18°C
Jak Caivas, tak i Weiss se narodili ve shodný rok – 1897. Weiss byl nicméně o dva měsíce mladší. Narodil se 12. června 1897 v Praze, přičemž jeho matkou byla v té době známá operní pěvkyně Národního divadla Hana Cavallarová (†82). Tak jako mnoho jeho souputníků, i Weiss se zúčastnil bojů v první světové válce. Po jejím konci a návratu domů z ruské fronty vystudoval ČVUT.
Inspirace u mistra
„Po studiích byl zaměstnán „v ateliéru Ladislava Machoně (†85),“ uvádí Dita Dvořáková v knize Nákladové nádraží Žižkov, jíž fotograficky obohatil fotograf Prokop Rebo. Machoň byl uznávaný architekt 1. poloviny 20. století a především průkopník funkcionalismu. Stylu, jejž si i Weiss osvojil. Bratrům Čapkovým na Vinohradech postavil ikonický dvojdům, přestavoval pražské Klementinum a spolu s Janem Kotěrou vyprojektoval budovu Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze.
První samostatné architektonické krůčky však Weiss učinil v Řevnicích u Prahy, k nimž měl od dětství velice blízko. „Navrhl zde dřevěnou klubovnu LTC Řevnice, na parcele 73, ulice Legií,“ píše Dvořáková. V Řevnicích projektoval ještě několik vil, přičemž koncem 20. let už jej pracovní povinnosti zavlekly do Prahy, konkrétně do Bubenče, kde projektoval činžáky v ulici A. N. Někrasova nebo na náměstí Interbrigády. V polovině 20. let začal na projektech spolupracovat s Karlem Caivasem.
Odborník na zemědělské stavby
Také Caivas vystudoval architekturu na ČVUT. Na rozdíl od svého o dva měsíce staršího kolegy však do války nenarukoval. Narodil se v Lanškrounu 25. srpna 1897. Co byl Machoň pro Weisse, stal se pro Caivase architekt Theodor Petřík (†58), známý například tím, že navrhoval areál ČVUT v Dejvicích. Petříkovi, který byl za první republiky profesorem v Ústavu zemědělských staveb Vysoké školy zemědělského a lesnického inženýrství ČVUT, dělal asistenta.
A zdálo se, že to budou právě zemědělské stavby, které bude ve své profesní dráze stavět, rekonstruovat a všeobecně stavebně vylepšovat. „Roku 1929 Karel Caivas získal doktorát na základě předložené práce Zemědělská usedlost z hlediska ekonomie a rentability,“ píše Dvořáková. Později se stal i docentem v oboru zemědělského stavitelství, přičemž se zabýval skladováním zrna – vědomosti později zúročil při stavbě nákladového nádraží, kde se nacházely četné a rozsáhlé sklady a složiště především a právě potravin.
Mladý architekt se vcelku činil. Zúčastnil se například pokusných prací na školním statku v Uhříněvsi. Zabýval se rekonstrukcemi různých statků a vypracoval desítky projektů především hospodářského charakteru. „Již před rokem 1933 obdržel patent na vysoušení obilného zrna horkým vzduchem,“ líčí historička umění, specializující se na architekturu.
Společnými silami k projektu snů
Od roku 1925 spolupracoval s Weissem, přičemž v roce 1927 si společně založili vlastní projekční ateliér, a společně „oba architekti realizovali několik obytných domů v okrajových částech Prahy,“ zmiňuje Dvořáková. Šlo zejména o rodinné vily a činžáky v Dejvicích, Bubenči nebo Hlubočepech.
Podle Dvořákové jejich tvorba nijak zvláštně nevyčnívala nad český architektonický průměr. Dáno je to podle historičky umění kvůli „konzervativnímu školení autorů na pražské technice.“ Bezpochyby nejvýznamnějším dílem dvojice Caivas-Weiss tak zůstává nákladové nádraží v Praze-Žižkově.“
Stavba, která vyšla na neuvěřitelných 100 milionů československých korun vpravdě nenechá nikoho na pochybách, že šlo o jejich životní dílo, doslova projekt snů, kterým se vepsali do dějin české architektury a do historie hlavního města. Nehledě na to, že nádraží kompletně postavené roku 1936 mělo celostátní význam, a platilo za „jedno z největších a nejmodernějších zařízení v Evropě,“ jak podotýká Dvořáková.
