Podhoubí vojenské šarvátky, a vůbec celé třicetileté války, se začalo vytvářet roku 1618, kdy se českým stavům znelíbilo zvolení Ferdinanda II. Štýrského za českého krále. Na základě jeho nařízení byli čeští protestanští šlechtici omezováni ve svých právech a svobodách – a tak jednoho krásného jarního dne, 23. května 1618, došlo k pražské defenestraci, při níž byli z oken Pražského hradu vyhozeni místodržící Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka a Jaroslav Bořita z Martinic, spolu ještě s písařem Filipem Fabriciusem.
Defenestrací vypuklo české stavovské povstání, které vyústilo ve „svržení“ Ferdinanda II. a volbu a korunovaci nového krále Fridricha Falckého. Habsburskému císaři se tento akt pochopitelně líbit nemohl, a tak po několika menších vojenských šarvátkách a několikerém obléhání Vídně českými vojsky, se vypravily císařské armády směrem ku Praze, aby vzpupné povstání českých stavů potlačily.
Měření sil
K Praze dorazila císařská vojska v pozdních nočních hodinách 7. listopadu. Od časných hodin následujícího dne se začala pozvolna rozprostírat u Bílé hory. Ta podle písemné zprávy jistého Jindřicha Fitzsimona, který byl zpovědníkem velitele císařských vojsk Karla Bonaventury Buqoye, následně:
„Ze strany, z níž jsme přicházeli, jsou pod horou mokřiny, přes které se mohlo jít po můstku, ale kdo měli lepší koně, našli si cestu i lučinami. Pod temenem hory vlevo letohrádek Hvězda uzavřený zdí na svahu. Na obou stranách pod horou leží vesnice [Ruzyně, Řepy – pozn. aut.]; šíře hory plus mínus jedna německá míle. Dozadu se návrší mění v planinu, která se táhne až ke Praze, zatímco na západě hora vystupuje náhle, ba zleva velmi prudce,“ cituje jej ve své knize Zimní král aneb české dobrodružství Fridricha Falckého renomovaný historik Jaroslav Čechura.
Císařská vojska podle tohoto popisu přitáhla na Bílou horu od západu. Co ta česká? „Kníže Anhalt (Kristián I. Anhaltský byl vrchním velitelem českého stavovského vojska – pozn. red.) vybral jako místo pro svedení bitvy západní svah pláně, kde sešikoval vojsko do dvou rovnoběžných řad s poměrně velkými mezerami,“ líčí Čechura, který sešikování vojska připodobňuje k šachovnici. Přípravné opevňovací práce byly pak plně v režii krále Fridricha Falckého, který se ale bitvy nezúčastnil. V těch chvílích dlel na Hradě, a traduje se, že po čas střetnutí akorát obědval.
Rozložení sil hrálo do karet císařským, protože k Praze přitáhly hned dvě armády, které se cestou spojily. Postavení a terén hrály pro česká vojska. Tak se přihodilo, že dopoledne 8. listopadu roku 1620 proti sobě stálo sešikovaných zhruba 30 tisíc císařských vojáků, proti přibližně 20 tisícům pěšáků i jezdců, mezi kterými byli zahraniční žoldnéři.
Zmatek a zmar
Vojska na bitevní planině proti sobě v dostatečně respektujícím odstupu stála podle Čechury zhruba tři hodiny. „Byla tu přítomna řada duchovních, kteří poskytovali své služby před nadcházejícím bojem. Od rána zpovídali. Připravovali vojska na nadcházející krvavou konfrontaci,“ uvádí historik. K vypuknutí bitevní vřavy došlo okolo půl dvanácté. „Počátek nevypadal pro katolické a protičeské velitele nijak povzbudivě,“ líčí Čechura. Jak to, a kde nastal osudový obrat?
