C
Jirkovy fotografie na první dojem vybízí k domněnkám, že se jedná o pestrobarevné obrazy, kde hraje stěžejní prim kontrast a zdánlivě nevšedně všední motivy. Až při bližším ohledání člověk sezná, že se kolikrát jedná o kombinaci dvou či více fotografií, což je osobitý styl, kterým se umělec prezentuje poslední léta. Než k němu dospěl, místy se mohlo zdát, že namísto fotoaparátu, který jej doprovází prakticky kamkoliv má zamířeno, dá přednost jinému uměleckému odvětí.
Budoucí malíř?
Jiří se narodil do umělecké rodiny, takže všestranného talentu mu bylo darováno štědře už do kolébky. „Moje maminka byla olympijská krasobruslařka, zatímco tatínek byl fotograf,“ vysvětluje. „Právě proto jsem fotit nikdy nechtěl,“ dodává Jirka s úsměvem. Přitom to ani tak nebylo pohybové nadání po mamince, jako spíše cit pro zachycení dokonalého okamžiku, které zdědil po svém otci – také Jiřím, kvůli čemuž si „junior“ dává za jméno číslovku „2“.
„Jednu dobu jsem hodně snil o tom, že bych se stal malířem. A také jsem měl období, kdy vím, že mě lákalo vyrábět filmové plakáty,“ vzpomíná. Vzdor prvotním antipatiím si ale fotoaparát oblíbil. „Na svůj úplně první foťák nevzpomínám nijak melancholicky. Dostal jsem ho jako malý pod stromeček a spíše mě nenadchl,“ říká upřímně. „Vybavuji si, že jsem se daleko více těšil na nějakou hračku, třeba autíčko na dálkové ovládání. Přitom vůbec nešlo o špatný foťák, ale já byl ve věku, kdy jsem si opravdu neuvědomoval, jaké štěstí mám, že jsem dostal kvalitní techniku.“
V tátových kročejích
Rčení o tom, že jablko nepadlo daleko od stromu, Jiří začal dokonale splňovat ještě před koncem povinné základoškolské docházky. „Táta na to šel chytře,“ pokyvuje Jirka uznale. „Nejprve mi začal domlouvat zakázky pro noviny, takže jsem fotil třeba hokejová, nebo fotbalová utkání. Později jsem dostával zakázky na svatby, golf či jiné společenské události a prakticky díky tomu jsem se naučil nejen mít to focení rád, ale také vůbec fotit,“ říká.
Největší motivací v jeho případě přitom ještě vůbec nehrály umělecké ambice – přece jen šlo o reportážní fotografie. V prvé i poslední řadě jimi ale Jirka vydělal nemalý peníz. „Táta si přál, abych nějakým způsobem navázal na jeho vlastní tvorbu. Já to jako malý nechápal, tolik mě to nebralo. Ale že jsem si třeba už v 16 letech vydělal focením na vlastní motorku, to pro mne bylo lákadlo jako hrom,“ nezastírá s tím, že vydělané peníze mu dlouho po kapsách nezůstaly.
„Žil jsem hrozně bohémským životem. Řekl bych, že do svých 30 let jsem žil každý den, jako jednu velkou párty spojenou v zimě se snowboardingem a v létě s downhillem“ nezastírá.
Změna je život
Když se s koncem základní školy před Jirkou otevíraly obzory středních škol, odhodlal se následovat své vlastní přání z dětství, a zkusit prorazit v malbě. Nastoupil proto do Výtvarné školy Václava Hollara. „Já si moc nevěřil. Odmala jsem chtěl vynikat a být nejlepší, ale viděl jsem, že mí spolužáci byli v malbě a kresbě o tolik lepší, že jsem přehodnotil své cíle,“ svěřuje se s tím, že většina jeho spolužáků tehdy zamířila za vzděláním na další umělecké školy.
