Každého, kdo se někdy procházel bubenečskými ulicemi, musely udivovat pohledy na stavby, které navrhovali a vyprojektovali naši předci. Začasté se jedná o mimořádná architektonická díla z nejvytříbenějších představ a návrhů velikánů české architektonické školy. Vila Bianca, jež je dosud k nalezení na adrese Pod Kaštany 19, je nepochybně jednou z těch nejvíce reprezentativních.
Rané počátky
„První stavba na tomto místě vznikla v roce 1824,“ dozvíme se z internetových stránek, věnovaných historii a zajímavostem pražské Bubenče. „Nacházel se zde pramen sirnato-železité vody, v níž hledali uzdravení nemocní dnou. Stavení bylo v polovině 19. století klasicistně přestavěno a zvýšeno o patro,“ píší autoři dále.
Kotěrův podpis
V roce 1910 se ke stavebním úpravám klasicistní vily dostal věhlasný architekt Jan Kotěra. Jeho vliv na československou architekturu je dobře znám – však také nezřídka bývá označován za zakladatele moderní československé architektury. „Vila Bianca, v době Kotěrovy přestavby zasazená mezi vzrostlými stromy, tvořila na severní straně výraznou pohledovou dominantu,“ uvádí historička architektury Dita Dvořáková v knize Slavné pražské vily.
„Důležitou estetickou roli hrálo geometrické řešení bíle natřených okenních konstrukcí a plechová krytina střechy. Vnitřní uspořádání domu bylo prosté, dvoutraktové, s trojramenným schodištěm, umístěným za kuchyní po severní straně domu. Jan Kotěra věnoval velkou péči návrhům sochařské a malířské výzdoby lodžie, která tvořila přechod mezi interiérem a zahradou.“
„Výrazným novodobým motivem byla předsazená prosklená lodžie v přízemí s horním osvětlením pomocí sklobetonových (luxferových) tvarovek, jež se stala dominantní na jižní straně,“ doplňuje Dvořárovou Petr Ulrich v knize Slavné vily Prahy 6: Bubeneč.
„Půdorysně získala vila čtvercový tvar. Po obou stranách zasklené lodžie vystavěl Kotěra jakési masivní podstavce (pylony) s vejčitými okny, na které umístil sochy Noci a Dne od Jana Štursy (†44),“ zmiňuje Ulrich jméno dalšího slavného československého umělce, protentokrát význačného sochaře. A význačné jsou i jeho sochy, které jsou „udivující velikostí takřka tří metrů, přes celé jedno podlaží.“ Dnes už ve vile k vidění nejsou. Roku 1948 je vykoupila Národní galerie. Kotěra pak ještě „v apsidě na východní straně, navazující z boku na prosklenou loggii, navrhl do detailu propracovaný krb s půlkruhovou pohodlnou sedačkou. Celý návrh byl plně v duchu moderny,“ uvádí Ulrich.
Přestavba „bubenečského“ architekta
Současná vila Bianca už ale není ryze Kotěrovým originálem. V roce 1919, tedy 9 let po Kotěrově přestavbě, čekalo vilu další kolo úprav. Danou přestavbu zařizoval architekt Max Spielmann (†89), „v té době v Bubenči oblíbený architekt zejména mezi bohatými stavebníky,který stavbu velikostně zdvojnásobil.“ Spielmann navrhoval například Petschkův palác v centru Prahy, ale rovněž současnou budovu rezidence velvyslance USA či budovu ruské ambasády.
Spielmann „nejspíše na přání majitelů, celou budovu zbarokizoval, což vyvolalo na stránkách progresivního časopisu Stavitel z té doby nelibou reakci tehdejší redakce,“ poukazuje Ulrich. Spielmann budovu obohatil o další schodiště, velká půlkruhově zakončená okna a zcela pozměnil dispozice vchodu.
Ale ani toto nebyla definitivní podoba vily, která se ještě jednou přestavovala v roce 2002. „Dnešní přestavba architekta Ericka van Egeraata (66), která z hlediska výrazového pojetí navrací vile původní kotěrovských charakter, má ale hned několik nedostatků,“ míní Ulrich. Van Egeraat se snažil o jakousi syntézu obou svých předchůdců, což podle historika architektury působí jako „hybridní útvar, který nemá ani Kotěrovu, ale ani Spielmannovu pečeť jedinečnosti.“
Kritizuje rovněž umístění francouzských oken, a nadto zastavění přilehlých pozemků novostavbami. „Soudobé využití s velkou hustotou zastavění proto individuální pojetí velikostně shodných vil v zeleni původní urbanistický koncept narušuje,“ tvrdí. Vyjma původní vily zde totiž vznikl luxusní rezidenční komplex Villa Bianca, ve kterém mimo jiné jednu dobu pobýval i známý fotbalový bouřlivák a ikona sparťanských fanoušků Tomáš Řepka (49).
Nejslavnější obyvatel
Zatímco ten se zabydlel v novostavbě, nejslavnějším obyvatelem původní Kotěrovy vily není. Tím je nejspíše dlouholetý šéf plzeňské Škodovky Karel Loevenstein, který si vilu s rodinou pořídil v roce 1924, a žil v ní až do své smrti o 14 let později. Loevenstein byl mimořádně nadaný podnikatel, který ze Škody po první světové válce učinil obrovský koncern světového formátu.
„Bianca se Loevensteinovi a jeho rodině stala nejen domovem,“ jak navazuje Radek Diestler v knize Příběh zapomenutého průmyslníka: Život a doba Karla Loevensteina, generálního ředitele Škodových závodů, „ale i »dobrou adresou«: ve vile byly přijímány význačné návštěvy, odehrávala se zde mnohá obchodní a politická jednání.“ Diestler k tomu připojuje citaci Loevensteinova sekretáře, jenž si do svých pamětí zapsal tuto větu: „Být zván do Biancy v Bubenči bylo zbožným přáním mnoha pražských lidí.“
Dům, kde se psaly dějiny Československa
Byli mezi samozřejmě vlivní obchodníci, ale ještě nadto i vlivnější politici. Mezi nimi první českoslovenští prezidenti Tomáš Garrigue Masaryk (†87) i Edvard Beneš (†64). Právě tomu Loevenstein prokázal službu, jež se nezapomíná, byť Diestler upozorňuje, že jde o jeden „z nejtajemnějších příběhů Loevensteinova života.“ Co učinil?
„Po intervenci právě Jana Masaryka (†61),“ jenž byl Loevensteinovým dlouholetým přítelem, a k níž mělo dojít právě ve vile, „měl Loevenstein zapůsobit na špičky Agrární strany, aby podpořily Benešovu kandidaturu.“
Psal se konec roku 1935 a na úřad prezidenta se rozhodl rezignovat tehdy už stařičký a nemocný Tomáš Garrigue Masaryk. Politické špičky se dlouho nemohly shodnout na jeho nástupci. Ač si Masaryk přál Beneše, plnou podporu politických stran neměl. Až po intervenci Loevensteina, agrárníci, kteří v té době měli největší zastoupení v Národním shromáždění, povolili, a Benešovi vyjádřili podporu. Jak známo, zvolen prezidentem byl v ještě v prosinci roku 1935.
Víte, že...
… Loevenstein nekladl důraz jen na rozvíjení blaha své prosperující společnosti, ale peníze dával i na obecní blaho. V roce 1930 přispěl v té době nadmíru štědrou částkou 60 tisíc korun kostelu sv. Gotharda. Za ně „byly zakoupeny nové kostelní lavice a nová zpovědnice,“ uzavírá Radek Diestler.
