12°C
„Nic nenasvědčovalo tomu, že by mělo něco přijít. I na počasí na internetu jsme koukali a o dešti zrovna v tu chvíli ani zmínka,“ popsala tehdy přeživší žena začátek výletu do míst, kam se přitom nemělo chodit - právě kvůli nebezpečí, že téměř suchou štolu může náhlý déšť změnit ve smrtící past. „V té štole byly pouze holé stěny, takže se nedalo nikde zachytit. Snad pouze postranních žebříků, díky kterým se mohl dostat ven kanálem, pokud se mu povedlo se chytit,“ vyprávěla dívka.
Tento muž zachránil dva lidi z Vltavy. Po bouři je smetl přívalový déšť Tomáš Koníček, Aleš Brunclík
Ta, stejně jako její kamarád, přežila díky pomoci lidí, kteří se pohybovali na Vltavě v době, kdy oba hledače proud vody vyhodil do řeky. O záchranu se zasloužili trenérka veslařů Martina Součková, člen posádky lodi Europé Radovan Stráský a kapitáni lodí Europé a Andante. Hlavní roli měli bývalý námořník Stránský, který pro ně skočil do Vltavy, a veslařka Součková, která ze břehu vyrazila na pomoc s katamaránem. To vše při silném větru a nízké viditelnosti.
Všechny čtyři zachránce za jejich odvahu a nasazení začátkem července ocenil pražský magistrát, Součková a Stránský dostali i Zlatý záchranářský kříž. Tragédie ale měla dopad také na geocaching. Už krátce po smrti dvojice hledačů byla zrušena schránka v podzemní části Motolského potoka, ve vodohospodářské společnosti v Praze a dalších městech také odstranily další „kešky“ ze stok a dalších míst, kam by veřejnost neměla mít přístup.
Zachraňovala druhé, sama se chtěla vzdát
Martina Součková, které tehdy bylo 35 let a která s nasazením vlastního života zachraňovala tonoucí keškaře z vody, přitom v té době sama bojovala s vlastními vnitřními démony. Pro web Bez frází se rozpovídala o svém nešťastném dětství, kdy byla bita vařečkou a jež poznamenalo celý její život. Nejtěžší chvíle prožila během covidu.
„Dokážu si už přesně vybavit ten pocit, kdy mi přišlo, že neexistuje jiná cesta, že už to nevydržím. Chci tam dojít, lehnout si tam a ať už je konec,“ vylíčila v upřímné zpovědi, jak plánovala vlastní sebevraždu na železničním mostě pod Vyšehradem. „Do práce se nechodilo. Loděnice byla zavřená. Trénovat jsme nesměli. Nikdo mě… nepotřeboval. Nikomu jsem nemohla dokazovat, že všechno zvládám. Nebyly před námi žádné závody, žádné mety. Neměla jsem vůbec nikoho, o koho bych se mohla opřít,“ sdělila máma dvou dětí.
Právě ty nakonec přispěly k tomu, že své rozhodnutí přehodnotila. „Myšlenky na moje syny, na to, co by museli prožívat a co by s nimi bylo,“ zmínila jako důvod, proč neudělala příslovečný poslední krok.
„Od sebevrahů se nikdy nedozvíme, co jim běží hlavou ve vteřině, než to celý skončí. Jestli chtějí umřít, nebo to celý spíš chtěli udělat demonstrativně, ale dotáhli to tak daleko, že už to nešlo vzít zpátky. Já se až za tuhle hranici nedostala. Dostala jsem se kousek, maličký kousek odsud. Osobnostně jsem dostala do vínku vůli. Já jsem ta, co chce. Když za něčím jdu, dokážu být vytrvalá, a co si vysním, za tím dojdu, ať se děje cokoliv.“
„Ať se děje cokoliv“
Poslední větou lze stručně vystihnout i její úlohu v osudném dni 8. června před 5 roky. Když viděla topící se lidi v rozbouřené Vltavě, vrhla se za nimi s tím, že jim zachrání život. V takové chvíli o tom, že se tak stane, „ať se děje cokoliv“, nepochybovala.
Ohledně toho, co se jí v daných chvílích honilo hlavou, se Blesku svěřila: „Že tam za nimi musím. Vím, jaká ta voda dokáže udělat nástrahy. Když jsem viděla, jak lidé s nasazením házeli do vody záchranné kruhy, věděla jsem, že už jde o něco vážného. Viditelnost byla ten den obzvláště špatná, přes clonu deště jsem neviděla vůbec na druhý břeh,“ popsala záchranu, při které v nevyzpytatelném proudu Vltavy nasadila všanc vlastní život.
Několikadenní pátrání
Pochmurné byly následující hodiny a dny po tragickém lijáku. Zatímco jednu ženu objevili utonulou ještě téhož večera, všechny složky IZS začaly pátrat po muži, který se výpravy zúčastnil také. Pátrání probíhalo nejen na Vltavě, ale v podzemních částech Motolského potoka. Do poslední chvíle existovaly naděje, že se jejímu příteli podařilo zachránit právě tímto způsobem.
Trvalo týden, než se podařilo objevit i druhé tělo. „Kolem 13. hodiny jsme vyjížděli na Slovanský ostrov k nálezu mrtvého muže,“ sdělil tehdy Blesku policejní mluvčí Jan Rybanský. Bezvládné tělo našly plavat ve Vltavě maminka s dvěma dětmi. Ještě téhož dne policisté zesnulého identifikovali jako lovce „kešek”, po němž pátrali.
