Česká architektura byla odedávna bohatá na zvučná jména. Až za éry první republiky však naplno propukl rozmach moderní architektury, který se ve velké míře odrazil právě v Praze, která se stala hlavním městem republiky. Stavěly se nové čtvrti, administrativní paláce kvůli nejrůznějším nově zřizovaným úřadům, továrny a fabriky.
V té době také začal do architektonického stylu promlouvat i rodák ze švýcarského La Chaux-de-Fonds, kde přišel na svět 6. října 1887 pod jménem Charles-Édouard Jeanneret. První stavby začal navrhovat ještě během první světové války. Plného věhlasu dosáhl až po ní – řada jeho staveb, byť vznikaly „až“ ve 20. století, je zapsána na seznamu UNESCO. Právě pro jejich moderní architekturu, která byla ve své době nevšední.
Le Corbusier a Dům Radost
Byla totiž založena nikoliv na estetických dojmech, nýbrž na prostotě, užitku a funkčnosti. Tak jako je třeba Dům Radost na Žižkově, známý dříve pod názvem Dům Odborových svazů, který navrhovali architekti Karel Honzík a Josef Havlíček. Oba se zhlédli ve funkcionalistické architektuře a oba inspiroval právě Le Corbusier.
Poprvé to byl „rodinný dům novináře Karla Jíšeho v Praze na Smíchově, dílo, které nezapře jejich hlavní inspirační zdroj, tvorbu švýcarského architekta Le Corbusiera,“ uvádí Dita Dvořáková a Prokop Rebo v knize Všeobecný penzijní ústav, Dům odborových svazů z roku 2014. Ačkoliv tuto pozoruhodnou vilu už více nespatříme, funkcionalistický palác – Dům Radost, stojí dodnes. A podle historičky umění Dity Dvořákové si o jeho podobě a možných funkcích na přelomu 20. a 30. let dokonce dopisovali.
Žižkovskou budovu, označovanou jako první pražský mrakodrap, obdařili řadou technických vychytávek. Tím byla třeba protipožární ochrana spočívající v rozvodu vody do zábradlí na střeše vysoké budovy. Nebo systém klimatizace. „Velké ventilátory čerpaly venkovní vzduch, který se v létě chladil a vysoušel, v zimě ohříval a vlhčil. Takto připravený vzduch stoupal svislými kanály do pater, kde se rozváděl plechovými rourami pod stropem chodby,“ uvádí Dvořáková a Rebo.
Osloven Prahou
V Praze žádná z Le Corbusierových staveb nevznikla. Přesto ji slavný architekt navštěvoval a s řadou českých architektů spolupracoval, či u něho vykonávali stáž. „Připomeňme Karla Straníka, Vladimíra Karfíka, Jana Sokola, Františka Sammera a Václava Rajniše,“ uvádí v knize Česká architektonická avantgarda od Otakara Nového. Švýcarský architekt prý s českými kolegy-stážisty spolupracoval nezřídka, „ačkoli je neplatil a museli dost tvrdě pracovat.“
Setkali se s ním například Karel Teige či Jaroslav Fragner, jenž mimo jiné navrhoval třeba Planetárium ve Stromovce nebo palác Merkur v Revoluční ulici. „V třicátých letech přijal Josefa Gočára s Adolfem Loosem,“ vyjmenovává Novák dva velikány české architektury. První z nich je známý proslulou kubistickou architekturou, v Praze navrhl třeba dům U Černé Matky boží nebo kostel sv. Václava ve Vršovicích, druhý proslul Müllerovou a Winternitzerovou vilou v Praze. Mezi dalšími Čechy, kteří se s Le Corbusierem setkali, je třeba i básník Jaroslav Seifert.
Byť zde nic nezrealizoval, přesto řadu pražských staveb ovlivnil. Mezi nimi byl například Veletržní palác v Holešovicích, který na něj udělal dojem. Vznikl koncem 20. let, a u něhož byly „až na sloupy v parteru úspěšně realizovány všechny prostinké Le Corbusierovy zásady puristické architektury,“ píše Novák. Těmi bylo konkrétně 5 bodů – aby se domy stavěly na sloupech, aby jejich střechy byly ploché pro možné další využití v podobě teras či střešních zahrad, aby měly volné průčelí a volný půdorys a vposledku šlo o tzv. pásová okna.
„Gratuluji Praze a její architektuře ke schopnosti realizovat tak grandiózní stavební projekt. Když jsem viděl Veletržní palác, uvědomil jsem si, že musím tvořit veliké budovy, Já, který doteď postavil jen pár docela malých domů s mizivými rozpočty,” nechal se skromně slyšet ke stavbě, která byla svého druhu největší na světě.
