Kdy a kde přesně se Jaromír narodil se lze těžko dohadovat. Ostatně popisujeme události staré více než tisíc let, o kterých se příliš mnoho písemných pramenů nedochovalo. Historik Josef Charvát klade rok jeho narození někam do 70. až 80. let 10. století. Jeho otcem byl český kníže Boleslav II. Pobožný, a že měl ještě dva bratry. Staršího Boleslava III. Ryšavého, a Oldřicha.
Bratrská »láska«
O dětství sourozenců se toho také příliš neví. Kronikář Kosmas ve své Kronice Čechů zmiňuje, že „Jaromír; dokud byl mlád, byl na dvoře otcově chován,“ muselo to tedy být v Praze na Hradě. Všichni tři sourozenci však měli údajně dělat svému otci nemalé starosti ještě za jeho života. Zvláště jejich vzájemné půtky.
Touha po moci byla silnější než příbuzenská krev, a vyústila v nepředvídané nepředloženosti, tak jako vyvraždění Vršovců, které klade Charvát za vinu právě nejmladšímu Oldřichovi. „Později se podobných krutostí opakované dopouštěl. Nebyl ochoten respektovat vůbec žádné dobové zvyklosti,“ píše Charvát v knize Boleslav II. Sjednotitel českého státu.
Nejhorší vlna vzájemné řevnivosti mezi třemi bratry vypukla po smrti Boleslava II. Jeho nástupcem na knížecím stolci se pochopitelně stal nejstarší v pořadí – Boleslav III. „V rámci bratrských vztahů uvnitř rodiny se rozhodl pojistit si své postavení tím, že bratra Jaromíra nechal zbavit mužství a druhého bratra Oldřicha hodlal nechat zavraždit v lázni,“ popisuje Charvát. Oba kněžici bratrovo řádění přežili, byť tedy Jaromír vykastrován, a raději prchli ze země.
Boleslavova radost neměla dlouhého trvání. Jeho vrtkavá a prudká povaha byla trnem v oku polskému knížeti Boleslavu Chrabrému, který v něm neviděl spolehlivého partnera. S čím jak Boleslav III. zacházel, tím také sešel. V roce 1003, po třech letech panování, byl na popud Boleslava Chrabrého „jat a zbaven zraku a jeho lidé všichni byli jednak zmrzačeni, jednak uvrženi do vězení,“ píše Kosmas. Boleslav byl následně uvržen do vězení, kde po třech desítkách let zemřel.
Strastiplný výstup na výsluní
Zakrátko na knížecí stolec usedl Jaromír. Ale ten, jako by hanu a pokoření od svých nepřátel doslova přitahoval. Kronikář Kosmas zaznamenal škaredé jednání Vršovců, kteří krátce na to Jaromíra zajali ve Velízi na Berounsku. „Uchopili svého pána, ukrutně ho svázali a nahého, naznak položeného, připoutali za ruce a nohy k zemi kolíky a skákali, hrajíce si na vojenské rozběhy, na koních přes tělo svého pána.“
„Kdo je tenhle človíček, sprostší než mořská řasa, že má předčíti nad námi a slouti pánem?“ měl přitom říci jistý Kochan, příslušník Vršovců, se kterým se ještě v průběhu líčení Jaromírova života setkáme. Když měli knížete zachránit jeho zastánci, byl údajně polomrtvý a zle poštípaný od hmyzu. „Neboť jak roj včel se snášelo hejno much nad nahým tělem,“ podotýká Kosmas. Z útrpného mučení se Jaromír léčil v Praze na Vyšehradě.
Benjamínek na scéně
Jaromírova vláda také neměla dlouhého trvání a zdaleka nešlo o snadná léta panování. O osud Čech se zajímalo několik mocností, především Svatá říše římská a Polsko. Právě polský kníže Boleslav Chrabrý se podle historiků nejvíce zasloužil o další střídání na knížecím stolci, když umožnil nejmladšímu z bratrů – Oldřichovi, sesadit Jaromíra a vyhnat jej roku 1012 ze země. Jaromír byl záhy uvězněn až do roku 1034, kdy léta trávil ve vězení v Utrechtu.
Nebyl to však úplně Jaromírův konec, jak by se mohlo zdát. Týž osud totiž potkal i jeho nejmladšího bratra Oldřicha, který se v roce 1033 znelíbil císaři a proto byl také zajat a vězněn. Jaromír byl na to propuštěn a byla mu navrácena knížecí hodnost s podmínkou, že se o vládu bude v Čechách dělit s Oldřichem a s jeho synem Břetislavem I. Unavený, zmrzačený a starý se do Čech vrátil až roku 1034. Byla to ale pro Jaromíra opravdu výhra a satisfakce za léta příkoří?