Ne tak Jiří. Osud jej nasměroval na FAMU na obor, který ovládal nad jiné už tehdy znamenitě – fotografování. „Když jsem na FAMU nastoupil, bylo už tehdy mým snem, aby moje fotografie visely po výstavách,“ líčí. „Ale hned po nástupu jsem zjistil, že to bylo dost bláhové přání. Učitelé kladli větší důraz na dokumentární tvorbu, než na tu uměleckou.“
Škraloup ještě před narozením
Zároveň se během vysokoškolských studií vyskytly problémy jiného rázu. „Většina pedagogů, kteří na škole zůstali i po pádu komunismu, znala mého otce. A to ne úplně v dobrém, protože naše rodina za bolešvika nepatřila k těm oblíbeným,“ podotýká umělec a záhy vysvětlí proč.
„Můj pradědeček byl nechvalně známý podvodník Harry Jelínek, jeden dědeček byl architektem, druhý univerzitním profesorem, který sice přežil Terezín, ale komunisté jej po válce uvěznili na Pankráci, ze kterého se už nevrátil,“ vysvětluje. Otec byl ryzí autodidakt, tedy vyučil tak v podstatě sám sebe a dokázal prorazit, což jeho generační druhové, co fotografii vystudovali, nenesli zrovna lehce. A mnozí z nich mne právě učili a nedá se říci, že by mi všichni byli nějak nakloněni,“ krčí rameny.
Plnění snů
Vzdor tomu, že byl v ročníku nejmladší, i přes přezíravý postoj některých učitelů, Jirka FAMU vystudoval – a to i díky zastání kapacity v oboru, profesoru Františku Dvořákovi. „To byla taková má spřízněná duše, která mi uměla poradit a ponoukat mne k tomu, abych školu nevzdával. „Po studiích mi pan profesor zahájil několik výstav,“ cení si renomovaného historika umění, který zemřel v požehnaném věku 95 let před šesti lety. Velký vliv na něj také měl a stále má multimediální vizuální umělec Daniel Pešta, který je Jirkovým strýcem a svým způsobem vzorem.
Pod tichým patronátem obou dvou si Jirka začal pozvolna plnit své umělecké ambice a sny. Nedlouhou po studiích na sebe nenechala čekat jeho první autorská výstava, následovaly další a to dokonce i v zahraničí. Ostatně v Německu zastupoval Českou republiku na výstavě při příležitosti jejího vstupu do Evropské unie. „Šlo o světovou výstavu a výběr zvučných jmen umělců. Pro mě to byla neopakovatelná čest,“ vrací se ve vzpomínkách o několik let nazpět.
»Sendvičování« s nahými dívkami
Je nabíledni, že se Jirka neprezentoval dokumentárními fotografiemi, na které na FAMU tolik kladli důraz, ale svým uměleckým cítěním, které se na první pohled vymyká nad rámec obyčejnosti. Jeho tvorba je často atypická, kolorovaná a zdobená a především vrstvená jednou fotografií na druhou. Tím vznikají koláže a asambláže z často nesourodých prvků, které pohromadě působí jako jednolitý celek. Sám Jiří tento postup nazývá „sendvičovou metodou“.
„Už během studií jsem hodně experimentoval. Fotil jsem akty, ale tak, že jsem modelky oblékal do svých fotografií,“ uvádí s tím, že na jejich nahá těla zkrátka promítal diapozitivy. „Moje akty vůbec nehraničí s vulgaritou. Spíše hraničí s tím, zda se vlastně o akty jedná, protože přes promítané fotografie kolikrát ani ta nahota nebyla nijak názorná. U aktu je pro mne důležitá estetičnost. Vkusnost musí být nad jakýmkoliv náznakem nevkusu, a líbivost se musí opatrně dotýkat hranice kýče, kterou bych nerad překročil.“
Zrcadláže, reliéfy i socha
Jeho sendvičová metoda slavila už na škole celkem úspěchy a pozitivní reakce. Proto ji přijal za svou a neustále ji rozvíjí. Momentálně třeba experimentuje s materiálem. Fotografie netiskne na papír, nýbrž na zrcadla, díky čemuž je estetický dojem neustále proměnlivý v závislosti na momentálním osvětlení. „Při jiném osvětlení nebo při jiném úhlu pohledu ty fotografie mění barvy,“ vysvětluje.