„Kupodivu velmi brzy se od sebe jednotlivé oddíly stavovského vojska od sebe oddělily a bojovaly na vlastní pěst,“ podotýká v knize České země v době renesance historička Naďa Kubů. „Zavládl zmatek a mnozí vojáci ztratili orientaci. Štěstí se začalo přiklánět na stranu císařského vojska. Z boje začali utíkat vojáci pěchoty. Během půl hodiny byla velká část armády na útěku, aniž začal ještě boj.“
Čechura k tomu dodává, že zatímco stavovská jízda v počátku bitvy „udělala své,“ tudíž rozbíjela šiky císařských vojsk, velmi brzy ztratila podporu pěšáků, kteří na vývoj bitvy nezareagovali vhodně. Následný císařský protiútok rozbil české levé křídlo, jak uvádí Čechura – nevydrželo ani čtvrt hodiny. O jednostrannou záležitost se přesto tak úplně dlouho nejednalo. „Češi se vrhli divoce na levé jezdecké křídlo pravé falangy, rozrazili je, některé zabili, mnohé srazili z koní,“ zaznamenal Fitzsimon.
To byla spíše výjimka, kterou měl na svědomí Kristián II. Anhaltsko-Bernburský, jenž byl v průběhu bitvy raněn a zajat, což otřáslo psychikou stavovského vojska. Také na to konto se začaly síly stavovských vojsk drolit a jednotliví vojáci prchali před početní převahou císařských. „Není jasné, kdy přesně a jak byla vlastně tato bitva ukončena, a neví se ani rámcově, kolik lidí kapitulovalo a odešlo (…) do císařského zajetí,“ líčí Čechura. „Někdy po jedné hodině odpolední bylo po bitvě.“ Konečné účty? Historikové se shodují, že na české straně mělo padnout zhruba čtyři tisíce mužů, na straně druhé ani ne tisíc.
Soumrak nad Českým královstvím
Co následovalo potom? Pro Pražany a pro Čechy, zvláště tedy toho protestantského vyznání, nic příjemného. Nejlépe to asi musí ilustrovat pocity zmaru Fridricha Falckého, který se „s plným žaludkem“ a v příjemném rozmaru vydal po poledni prohlédnout bojiště. Kam ovšem nedorazil. Zastavil se na Strahově. „Jako mohutná vlna se tudy právě v tom okamžiku dobývali uprchlíci ze ztracené bitvy, kteří hledali spásu za pevnými městskými zdmi,“ líčí Čechura. Zklamání, které Fridrich tehdy musel zažívat, bylo veliké.
Do Prahy vkročila císařská vojska den po bitvě. První kroky vítězného generála Buquoye vedly do strahovského kapucínského kláštera. „Jednalo se v té době patrně o jedinou svatyni v Praze, kde se konaly katolické bohoslužby,“ poznamenává Čechura. Praha tehdy ještě nekapitulovala, což s sebou neslo různé vlny drancování a loupení jak na Hradčanech, tak i v obou městech pražských. Teprve pod pohrůžkou ostřelování města z děl Pražané kapitulovali 12. listopadu.
Důsledky
Dopady bělohorské bitvy jsou každému dobře známy. Nastala rekatolizace a kruté tresty pro odbojné šlechtice a účastníky povstání, které eskalovaly staroměstskou popravou 27 českých pánů. Ferdinand II. byl opět uznán za českého krále, přičemž jeho potomci z rodu Habsburků si posléze nárokovali svatováclavskou korunu až do roku 1918, kdy došlo k ustavení samostatné Československé republiky.
A Praha? Podle historika Josefa Janáčka, který napsal knihu Malé dějiny Prahy, sestávala tehdy ze zhruba 3 300 domů, z nichž téměř čtvrtina byla zkonfiskovaná nebo prodaná těmi, kteří před hněvem císařských utekli za hranice Čech. „Několik týdnů loupili císařští, co se dalo. Bohaté město během několika týdnů nepředstavitelně zchudlo. Pleněním a drancováním byli postiženi katolíci i protestanti. Rozsah škod byl tak veliký, že znamenal počátek zdlouhavé zkázy města,“ líčí Janáček. Přitom ještě donedávna, za času panování Rudolfa II., platila Praha za hlavní město říše.
