Maxmilián studuje pražské gymnázium Na Vítězné pláni. Když se před třemi roky v rámci projektu Refugees, který byl financován z programu Erasmus+ vyskytla možnost vyrazit se svými spolužáky do Řecka, které dennodenně přijímá uprchlíky z válkou stižených asijských oblastí, nerozmýšlel se dlouho.

První dojmy

„Na Lesbos jsme dorazili ráno po noční plavbě. První den jsme se seznamovali s prostředím, s vesnicí, kde jsme byli ubytovaní,“ líčí Maxmilián. Až druhý den se jim otevřely brány uprchlického tábora, kam se smí vejít pouze se speciálním povolením. Veřejnost tam nesmí, byť tábor leží na dohled od téměř čtyřicetitisícového města Mytiléna.

A první dojmy? Naprosto liché, než s jakými studenti do Řecka putovali. „Místo traumatizovaných a nešťastných lidí jsme navštívili absolutně čistý a upravený tábor. Lidé tam vypadali spokojeně,“ říká Maxmilián. „Dokonce jsme hned viděli, jak děti opodál hrály fotbal, jiné zase šachy.“

„Dlouho jsem nevěděl, jak si Kara Tepe představit. Myslel jsem, že vypadá podobně jako Moria,“ naráží Maxmilián ani ne tak na bájné podzemní trpasličí království známé z knih J. R. R. Tolkiena, ale na jiný uprchlický tábor na Lesbu, kde končí emigranti ihned po vylodění na Lesbu – tzv. Hot Spot. Z něj pak po uplynutí určité doby mohou putovat dál, například právě do Kara Tepe.

Maxmilián (vpravo) se v táboře sblížil s mnoha podobně staršími dětmi.
Maxmilián (vpravo) se v táboře sblížil s mnoha podobně staršími dětmi.
Autor: Studenti gymmnázia Na Vítězné pláni

Ten je oproti Morii určen rodinám s dětmi, kteří zde mohou žít déle, třeba do udělení azylu. „Moria je přeplněný tábor, kam musí všichni uprchlíci, a ty podmínky v něm nejsou úplně ideální,“ uvádí Maxmilián, „kdežto v Kara Tepe, co jsem mohl vidět na vlastní oči, jsou lidé skutečně lidmi s těmi stejnými radostmi a starostmi, jako máme my.“ Nejvíce tamních „rezidentů“ pochází ze Sýrie, Afghánistánu nebo z Iráku. Bydlí v provizorních ubikacích, kterými jsou boxy podobné obytným kontejnerům.

Jedni jako druzí

„Když jsme do tábora přišli, děti si nás prohlížely se zájmem. Nejsou na návštěvy zvyklí, takže byli spíše zvědaví,“ vypráví Maxmilián. „Byly to ale oni, kdo dostal odvahu k prvnímu kroku a pozvolna k nám začaly chodit a ptát se.“ Ovšem na dotazy typu „odkud jste“ nebo „jaké to je u vás doma“ se prý příliš nedostalo. „Většinou se ptaly prostě jen, jak se máme. Takové ty otázky, které padají, když se lidé potkají a nevědí, o čem se bavit,“ usmívá se student.

Vůbec se od nás na první pohled nelišily. Jen za nimi byla znát zkušenost, že musely utéct, aby vůbec přežily,“ uvádí Maxmilián. To na starších obyvatelích tábora byla vidět určitá sklíčenost. „Na dětech ale vůbec znát nebyla. Působily bezstarostně, hrály si na ulici, chodily do školy.“

Lidi v táboře rozmísťuje jeho správce Stavrous Mirogiannis podle národností. Je to jak z důvodu toho, aby třeba nedocházelo k vzájemným neshodám, tak i proto, aby žili v kulturních skupinkách, které jim jsou blízké. „Každou sobotu však jeden z národů připravuje nějakou zábavnou aktivitu na večer, které se pak zúčastní všichni,“ uvádí koordinátorka projektu Andronika Čolasová, která je zároveň Maxmiliánovou učitelkou. „Díky tomu se i ty národy lépe poznávají navzájem.“

Útěk před smrtí i vzpomínkami

Jen od roku 2015 se na Lesbu vylodilo přes milion uprchlíků ze zemí, které jsou sužované občanskými válkami a nepokoji. Lidé častokrát museli opustit své obydlí z minuty na minutu, s tím nejnutnějším, co měli. Mnozí z nich putovali dlouhé kilometry k moři, které představovalo, spolu s nepoctivými pašeráky a piráty další nebezpečí na jejich cestě za přežitím. Mnoho lidí při pokusu o emigraci skončilo v zajetí nebo v otroctví, snad ještě více z nich nalezlo svůj nešťastný osud v rozbouřených a nevyzpytatelných vodách Egejského moře. Z toho důvodu je také řecká pobřežní služba v permanentní pohotovosti.

