Nejvíce se o založení zasloužil už Karel IV., a to na samém počátku své vlády. „Dne 21. listopadu 1347 v Norimberku sám císař uvedl v listině, že nový pražský klášter založil na paměť sv. Jeronýma, znamenitého doktora ze Stridonu, výtečného vykladače a překladatele Písma svatého z hebrejštiny do latinského a slovanského jazyka, z něhož zajisté pochází slovanská řeč našeho Českého království, a proto si přeje, aby byl světec navrácen svému národu a vlasti,“ píše ve Stručných dějinách Emauzského opatství v Praze P. Jáchym Dalimil Zítko.
Podle něho Karel IV. sledoval založením kláštera ale i nábožensko politické cíle, nikoliv jen ty symbolické. „Především to byla nová možnost evangelizačního působení na jižní a východní Slovany, která měla vyústit ve sjednocení pravoslavného východu s Římem,“ pokračuje Zítko.
Praha, která byla čerstvě arcibiskupským městem, měla mít dle záměrů Karla výsadní postavení v církevní hierarchii. Jak ale známo, nikdy se k němu pořádně nepřiblížila. V mnohém ji v tom uškodily husitské bouře, které propukly za panování Karlových synů Václava IV. a Zikmunda Lucemburského, a kvůli kterým byl i ve výsledku exkomunikován jejich královský „pokračovatel” Jiří z Poděbrad.
Chorvaté v Praze
I tak se tehdy mladému panovníkovi povedl vpravdě atypický počin. Středověké kláštery, které v Praze v průběhu raných let města vznikaly, rostly především za přičinění italských mnichů a mnišek. Italové byli podepsaní pod vznikem Břevnovského kláštera, kláštera sv. Jiří na Pražském hradě, Strahovský klášter pomáhali budovat pro změnu mnichové z Německa. Karel IV. se ale nechal inspirovat dalmátským světcem.
Z toho důvodu do Prahy pozval dalmátské čili chorvatské mnichy, kterých mělo být zhruba na osm desítek. Co k tomu Karla vedlo? „Vzdělanému císaři byla jistě známa kronika tak řečeného Dalimila, ve které o vzniku českého národa čteme: Leží země v srbském kraji, Charváty ji nazývají a v ní kdysi vládl lech, který nosil jméno Čech.“ Symbolicky to tak mohl považovat za jakýsi návrat ke kořenům, k počátkům českého národa.
Chorvaté v Praze měli řadu věcí na práci. Jednak se zařídili o výzdobu interiérů, zároveň také překládali nejrůznějších náboženské spisy. Nadto „měl emauzský klášter poskytovat doplňující vzdělání vůči univerzitě ve výuce cizích jazyků,“ dostáváme se ke zmínce o Karlově univerzitě, kterou Karel IV. založil roku 1348. Rok poté, co založil Emauzský klášter.
Půlka Evropy na návštěvě
Ten se vysvěcení, respektive vysvěcení zbudovaného kostela Panny Marie, sv. Jeronýma, Cyrila a Metoděje, Vojtěcha a Prokopa, dočkal 29. března roku 1372 při velikonočním pondělí v souvislosti s radostnou událostí. Karel IV. tehdy nechával pokřtít svého novorozeného syna Karla.
Zasvěcení provedl „na císařovo výslovné přání pražský arcibiskup Jan Očko z Vlašimi,“ uvádí v obsáhlé monografii Václav IV. historik Jiří Spěváček. „Účast na této události přerostla národní rámec a stala se významnou politickou událostí mezinárodní povahy. Do Prahy byli totiž pozváni nejen říšští kurfiřti, nýbrž i biskupové z Paříže, Met, Augsburgu a Naumburku a další vysocí hodnostáři. Přítomno bylo i poselstvo francouzského krále Karla V. v čele s pařížským biskupem.“ Velkolepou událost později zastínila trudná tragédie. Jak Spěváček poznamenává, ten, při jehož křtu došlo k takovéto slávě, se totiž dožil pouhého roku. Princ Karel „zemřel již 24. července 1373.“
I tak se Karlovi založením Emauzského kláštera povedla neobvyklá věc. Jak ve Stručných dějinách Emauzského opatství v Praze podotýká P. Jáchym Dalimil Zítko, šlo o jednu z největších staveb, „které bylo dopřáno, aby ji její zakladatel a budovatel viděl ještě za svého života dokončenou.“ Vzpomeňme si v tomto tvrzení třeba na katedrálu sv. Víta, jejíž základní kámen byl položen roku 1344, a dostavena byla až v roce 1929, tedy dávno poté, co České království zaniklo.
Zajímavá byla velikost i podoba kostela. „Velkou pozornost obyvatel a návštěvníků Prahy vyvolávala ohromná sedlová střecha nad trojlodím kostela. Chrám neměl věže, ale vrchol štíhlého sanktusníku uprostřed hřebene střechy dosahoval výše téměř 50 metrů,“ uvádí Zítko. Jen pro představu, 52 metrů činí výška žižkovského Domu Radost, dříve známého coby Dům odborových svazů.
„Jako krytiny bylo použito červeně a zeleně polévaných tašek, které ostře kontrastovaly s bílým zdivem. Díky tomu byl chrám na vyvýšené terase nad pravým vltavským břehem zdaleka viditelný. Tradice srovnává výši stavebních výloh s Karlovým mostem,“ pokračuje Zítko. Jak kostel dopordobna vypadal, se dnes už přesvědčit můžeme leda z dochovaných kreseb a maleb a fotografií. Jak známo, 14. února 1945 při spojeneckém náletu na Prahu spadly tři bomby právě na klášter v Emauzích.
Posmrtný „nocleh“
Karel IV. zemřel 29. listopadu 1378 ve věku 62 let. Na podzim toho roku „spadl z koně (či upadl na schodech), utrpěl zlomeninu krčku levé stehenní kosti a musel být upoután na lůžko. Podobné medicínsky banální případy bývají někdy i dnes doprovázeny zápalem plic,“ uvádí konkrétní důvod skonu mocného vladaře historik Jaroslav Čechura v knize Lucemburkové: Životopisná encyklopedie. „Pohřební obřady trvaly dlouhých 17 dnů.“
Pohřben byl 16. prosince do královské hrobky ve svatovítském chrámu. Předtím však tělesné ostatky „Otce vlasti“ putovaly po Praze, a rakev spočinula i v několika kostelích. „V opatském kostele v Emauzích naposledy pobyl otec zakladatel v noci z 11. na 12. prosince 1378,“ doplňuje Zítko s tím, že aspoň při poslední cestě krále, měli zdejší mniši možnost se mu ještě jednou a naposledy poklonit a vyjádřit tak vděk nad tím, co pro ně vybudoval.
