19°C
Co se děje, pokud samotní záchranáři potřebují pomoc? U pražské záchranky v takovém případě existuje tým osmi lidí, který má na starosti psychickou podporu zdravotníků a operátorů, kteří si prošli nadlimitními stresujícími událostmi. Sedm takzvaných „peerů“, kteří jsou vybráni přímo z řad pracovníků v terénu, má v metropoli na starosti Helena Brýdlová (37) coby takzvaný koordinátor psychosociální intervenční služby.
Tento systém začal vznikat v rámci pracovní skupiny na ministerstvu zdravotnictví v letech 2007 až 2008. Stojí na principu, že kolega může druhého kolegu u záchranky psychicky podpořit. „Dříve asi ani záchranáře nenapadlo, že by někdo mohl a měl pečovat i o ně. Nebyli na to navyklí. Pakliže se s něčím stresujícím v práci setkali, museli se s tím popasovat sami,“ uvedla Helena Brýdlová.
Kolega kolegovi rozumí
V čem tkví celá „peer podpora“ mezi zaměstnanci záchranky? „Znamená to, že kolega kolegovi rozumí, dokáže s ním sdílet emoce, pocity, se kterými se může setkávat. Protože se dostává do obdobných situací, může porozumět tomu, s čím se pracovník setkal,“ vysvětlila koordinátorka.
Tuto pomoc již v dnešní době systematicky poskytuje většina záchranných služeb v republice. Díky tomu je zajištěna ještě větší anonymita, ve které může zdravotník požádat o pomoc kolegu například ze záchranné služby z druhé strany republiky. Službu provází mlčenlivost ze strany „peera“, která se striktně dodržuje, byť ji v tomto případě nijak nestanovuje zákon.
Každý nově příchozí záchranář prochází tříměsíčním adaptačním procesem. V rámci něj přijde do styku i s Helenou Brýdlovou, která vysvětluje, jakým způsobem o sebe mají zdravotníci po psychické stránce pečovat. Nabízí také pomoc svoji i svého týmu „peerů“. Jeden z těch pražských se například specializuje na případy, během kterých došlo k napadení záchranáře v terénu.
Sdílená starost – poloviční starost
Existují dvě cesty, jak může k psychické podpoře mezi zdravotníky docházet. Buď ji „peeři“ sami nabídnou členům posádek po náročných akcích v terénu, kde bylo například větší množství zraněných lidí, nebo si o ni může říct sám záchranář. Nejde přitom o nic, co by se mělo brát na lehkou váhu: Helena Brýdlová pamatuje případy, kdy zdravotníci kvůli negativním zážitkům z terénu u záchranky skončili, nebo v rámci organizace změnili pozici.
„Když už člověk neví, na koho se obrátit, jsme jedním ze střípků podpory. Obecně platí, že sdílená starost je poloviční starost. „Peer“ je člověk, který poskytne ucho a otevřené srdce, bude v tu chvíli jen pro toho konkrétního člověka,“ řekla Helena Brýdlová, podle které je důležité, aby i „peer“ hlídal hranice podpory, za které by se kolegové už pouštět neměli. V případě opravdu náročného psychického stavu by měl na řadu přijít psycholog nebo další psychoterapie.
Sezení po nejnáročnějších případech
Pokud dojde k hromadnému neštěstí a dalším událostem, u kterých se dá předpokládat, že dopad na psychiku záchranářů bude větší než obvykle, pořádá se takzvaný „debriefing“ ([debrífink], skupinový rozbor mimořádně důležité události, pozn. red.).
Krizový manažer záchranky: „Při hromadných neštěstích lidi třídíme jako stroje. Emoce přijdou potom“
„Toto skupinové sezení se provádí pod vedením psychologa, trvá asi tři až čtyři hodiny. Dává se prostor přímým účastníkům události, kteří mohou promluvit, dostat emoce ze sebe. Minulý rok k takovému sezení došlo po dopravní nehodě autobusu v Horoměřicích,“ popsala Helena Brýdlová.
V rámci psychické očisty pražských zdravotníků je k dispozici ještě jedna forma pomoci. Od loňského roku tu platí vnitřní směrnice, která přesně vypisuje typy náročných případů, po kterých může posádka sanitky dostat na jednu až tři hodiny volno, aby si zdravotníci mohli odpočinout a občerstvit se.
Podle odbornice existují různé stavy, které se mohou po negativních prožitcích u záchranářů objevit. Může jít například o nespavost, zažívací potíže či podrážděnost, ale škála projevů je mnohem širší. „Určitě jsou to příznaky, které by neměli pracovníci přehlížet. Často sice odezní, ale pokud přetrvávají delší dobu, mohou přejít do posttraumatické stresové poruchy, což už je velice náročné zpracovat,“ dodala Helena Brýdlová.
