Rudolf se narodil jako druhorozený syn císaři Maxmiliánu II. (†49) a Marii Španělské (†74). Jelikož jejich prvorozený Ferdinand zemřel v prvním roce svého života, počítalo se prakticky od narození s tím, že Rudolf po svém otci podědí jak korunu českých králů, tak také i těch uherských a německých, jimiž tehdy Habsburkové byli.

Na rozdíl od svých předků i následovníků si za své sídelní město vybral právě Prahu. Nakonec i celkem překvapivě. Poprvé do ní zavítal už jako chlapec v roce 1562, kdy byl na českého krále korunován jeho otec. „Desetiletý Rudolf tehdy doprovázel se všemi sourozenci otce a matku z Lince do Prahy a po jejich boku prožil triumfální vjezd do města, na nějž Pražané vzpomínali s uspokojením ještě po letech,“ píše v biografii Rudolf II. a jeho doba historik Josef Janáček (†69). Zatímco z korunovace otce byl Rudolf veskrze „unesen,“ z té vlastní už příliš ne.

Korunovace, která se „nepovedla“

Korunovační slávu v Praze si Rudolf užil ve svých 23 letech v roce 1575. Jenomže zase až tak triumfální, jak si pamatoval z dětství, nebyla. Pražané ji tehdy v září šili doslova horkou jehlou, protože Rudolf byl za českého krále přijat 5. září, přičemž korunovace se měla odehrát 22. září – tedy za necelé tři týdny. Na přípravy nebylo moc času a na kvalitě ceremonie se to podepsalo. Jak taková korunovace probíhala? Přenechme slovo odborníkovi.

„20. září čeští stavové oficiálně Rudolfovi oznámili, že byl přijat za českého krále, a blahopřáli mu,“ líčí Janáček. „Za hlučného troubení a bubnování a za ještě hlučnější střelby z děl odvedli (císař Maxmilián s chotí – pozn. redakce) celý zástup dvořanů a stavů do chrámu sv. Víta, kde se všichni pomodlili a zapěli sborově Te Deum laudamus. Nazítří, 21. září, přivezla stavovská delegace z Karlštejna na Pražský hrad české královské insignie a 22. září, jak bylo předem stanoveno, se konala korunovace.“

„Ve Svatovítském chrámu byly narychlo postaveny zvláštní dřevěné tribuny, ale spousta lidí se do kostela vůbec nedostala,“ uvádí Janáček s tím, že se na Hrad tehdy vypravilo nebývalé množství lidu, aby provolali slávu budoucímu českému králi. „Ze svatováclavské kaple přivedli Rudolfa před hlavní oltář (…) a po modlitbách a slavné mši se konal korunovační obřad podle starých vžitých pravidel.“ Rudolf tehdy musel předříkat česky slavnostní přísahu, která mu byla napovídána, a následně mu byla na hlavu uložena svatováclavská koruna.

„Jeden po druhém pak předstupovali páni a rytíři před krále (měšťané na takovou poctu neměli nárok) a dotýkajíce se dvěma prsty koruny slibovali novému králi věrnost a věčnou poslušnost. Slavnostní ceremoniál uzavřel Rudolf tím, že pasoval vlastním mečem čtyři osoby na rytíře,“ popisuje uznávaný odborník na novověké dějiny. „Za ohlušujícího ryku trub a bubnů přišli ještě v kostele za novým králem jako první gratulanti vyslanci papežské kurie, španělského krále a benátské republiky a odevzdali mu před očima přítomných diváků vzácné dary.“

Portrét zachycující mladého Rudolfa II.
Portrét zachycující mladého Rudolfa II.
Autor: Blesk - Zbyněk Pecák

Následně následovala bujará hostina – ačkoliv se z historických pramenů dozvíme, že pro mnohé její účastníky, Rudolfa nevyjímaje, byla víceméně zklamáním. Bývalo zvykem, že korunovace a s nimi související slavnosti bývaly rozděleny i napříč několika dny, uskutečňovaly se k nim nejrůznější doprovodné události, společenské tance i třeba rytířské hry, nebo divadelní představení, kdežto v případě té Rudolfovy se všechno odehrálo během jednoho dne – a onou polední hostinou, to vlastně „skončilo.“ Janáček k tomu uvádí, že Rudolfova korunovace „vyzněla nepřirozeně skromně (…) a lidé z ní odcházeli s pocitem, že to byla korunovace neobvykle ošizená.“

Vídeň? Radši do Prahy!

