„Ze začátku byla nešťastná náhoda se sem dostat, ale nakonec se ukázalo, že je šťastná. Vidíte, jak mi to trhají z ruky? To je trhák. To musíte dávat pozor, aby vám ji neurvali,“ vtipkuje pan Zdeněk, kolem kterého procházeli lidé bez povšimnutí.
Prodej Nového prostoru připodobňuje k rybaření. „Tady je to jako na rybách. Mám tu jezírko, vidíte? Ten pán, co prošel, byl skákající sumec na hladině. A vidíte, nakonec zmizel. Ti ostatní jsou takzvaní skotačící kapříci, karáskové…,“ rozpovídal se o svém světě.
„No a já jsem na rybách. Kapříci skotačí… A nic. Nahozeno je a plováček ťuká. Když za háček někdo zabere, tak plovák se ponoří. No a buď se ryba chytí sama, nebo ji chytí rybář,“ popisuje.
„Mám nahozeno a plovák tady nedělá ani ťuk. Kapříci stále skotačí… Už je to 25 let od doby, kdy jsem si dělal rybářské zkoušky. Neskutečně to letí,“ svěřil se pan Zdeněk.
Ačkoli je stanoviště pana Zdeňka velmi rušné, lidé většinou spěchají a zastaví jen málokdy. Ovšem to je pro pana Zdeňka hned možnost k radosti z úlovku. „Je povoleno chytat na dvě udice a potom přijde záběr na jednu z nich…,“ vypráví.
„Hned záběr na druhou. Sotva nahodíte… Už obsluhujete jednu a další. A nakonec zase nemáte dlouho nic, až vám omrznou kolena, nos i uši, když nemáte v zimě čepku… A plovák se zase nehne,“ zakončil pohádkové vyprávění pan Zdeněk.
Jeho místo na piazzetě Národního divadla má výhodu. „V létě je tady chládek, v zimě se zase naopak ohřívám. Když dáte dva tři centimetry ruku od skla budovy, cítíte tady teplo. To je komunistická výroba. Tak ne, že to prozradíte. Oni by to potom mohli vyměnit,“ dodal.
