24°C
„Jednou jsem se probudil a měl jsem chuť si sundat boty,“ popisuje své začátky s takzvaným bosonožectvím Jaroslav Kovanda z Prahy. „Když jsem si sundal boty poprvé, první týdny jsem měl křeče v chodidle. Bylo to neskutečně bolestivé, probouzel jsem se bolestí. Měl jsem ten nárt z mládí dvakrát přeražený. Ale poté, jakmile se vazy uvolnily, bolest ustala. Noha je naprosto vyléčená. Dokonce se mi i srovnaly prsty,“ pochvaluje si chůzi bez bot Jaroslav.
Lidé blbě zírají
Čas od času si od kolemjdoucích, hlavně od důchodců, Jaroslav vyslechne na jeho bosé nohy připomínky. „Naposledy na ulici halekala starší paní, že jsem blázen a ať počkám, až se mi zarazí něco do nohy. Tak jsem jí odpověděl, aby nepřála nic zlého druhým, nebo se stane něco jí,“ podělil se Jaroslav o své zážitky z metropole a dodal, že se nechápavým pohledům lidí nevyhne.
Bosí lidé v Praze bývají k vidění čím dál častěji. Pražany v souvislosti s tím většinou napadá, že se jedná o nějakého chudáka nebo blázna. Podle Jaroslava je však opak pravdou. „Cílem chození bez bot je cítit ten povrch. Je to jako ve vztazích. Odkryjete se a máte šanci dosáhnout splynutí s druhým,“ popisoval důvod, který vede čím dál více lidí k tomu sundat si boty.
„Čas od času se na ulici potkám s někým bez bot. Tak se dáme do řeči. Máme i na sociálních sítích stránky, kde si vyměňujeme zkušenosti, ale vyloženě žádného většího setkání bosonožců jsem se neúčastnil, ačkoliv se takové akce už taky pořádají,“ svěřil se o rozrůstajícím se trendu pan Jaroslav.
Do nohy si zarazil střep, psí exkrement nevyšlápl
Chození bez bot má i svá úskalí. „Za ty dva roky se mi povedlo jednou si vrazit střípek do nohy. Vyndal jsem ho a ještě tři stopy byly od krve a vše bylo v pořádku,“ těšil se z jediné nehody Jaroslav. „Víte, je to o intuici. Rád se rozhlížím po architektuře, kolem sebe. A potom najednou mě napadne, abych se podíval pod nohy, a vyhnu se exkrementu,“ vyprávěl o tom, jak se člověk naučí nevědomky vyhnout se překážce.
„Výhodou nohy je ta elasticita. Je to jako u slona. Jakmile šlápnete na kamínek, chodidlo ho obemkne, kontakt se utlumí a nic se vám nestane,“ vyvracel Jaroslav možnost zkrvavených nohou. Avšak i když nemá nohy od krve, má pan Jaroslav už po několika minutách nohy úplně černé.
„Na nohy používám šmirgl papír anebo kovovou škrabku, co se používá na ztvrdlé paty. Je to nejlepší pomocník,“ svěřil se s vychytávkou. Ačkoliv chodí bos i po sněhu, jsou dny, kdy si boty obuje. „Někdy mám jednoduše den, kdy jdu do určité společnosti, a intuitivně mě napadne vzít si obuv. Jen už nenosím ty klasické boty s tlustou podrážkou, ale ty, kde je upravená tak, aby vás od země dělila co nejtenčí vrstva,“ dokončil pan Jaroslav své vyprávění.
... Na louce, na pláži, na mechu v lese, doma na zahradě, na koberci... kdekoliv se rád projdu bos abych cítil příjemný povrch (pravda, zrohovatělou kůží si toho pocitu moc neužijete), ale šlapat pokáleným, zaprášeným a poplivaným městským koktejlem vyhýbajíc se vajglům a dalším odpadkům - ne díky, raději zůstanu člověkem moderním, historii a z nouze ctnosti nechme za sebou - stejně jako v jídle, ne-oblékání atp.
