14°C
Petr Zvolský se v oboru zdravotnictví pohybuje 20 let, posledních pět roků tráví na pražské záchrance. Jako zdravotnický záchranář jezdí s kolegou v jedné ze sanitek, které obyvatelé metropole dennodenně potkávají v ulicích.
Krizový manažer záchranky: „Při hromadných neštěstích lidi třídíme jako stroje. Emoce přijdou potom“
Dvanáctihodinová směna pro něj začíná v 6:30, nebo v 18:30. Přebírá vozidlo, na kterém se mění s kolegy, kteří právě končí službu. Se svým „parťákem“ se pak střídají v řízení sanitky. „Z mého pohledu je jednou z nejdůležitějších věcí, aby si posádka rozuměla. Já mám skvělého kolegu, se kterým jsme si sedli. Člověk může mít úžasné znalosti, ale když to neklape v posádce, je to špatně. Kolikrát si nemusíme nic říct a víme, že ten druhý to jde dělat,“ uvedl Petr Zvolský.
Během směny pak záchranáři čekají na výzvu, která podle Petra Zvolského většinou přijde záhy. „Do dvou minut pak musíme být v autě a vyjíždět,“ sdělil záchranář. Po příjezdu na místo a poskytnutí neodkladné první pomoci dochází k případnému převozu pacienta do nemocnice. Poté se sanitka vrací zpátky na základnu. Může se však stát, že ještě během této jízdy přijde další výjezd a zdravotníci míří za dalším pacientem.
Petr Zvolský působí na střížkovské základně pražské záchranky, v průměru denně realizuje 7 až 10 výjezdů. „Obyvatelé v naší lokalitě jsou častěji starší lidé, kteří se na zdejší sídliště nastěhovali ve 30 letech a dnes jsou v důchodovém věku. Zároveň tam máme zhruba 15 domovů seniorů, kam často zajíždíme,“ popsal záchranář.
Dostat se k pacientovi občas není jednoduché
Pokud záchranáři jedou na výjezd, při kterém jsou na místě další lidé, bývá přístup k pacientovi jednodušší. Dispečerky zjišťují adresu, pokud je pacient v bytě, ptají se například na zvonek. „Horší to bývá třeba ve 3 hodiny ráno, když máte zvonit na celý panelák. Lidé často nereagují, a když ano, kolikrát nevěří, že jde opravdu záchranka,“ nastínil některá úskalí Petr Zvolský.
Komplikace také mohou přicházet v okamžiku, kdy je pacient sám a po přivolání sanitky zkolabuje v bytě. Pokud se záchranáři nemohou nenásilně dostat k člověku v ohrožení, postupuje se ve spolupráci s policií a hasiči. „Máme právo vstoupit do obydlí, kde se domníváme, že jde o život ohrožující stav. Sami se ale do bytu nedostaneme, dveře nevykopneme. Policie tak dohlíží na to, aby vše probíhalo, jak má, a hasiči otevírají dveře planžetou. Případně vstoupí do bytu žebříkem přes okno, otevřou nám a my můžeme k pacientovi,“ sdělil Petr Zvolský.
Záchrana života jako hnací motor
Podle záchranáře nejsou výjezdy vždy spojené s bojem o život. Pokud už k němu ale dojde a pacient se zachrání, bývají to situace, které zůstanou v hlavě. „Je to ten důvod, proč to děláme. Vyplaví se u toho fajn adrenalin a nabije nás to do další práce,“ uvedl Petr Zvolský.
Obdobné situace bývají bohužel často spojené i s psychicky náročnými zkušenostmi, které není vždy zcela jednoduché zpracovat. Jak tedy odolávat vjemům, které záchranáři musejí během práce v terénu zažívat? „Každý si na to musí najít nějakou vlastní metodu. Někdo chodí ven, někdo chodí boxovat, někdo je s rodinou. Většinou nás tyto věci osobně nezasahují, bereme to po stránce profesní a profesionální, prostě to k tomu patří. Nejhorší jsou pro nás děti, které nám umřou pod rukama,“ řekl záchranář.
Popírá jednostopý mužský mozek
Petr Zvolský je jasným důkazem toho, že předsudky ohledně mužské neschopnosti soustředit se na víc věcí najednou jsou liché. „Musíme s pacientem komunikovat, poskytovat první pomoc, přemýšlet nad tím, co všechno můžeme například podat za léky. Řešíme, kam ho odvézt, jak ho třeba ještě lépe zajistit. To všechno nám běží v hlavě. Říká se, že chlapi mají jednostopý mozek, ale záchranáři ho takový skutečně mít nemohou,“ dodal na závěr záchranář.