Než na Rudolfa dolehla plná tíže zděděných vladařských povinností, uplynul rok. Maxmilián II. zesnul 12. října 1576 a Rudolf, tehdy čtyřiadvacetiletý, se stal nejen titulárním, ale i formálním vladařem. Tehdy ovšem císaři panovali z Vídně, a ani u Rudolfa to nebylo výjimkou. Ostatně proč by mělo? „Za života císaře Maxmiliána nebudil Pražský hrad příliš vábný dojem a ke všemu zlému nenabízel (…) ani zvláštní pohodlí,“ zmiňuje Janáček.

Nicméně, jak je všeobecně známo, Rudolf nakonec z Vídně do Prahy přesídlil. Důvody, které jej k tomu ponoukaly, však nebyly takové, že by si byl Rudolf oblíbil Prahu nad jiná města, ale protože rozlehlá říše, které panoval, vedla válku s Osmanskou říší, a nejednou se stalo, že turecká děla byla doslova na dostřel od Vídně.

K „velkému“ stěhování došlo v roce 1583, přičemž je měl Rudolf vysvětlit vzletnými slovy, že přece Praha je „stolici Jeho Milosti císařské nejpřednější,“ a že Pražský hrad leží „v tak veselém a příležitém, spanilém místě a v čerstvém zdravém povětří,“ cituje Janáček zaznamenanou Rudolfovu výpověď. A právě tím rokem, až do konce Rudolfova života, se Praha v podstatě naposledy ve své historii stala sídelním městem císaře Svaté říše římské, nepočítáme-li Ferdinanda V. Dobrotivého (†82), který se do Prahy nastěhoval, ovšem až po své rezignaci na císařskou korunu.

Rudolfínská Praha

Ještě než Rudolf do Prahy přesídlil, zaznamenal Pražský hrad četné změny. Musel být totiž „povýšen“ na reprezentativní sídlo hodné krále a císaře. Praha si do té doby uchovávala stále gotický ráz středověkého města, zatímco v 16. století už po celé Evropě byla v módě renesance, tudíž bylo nutné zjednat nápravu. „I když většina renesančních domů zanikla v pozdějších přestavbách, dá se předpokládat, že rozsah renesanční přestavby celého města byl obrovský,“ uvádí Janáček.

Za Rudolfa II. Praha vzkvétala
Za Rudolfa II. Praha vzkvétala
Autor: Foto Blesk – David Malík

Na Hradě, který se tyčil nad zhruba 60 tisícovém městem za dobu Rudolfova panování vzniklo například dnešní II. nádvoří, vznikl rovněž tzv. letní palác a vůbec došlo ke stavebnímu přeskupení budov tak, aby mohl vzniknout Nový královský palác. Zároveň v Královské zahradě, která se rozléhá od Hradu až po letohrádek královny Anny nechal Rudolf vybudovat lví dvůr a z dob jeho panování pochází také vznik tzv. Zlaté uličky, dodnes hojně navštěvované turisty.

Kapitolou samu pro sebe je pak Rudolfova umělecká sbírka, kterou za léta svého panování v Praze nastřádal. Josef Janáček ve svých Malých dějinách Prahy dokonce uvádí, že se ve své době jednalo o „jednu z největších soudobých sbírek uměleckých děl, přírodnin a jiných pozoruhodných předmětů typických pro renesanční záliby.“ Jen sbírka obrazů, a jednalo se o díla malovaná například Leonardem da Vinci (†67), Michelangelem (†88) Raffaelem (†37) nebo Albrechtem Dürerem (†56), čítala prý na tři tisíce položek.

Mnohé z předních osobností kulturního ale i vědeckého života navíc Rudolf pozval na svůj pražský dvůr, čímž se „matka města“ znovu po dlouhé době stala bez přehánění světovou metropolí. A bylo tomu až do roku 1612, kdy Rudolf, soužený vážnými zdravotními neduhy, v Praze zemřel.

Fotogalerie
29 fotografií