Dlouhodobě spolupracuje s kurátorkou Renátou Mužíkovou, která tuto techniku pojmenovala »zrcadláže«. „S Reny si rozumíme a rádi spolu pracujeme. Vždy před výstavou mi dodává energii, které má opravdu na rozdávání. Takovou kurátorku bych přál každému umělci“.
Tvorba Jiřího Machta2 vychází z vyumělkovanosti obyčejných fotografií, které se snaží fotografovat neobyčejně. Umělec často vrství jeden motiv na druhý, díky čemuž vznikají pozoruhodné výtvory. David Zima
Zrcadláži jeho umělecký rozvoj nekončí. V plánu má své fotografie domalovávat a třeba i zalévat do epoxidu s jinými objekty, aby nabyly obrysů reliéfu. A zároveň pracuje pro jedinečné architektonické studio de.fakto na unikátním projektu Linea Pura v Holešovicích, kde jeho fotografie poslouží jako základ pro skulpturu. Sám si váží, že se dokázal vymanit ze škatulky napodobitelů či fotografů, kteří nepřichází s něčím novým.
„Upřímně ty koláže a vše okolo nich nepovažuji za nic světoborného. Ale je to směr, který jsem se vydal, a pod který se mohu podepsat,“ říká. „Původnost a originalita je v tom směru obsažená. Tak jako člověk pozná na první dobrou obraz od Andyho Warhola, já doufám, že když se lidé podívají na mou fotkou, poznají na první pohled, že jsem pod ní podepsaný já.“
Radost klientů - nepsaný zákon
Delší dobu se též věnuje i výzdobám interiérů, kde s nejrůznějšími architektonickými studii ladí jejich vzhled za pomocí vlastních výtvorů. „Nejraději spolupracuji s architekty a designéry, kteří mi dávají volnost, jelikož mi již řadu let důvěřují,“ říká.
Na spolupráci s vyhlášenými architektonickými studii je obzvlášť citlivý, jelikož „architekt je takový režisér hmatatelného prostoru, v kterém mohu hrát první housle, nebo doktor nemocného interiéru, kdy moje tvorba může sloužit jako skalpel k úspěšné operaci.“ Takto se například podílel na výzdobě břevnovského hotelu Pyramida, kde jsou Jirkovy práce k vidění jednak ve společenských prostorách, jednak i na pokojích.
Múza
Okřídlené rčení praví, že za každým velkým mužem stojí žena. I v Jirkově životě hrají múzy velkou roli. Tu největší momentálně našel v tanečnici, herečce a zároveň také Miss SuperTalent World Natálii Stejskalové, která je známá například ze seriálu Slunečná.
„Natálka je jedinečný talent. Suverénně by mohla zazářit třeba jako Bond girl, jak se bude jmenovat i výstava, která bude jen o ní a našich společných cestách,“ přibližuje další z inovátorských projektů, které v brzé době připravuje. Půjde tentokrát o videoart, který vznikal z jejich společné dvouměsíční cesty po Mexiku.
Zastoupení ve všech světových stranách
Jirkův osobitý podpis dneska zná snad každý, kdo jen trochu sleduje fotografickou tvorbu, a navštěvuje nejrůznější výstavy. Nejen v Praze, kde často vystavuje, ale i za hranicemi Čech. Ostatně jeho fotografie jsou zastoupeny ve sbírkách po Evropě, USA, Africe, Asii.
Dosud má za sebou více než 50 autorských výstav, 40 osobitých kalendářů a několik limitovaných publikací, v nichž se specializuje zejména na to, aby měly příběh a čím zájemce zaujmout. „Nemám rád, když je někdo umělcem pouze pózou. Umělcovi je třeba to umění věřit a proto se snažím být důvěryhodným,“ uzavírá. V současnosti vystavuje v Pasáži českého designu, v Muzeu BMW Renocar Brno, v Galerii Neptun v Orea Hotel Pyramida.