Zřetel na interiéry
Lze se spojením „nejvýznamnější dílo“ obou architektů souhlasit? Patrně ano. Ačkoliv i jejich pozdější realizace zaslouží krapet pozornosti. „Roku 1936 byl Karel Caivas spolu s architektem Josefem Křížem (†93) oceněn ve veřejné soutěži na československý státní pavilon na Světové výstavě v Paříži,“ líčí Dvořáková.
Postupem let se Caivas začal profilovat z architekta „hospodářského“ stylu v architekta interiérů. „Samostatně navrhl zařízení automatu v hotelu Palace, v Praze na Novém Městě, ulice Jindřišská 13.“ Také řešil uspořádání a výbavu místností v paláci Koruna či prostory výstavní galerie nakladatele Josefa Vilímka na Národní třídě. Dvořáková vyzdvihuje řadu reprezentativní prodejen či bytů, na nichž se Caivas podílel – ale které se v tehdejší podobě do dnešních dnů nedochovaly.
Rudý soumrak kariéry
Za druhé světové války Caivas realizoval řadu staveb na Přerovsku, v Teplicích nad Bečvou navrhl známou vilu Oskara L. Sterna, budovy navrhoval i v Hranicích na Moravě. Po ní jej měl čekat kariérní vrchol. Místo toho ale nastal strmý sešup.
„Roku 1947 Vysoká škola zemědělského a lesnického inženýrství ČVUT navrhla Karla Caivase na místo mimořádného profesora zemědělských staveb. Řízení však bylo po politickém převratu v roce 1948 zastaveno.“ Důsledkem toho bylo, že Caivas pak pracoval „jen“ jako vědeckým pracovník Výzkumného ústavu zemědělské techniky v Řepích. Zemřel 10. března 1977 v Praze, přičemž po zbytek života už „jen“ publikoval odborné texty. K žádné další významné realizaci se nedostal.
Další známé nádraží
I Weissovi do kariéry vstoupila druhá světová válka a poválečný „nezájem“ o jeho tvorbu. Před válkou navrhl řadu domů v Praze – na Rokosce či na Hanspaulce. Spolu s Caivasem v Barrandově navrhli v roce 1935 postavenou vilu Antonína Stránského, která se stala němým svědkem nacistických ukrutností za války. „V ulici povraždila hlídka Waffen-SS 8. května 1945 v 8.00 čtrnáct mužů, o dvě hodiny později další čtyři na stejném místě,“ dozvíme se z Průvodce protektorátní Prahou od spisovatele, badatele a ředitele nakladatelství Academia Jiřího Padevěta. Na domě Antonína Stránského je pamětní deska, která na tuto zlotřilost upomíná.
Kdo kdy vlakem jel na východ od Prahy, s velkou pravděpodobností přitom neminul vlakové nádraží v Kolíně. Funkcionalistická stavba nové odbavovací haly, jež vznikala těsně před druhou světovou válkou, pochází rovněž z představ a propočtů Vladimíra Weisse, podle Dvořákové i za pomoci Karla Caivase.
Obrazový kronikář Řevnic
Po druhé světové válce se už Weiss k dalším větším zakázkám a projektům nedostal. Věnoval se především propagační tvorbě. „Aranžoval expozice na mezinárodních veletrzích a výstavách, roku 1958 se patrně podílel na československé prezentace na Světové výstavě v Bruselu,“ líčí Dvořáková.
Na „stará kolena“ se přestěhoval do Řevnic, kde vyprojektoval několik urbanistických projektů – mimo jiné úpravy náměstí Jiřího z Poděbrad, Palackého náměstí, či navrhoval přístavbu mateřské školy a školní jídelny. Zároveň zvelebil a zmodernizoval řevnické lesní divadlo: „náš společný projekt zahrnoval vybudování osvětlovací kabiny s klubovnou a s technickým vybavením, nové šatny, bufet, pokladnu, přístřešky pro obecenstvo, sociální zařízení, skladiště a elektrické rozvody. Vše bylo navrženo tak, aby ani jeden objekt nenarušil ráz Lesního divadla a aby netrpěl ani jeden strom,“ uvádí k roku 1973, kdy tyto práce proběhly, web Lesního divadla.
„Zabýval se rovněž malbou, jež byla jeho celoživotní zálibou.“ Maloval především Řevnice a jejich okolí – dá se říci, že cyklem svých maleb jim vytvořil pomyslnou obrazovou kroniku. V Řevnicích architekt dožil svá poslední léta a dny. Zemřel zde 23. července 1989, přičemž pohřben je ve „svých“ Řevnicích na zdejším hřbitově.