„Celý příběh skončil tak, jak při Oldřichově povaze skončit musel,“ uvádí Charvát. „Jen co přijel Jaromír do Čech, Oldřich ho zajal, nechal oslepit a držel ho v zajetí na knížecím dvoře v Lysé nad Labem. Tentokrát však pověstné Boží mlýny vyvinuly rychlost přímo bleskovou. Devátého listopadu 1034 Oldřich zemřel uprostřed svých na hostině, sražen zřejmě náhlou příhodou mozkovou.“ A Jaromír, podle principu seniorátu, se stal již potřetí českým knížetem. Ale ne na dlouho. Z vlastní vůle při ceremonii na Pražském hradě přenechal knížectví pokračovateli rodu Břetislavu I.
První mince v Čechách
Sic by se o Jaromírovi mohlo říci, že jen samospádem udržoval chod knížectví, protože se příliš neví o některých jeho závratných rozhodnutích, nebylo by to vůči němu úplně fér. I za jeho panování došlo k výraznému rozvoji českého mincovnictví. „Ke knížecím mincovnám na Pražském hradě a Vyšehradu přibyly ražební aktivity na několika dalších českých hradech,“ uvádí Charvát a vyjmenovává Mělník, Plzeň či Kouřim.
Zároveň též v knize Zrod Českého státu uvádí, že Jaromír jako první český kníže nechal razit mince s podobiznou sv. Václava. „Byl sice zřejmě nadán otcovým talentem vojenským, byl však zjevně do té míry čestný a důvěřivý, že to hraničilo se zaslepeností a naivitou,“ hodnotí Jaromírovu vládu historik. Jaromír je i považován za zakladatele města Jaroměře
Konec vsedě
Tak jak Jaromír žil, je bohužel příznačný i jeho konec. Poslední léta chtěl strávit v ústraní, a – hodilo by se říct – mít ode všech pokoj. Ještě předtím však stačil na oné pražské ceremonii věnovat svému synovci několik rad. „Když starý a slepý Jaromír,“ píše Charvát, „uvádí roku 1035 na trůn křepkého Břetislava, syna zesnulého knížete Oldřicha a půvabné Boženy (...), varuje jej před proradností Vršovců, na niž již mnohý zeměpán – též on sám – zle doplatil.“ Bývalý kníže se ve svých slovech nemýlil.
„Po nemnohých dnech Kochan, o němž jsme se výše zmínili,“ zaznamenal kronikář Kosmas, „poslal svého kata, a když onen slepec, sedě na záchodě v hodině noční, vyprazdňoval břich, proklál ho ostrým oštěpem zezadu až do útrob břišních. A tak spravedlivý muž, kníže Jaromír, zemřel jako mučedník.“ Stalo se tomu 4. listopadu roku 1035. Kde přesně k vraždě mělo dojít, kronikář neuvádí. Co však víme, a je tomu tak dodnes, že místo Jaromírova posledního odpočinku se nachází na Pražském hradě, konkrétně v bazilice sv. Jiří.
Jaromírova Praha
Jak se hlavnímu městu knížectví po čas vlády Jaromíra dařilo? Pokračoval stavební rozmach, který započali jeho předkové. „Už před koncem 10. století za knížete Boleslava II. byl vybudován nový kamenný kostel sv. Jiří, který nahradil starší kostel,“ líčí v Malých dějinách Prahy historik Josef Janáček. Rušno bylo také na Břevnově, kde se v rámci tamního kláštera budovala nová svatyně, a stavební ruch nastával také na Vyšehradě, kde se Jaromír s oblibou zdržoval.
„V podhradí se nabízely možnosti obživy stále většímu počtu obyvatel.“ Kolik jich tehdy v Praze žilo? Janáček míní, že v roce 1200 jich mohlo kolem pěti tisíc. Přibližně o něco méně jich tou dobou mohlo být i před 200 lety, kdy panoval Jaromír.
Jisto také je, že rušno tam nebylo jen z důvodu stavebního rozmachu. V letech 1003 až 1004, tedy na samém počátku Jaromírovy vlády, nastala „okupace Pražského hradu vojskem polského knížete Boleslava Chrabrého,“ dozvíme se z knihy Dějiny Prahy v datech od autorského kolektivu historiků. „V srpnu 1004 se podařilo Jaromírovi za pomoci vojsk císaře Jindřicha II. vyhnat polské vojsko z Prahy a osvobodit zemi od polské nadvlády.“
