Marie Terezie byla jednou ze tří dcer římského císaře Karla VI. (†55). Jelikož ten neměl mužské potomky, kteří by po něm jednoho dne převzali vládu, padlo toto břímě právě na Marii Terezii, která byla nejstarší dcerou. V den skonu svého otce se měla stát římskou císařovnou, uherskou královnou a také českou královnou.

V té době bylo neobvyklé, že by v čele státu seděla žena – výjimky bychom nalezli v Anglii, avšak méně už na starém kontinentu. K tomu, aby ji ostatní panovníci coby vladařku uznali, vydal ještě za svého života Karel VI. tzv. Pragmatickou sankci, kde bylo zdůrazněno i nástupnictví nejen v mužské, ale i ženské linii, tudíž se Marie Terezie mohla stát císařovnou a královnou. Kdyby nebylo různých „kdyby“.

Strádání Prahy

Hned v prvních týdnech vlády začaly některé strany zpochybňovat pořadí následnictví určené Pragmatickou sankcí a požadovat odstoupení určitých území,“ líčí francouzský historik Jean-Paul Bled v knize Marie Terezie: Zakladatelka moderního státu. Ne náhodou mezi zpochybňovači byli i Čechové, kteří využili možnosti a za krále si zvolili Karla Albrechta Bavorského (†47), který byl bavorským kurfiřtem a svatováclavskou korunou vzal zavděk.

Méně vděčná byla pochopitelně Marie Terezie, která tento „ústrk“ Čechům nikdy nezapomněla. O zemi, na níž měla nárok, musela usilovat vojensky. „Podzim roku 1741 přinesl strádání především Praze,“ líčí historici Jana Janusová a Otakar Káňa v knize Její veličenstvo Marie Terezie.

O Čechy a Prahu se bojovalo dlouho, pro císařovnu šlo o otázku prestiže. Země tehdy velmi strádala. „Soudobý kronikář zaznamenal, jak velká drahota vládla v té době v Praze. Píše například, že 1 libra hovězího masa stála 2 zlaté 23 krejcarů, vepřového 2 zlaté 12 krejcarů, husa 8 zlatých,“ uvádí historikové. Karel Albrecht byl sice na českého krále korunován, ale z Prahy, kde ke korunovaci došlo, a vůbec z Čech jej nakonec vojska Marie Terezie vypakovala.

Poslední z oblíbených míst

Že by se ona sama z pobytu v Praze nějak těšila, o tom nemůže být příliš řečí. Město jí k srdci příliš nepřirostlo. „Marie Terezie potvrdila postavení Vídně jako hlavního města monarchie a sídla císařské rodiny. Praha, velká rivalka Vídně, prohrála souboj o hlavní město už před více než stoletím a půl,“ píše Bled s poukazem na dobu, kdy z Prahy na přelomu 16. a 17. století kraloval Rudolf II. (†59). Marie Terezie nejraději trávila čas ve Vídni, ráda dojížděla do Bratislavy a Budapešti, do Prahy ovšem moc ne.

Ta v té době byla spíše už jen „provinčním“ městem, jak podotýká historik Josef Janáček v Malých dějinách Prahy. Ve městě vznikala nová barokní zástavba. Vrcholný barok „představuje ve výtvarném vývoji města jednu z nejpozoruhodnějších period, ostře kontrastující s hospodářskou stagnací Prahy a se zaostalostí měšťanského prostředí,“ uvádí Janáček. Do skvostně vyzdobené barokní Prahy, kde v té době už čerstvě stály například Clam-Gallasův palác na Starém Městě, Toskánský palác nebo chrám sv. Mikuláše na Malé Straně, mířila Marie Terezie v roce 1743 na svou korunovaci za českou královnu.

Korunovaná šaškovskou čapkou

„29. duben roku 1743 byl pro Prahu a její obyvatele dnem vzrušujícím a svátečním. Do Prahy vjížděla arcivévodkyně rakouská, královna uherská a česká, aby se starobylém chrámu svatého Víta přijala korunu českých králů,“ uvádí Janusová s Káňou ve své biografii. „Přestože již předtím nařídila, aby se korunovační slavnosti odbývaly bez okázalosti a se vší skromností, vyzněly tyto ceremoniály velkolepě.“

Marie Terezie s dětmi
Autor: Profimedia

Královnu při vjezdu do Prahy doprovázeli jezdci, pážata a kyrysníci. Nescházeli pochopitelně hudebníci a trubači, kteří doprovázeli jízdu královského kočáru, které vedlo šestispřeží. Než byla Marie Terezie na Pražském hradě korunovaná, zastavila se ještě na Karlově náměstí, poté na Václavském náměstí a nakonec přes Karlův Most a Nerudovu na Hradčanské náměstí.

Vlastní korunovaci Marie Terezie nijak neprožívala, viděla v ní víceméně formalitu, kterou musela podstoupit,“ uvádí historikové. „O české zemi věděla pramálo, její minulost jí byla cizí, české království pro ni představovalo kus půdy, území, které nesměla ztratit. Nádherná zlatá koruna, bohatě posázená safíry, smaragdy, rubíny a perlami, jí dokonce připomínala šaškovskou čapku, jak se vyjádřila.“

Královna, co neměla ráda „své“ Čechy

Marii Terezii bývá připisováno mnoho dobrého. Právě na základě jejího nařízení se třeba začaly číslovat domy, byl modernizován trestní rejstřík, byla i zavedena povinná školní docházka pro chlapce i dívky. V čele římské říše, a tedy i v čele Českého království, setrvala poměrně dlouho – až do 29. listopadu roku 1780, kdy skonala. K Čechám si ale nijak kladný vztah nenašla.

Nikdy k Čechám srdečně nepřilnula, hlodal v ní osten nedůvěry, dokonce si přála natolik omezit samostatnost českých zemí, aby jejich obyvatele už nikdy nenapadlo vystoupit proti ní,“ líčí čeští historici. Čechy na ní přesto nezapomněli, ani Pražané, což dokládá nedávná instalace sochy Marie Terezie v Praze 6, v podhradí Pražského hradu, který císařovna zrovna dvakrát v oblibě neměla.

Fotogalerie
33 fotografií