Na jedné straně jižanský temperament, na druhé straně český pořádek. Zleva řecké nadšení z drobných všednodenních radostí, zprava český spěch a neochota ve shonu každodennosti nijak polevit. Andronika má dle svých slov od každého trochu. V Praze se narodila, ale celý život snila o tom, že bude žít v Řecku, v domovině svého tatínka Christose Tsiolase, jehož v tehdejším Československu „počeštili“ na Čolase.

Útěk za novým životem

Androničin tatínek už jako 16letý chlapec opustil Řecko v roce 1946. „Utekl kvůli občanské válce, která v podstatě navazovala na tu světovou. Přes Albánii utekl do Jugoslávie, odkud jej, i další uprchlíky, rozvážely vlaky do nejrůznějších socialistických států, které se tehdy odhodlaly politické emigranty přijímat,“ vysvětluje Andronika. „Podle toho, do kterého vlaku člověk nastoupil, tam jel,“ říká. Mladý Christos tehdy nastoupil do soupravy, která z Jugoslávie mířila přímo do Československa, které tehdy uprchlíky přivítalo doslova s otevřenou náručí.

Tatínek Androniky našel svůj druhý domov v Praze, kam emigroval kvůli hrozící občanské válce. Na Československo nedal nikdy dopustit.
Tatínek Androniky našel svůj druhý domov v Praze, kam emigroval kvůli hrozící občanské válce. Na Československo nedal nikdy dopustit.
Autor: Archiv Androniky Čolasové

O žádnou náhodu, jak by se mohlo zdát, každopádně nešlo. „Tatínek byl údajně v dětství velký vesnický šprt. Za svým učitelem chodil i po škole, dostával hodiny zdarma. Učitel mu měl říct, že v centru Evropy existuje krásná země, která je plná zeleně a vzdělaných vstřícných lidí,“ říká Andronika. „On sám Československo nenavštívil, těžko říct, jak na to přišel. Ale v tatínkovi ta slova zakořenila, a na nádraží si našel ten správný vlak.“

Po čase vzpomínal, jak úžasně se k nim tehdy Čechoslováci chovali, byť na tom po druhé světové válce sami nebyli nejlépe. O to více si toho, vážil,“ vzpomíná Andronika. „Přijali všechny chudáky, kteří utekli z toho nejhoršího. Otevřeli jim své náruče i školy. Pro děti, které třeba vůbec poprvé zavítali do školy v 11 letech, to bylo něco neuvěřitelného.“ I když se situace v Řecku postupem let celkem uklidnila, Christos Čolas v Praze zůstal. Zamiloval se do Věry, kterou si vzal, a společně založili rodinu, jejíž součástí se v roce 1967 stala malá Andronika.

Na hranici dvou kultur

V Praze vyrůstala v Bítovské ulici na Pankráci. Prakticky už od mládí na ní prý bylo znát, že je Řekyní, a to nejen na české poměry exotickým jménem, ale i temperamentem. „Zpětně obdivuji své učitelky, že se mnou měli trpělivost,“ směje se dnes. „Prováděla jsem takové věci, které by od českých dětí nečekali, přesto nad tím mávly rukou. Za to jim jsem doteď vděčná a věřím, že jsem od nich ledasco pochytila,“ říká Andronika, která shodou okolností uží na gymnáziu Na Vítězné pláni, mimo jiné zrovna řečtinu.

S tou přitom paradoxně odmala měla potíže. „Tatínek na mě řecky nemluvil, přece jen jsme žili v Praze, takže se u nás doma mluvilo výhradně česky,“ vysvětluje. „Pro mě přitom bylo Řecko nejen určitým druhým domovem, ale v podstatě i kolébkou kultury. Navštěvovali jsme ho od mých 8 let pravidelně každé prázdniny, ale sen se mi skutečně splnil v 19 letech, kdy jsem se v roce 1986 s celou rodinou přestěhovala do Athén,“ vysvětluje. Neobešlo se to bez komplikací.

„Tatínek se do Řecka vrátil po nějakých 40 letech. Země, kultura, společnost, to vše bylo jiné, než jak si pamatoval, a ještě jinačí, než jak znal z Československa,“ vzpomíná Andronika s tím, že to pro něho byl šok. A neméně také pro ni, když hodlala v Řecku studovat vysokou školu se svými skromnými základy řečtiny. „Uměla jsem si říct v obchodě o vodu nebo pečivo, ale tím to haslo,“ vzpomíná na první týdny, ale během půl roku udělala velký pokrok, na vysokou školu se dostala. Nakonec vystudovala tělesnou výchovu a sport, později i pedagogickou fakultu. Od roku 1989 nepřetržitě učí, nejprve v Řecku, od roku 2011 „zpátky“ v Praze.

Dědictví předků

Na úvod článku jsme zmínili, že Češi jsou podle Androniky Řekům v lecčem podobní. I když se to nemusí na první pohled zdát, jeden velmi styčný bod tu přece jen je. A to ochota pomoci druhým v nouzi. Tak jako Čechoslováci pomáhali řeckým emigrantům ve 40. a 50. letech, v současnosti zase Řekové pomáhají emigrantům z různých koutů světa, kteří prchají ze zemí, které sužují nenávistné a krvavé občanské války. „V podstatě v tom není rozdíl,“ zastává.

Z toho důvodu také na škole iniciovala ve spolupráci s Erasmem + projekt, v rámci něhož navštívila se svými studenty uprchlické tábory v Řecku. Mrzelo ji totiž, jak málo solidarity a pochopení v současnosti česká společnost pro uprchlickou vlnu zastává. „Můj tatínek, který už bohužel není mezi námi, považoval Československo za svou druhou vlast. I když se vrátil do Řecka, nikdy o životě stráveném v Praze nemluvil ošklivě, naopak Československo vždy hájil a byl schopný se kvůli němu pohádat až do krve! Stále se do Prahy vracel, měl zde mnoho skvělých kamarádů, přátelství pro něj bylo velmi důležité. Vyrostla jsem v duchu vzájemného porozumění a pochopení, a když jsem viděla, jak liknavý přístup zastávají Češi vůči současné uprchlické krizi, bylo mi z toho smutno.“
Video
délka: 02:00.15

Několikametrová tabule, kterou studenti gymnázia Na Vítězné pláni vytvořili, seznamuje návštěvníky prakticky s celým průběhem emigrace. Od rozbombardovaných měst po strastiplné cesty po souši a moři až po bezpečí v uprchlických táborech. Ne každá cesta má však takto příznivý průběh. David Zima

O to více se snaží, aby ideje a odkaz jejích nejen českých, ale i řeckých předků jen tak nevymizely. „Češi podle mne nejsou ve svém jádru apatičtí, jen se bojí neznáma a nechávají se manipulovat zprávami o »nebezpečných« uprchlících. Skutečnost je taková, že lidé na útěku kolikrát nemají na výběr nic jiného, než prchnout, aby si zachránili holý život, tak jako kdysi mnozí Řekové, mezi nimi i můj tatínek. Je škoda, že Češi na svou šlechetnost a solidaritu pozapomínávají,“ uzavírá.

Fotogalerie
33 fotografií