Video
délka: 02:00

Několikametrová tabule, kterou studenti gymnázia Na Vítězné pláni vytvořili, seznamuje návštěvníky prakticky s celým průběhem emigrace. Od rozbombardovaných měst po strastiplné cesty po souši a moři až po bezpečí v uprchlických táborech. Ne každá cesta má však takto příznivý průběh. David Zima

Studenti měli zakázané ptát se dětí na jejich minulost, aby jim tíživé vzpomínky nepřipomínaly. Přesto se Maxmilián jeden takový doslechl. „Byl tam jeden kluk, který si s lidmi obecně nerad povídal,“ líčí charismatický student, jehož snem je stát se filmařem. „Stranil se. Jeho bratrovi přímo před jeho očima usekli v Afghánistánu hlavu. Ještě ten den sám utekl. Bylo mu tehdy 14 let.“ Dva roky mu trvalo, než doputoval na Lesbos.

Vzpomínky, které nevyblednou

Čím Maxmiliána návštěva tábora obohatila? Kromě zážitku na celý život především poznání, kterého se málokomu u nás dostalo. „Nevěděl jsem, co od toho čekat. Jaké lidi tam potkáme, jak budou vypadat, jak se vůči nám budou chovat,“ vybavuje si Maxmilián, který by se prý nebránil opětovné návštěvě. „Rád bych viděl, co se tam od té doby změnilo. Zda tam žijí ti samí lidé, které jsme poznali.”

„Byla to pro mne zajímavá zkušenost a určitě by byla vhodná i pro ostatní, protože o uprchlících se poslední léta hovoří spíše jen ve špatném. Přitom mi nepřijde adekvátní hodnotit něco, o čem se zrovna u nás tolik neví,“ říká Maxmilián. „Spousta lidí si neuvědomuje, že ti lidé museli odejít bosí, s batohem na zádech, aby si zachránili život. A že se chtějí vrátit. Že neutekli za bohatstvím, ale za tím, aby přežili. A že třeba v Evropě chtějí vystudovat, aby své vzdělání mohli zúročit ve vlastní domovině,“ doplňuje jej Čolasová.

Nepředstavitelná realita druhých

Nejen Maxmiliánovy zážitky a poznatky o tom, jak celý tábor Kara Tepe funguje, i jak složitým fenoménem je emigrace, představuje neveliká, ale přesto obsáhlá expozice, Muzea hl. m. Prahy v domě U Zlatého prstenu nedaleko Staroměstského náměstí. V prostorách osmi místností se návštěvníci dozvědí, co vše musí uprchlíci překonat, aby se dostali do bezpečí, co je na evropské pevnině čeká i jak probíhá život v uprchlických táborech. Expozici vytvořili přímo studenti gymnázia Na Vítězné pláni, kteří se tak veřejnosti svěřují s vlastními postřehy.

Několikametrová tabule, kterou studenti gymnázia Na Vítězné pláni vytvořili, seznamuje návštěvníky prakticky s celým průběhem emigrace. Od rozbombardovaných měst po strastiplné cesty po souši a moři až po bezpečí v uprchlických táborech. Ne každá cesta má však takto příznivý průběh.
Několikametrová tabule, kterou studenti gymnázia Na Vítězné pláni vytvořili, seznamuje návštěvníky prakticky s celým průběhem emigrace. Od rozbombardovaných měst po strastiplné cesty po souši a moři až po bezpečí v uprchlických táborech. Ne každá cesta má však takto příznivý průběh.
Autor: David Zima

Výstava se jmenuje prozaicky a výstižně – Escape není jen klávesa na tvým počítači. „Rozhodování uprchlíků je v podstatě dost podobné jako při RPG počítačových hrách,“ vysvětluje Maxmilián k neobvyklému názvu. „Záleží na jejich rozhodnutí, kudy se vydají. Některá rozhodnutí skončí zdárným útěkem, jiná mohou skončit smrtí. Pro nás je tohle nepředstavitelné, ale pro ty lidi ve válkami ohrožených oblastech je to bohužel každodenní život,“ uzavírá Maxmilián.

Kde: Dům U Zlatého prstenu, Týnská 630/6.
Kdy: Do 26. června, kromě úterý každý den od 9:00 do 20:00.
Vstupné: Plné vstupné na všechny expozice v muzeu činí 150,- Kč, pro držitele Lítačky/Opencard 130,- Kč. Snížené vstupné činí 60,- Kč.

Fotogalerie
35 fotografií