12°C
Již název „Podskalí“ napovídá, že jde o místo, které se nachází pod skálou. Jedná se o území dnešní Výtoně mezi Jiráskovým a Železničním mostem, z východní strany ohraničené Vyšehradskou ulicí a ze západní strany Vltavou. Právě přístup k řece dělal Podskalí tím, čím bylo, tamní obyvatelé po ní plavili tuny dřeva, se kterým obchodovali, z řeky těžili písek a v zimě zase led, přivydělávali si také rybolovem, převoznictvím, nebo provozováním kluzišť.
V Podskalí to žilo ještě před založením Nového Města, a když nechal Karel IV. město opevnit hradbou, Podskalí do ní zahrnul. Život zde nebyl žádná pohádka, tvrdí dříči téměř každý rok čelili povodním a v roce 1420 osadu dokonce vypálila Zikmundova vojska. Jelikož se jednalo o překladiště klíčového materiálu, bylo Podskalí také několikrát vydrancováno během třicetileté války.
Lepší časy
S nástupem baroka se Podskalí dočkalo věhlasu a prosperity. Kvůli velkému nárůstu počtu přibývajících staveb se po dodávkách dřeva výrazně zvedla poptávka a Podskaláci si tak přišli na své. Pro dřevoplavbu tehdy platila jasně nastavená pravidla. Důležitá byla Podskalská ulice, stálo v ní 40 domů, k nimž vždy náležel také kus břehu na vykládání dřeva. Dřevoplavecké živnosti se mohli věnovat právě výhradně obyvatelé těchto příbytků. Za dřevoplaveckými domy stálo ještě několik dalších, kde sídlili další potřební dělníci a řemeslníci, kteří dřevo následně zpracovávali.
Jelikož je řeč o období, kdy se daně a poplatky vybíraly v naturáliích, clo si Praha vybírala v podobě části doplaveného dřeva. Z každého voru, který ke břehu Podskalí připlul, se pro Prahu takzvaně „vytínaly“ klády. Od této skutečnosti je odvozen dnešní název této oblasti – Výtoň. Kvůli dohledu nad výběrem cla, zde byla v polovině 16. století zřízena Podskalská celnice, která je jednou z pouhých tří staveb, které se po Podskalácích zachovaly.
»Podskalština«
Historii Podskalí a příběhy jeho obyvatel se zabývá zdejší lokální patriot Otto Hoffmann (74), jako zastupitel Prahy 2 o dřevoplavecké osadě psal miniseriál do Radničních novin. V rozpracovaném díle, který už ovšem nestihl publikovat, se věnoval například řeči tehdejších Podskaláků a jejich slangu.
„Jejich slang, nebál bych se říct argot, vzniknul samovolně a vycházel z jejich povolání. Podskaláci neustále pracovali a zejména při plavbě neměli čas na dlouhé rozhovory, slova často krátili a různě komolili. O podskalském jazyku se v jednom ze svých textů zmiňuje i Neruda, popisuje ho jako dutý, táhlý, pohodlný a přitom zpěvavý. Píše, že ti kdo jím mluvili, byli zvyklí mluvit z jednoho břehu široké řeky až na druhý,“ vysvětlil Hoffmann Blesku.
Sám měl příležitost potkat člověka, pravého Podskaláka, který podskalsky také hovořil. „Byl to starý pán, živil se pletením košíků na náplavce, je to už dlouho a zemřel, když mu bylo přes 90 let. Moc toho nenamluvil, ale když se dal do řeči, málokdo mu rozuměl,“ vypráví Hoffmann.
Tvrdí dříči
Povahou byli Podskaláci drsní a pracovití lidé, nikdo se s nimi nemazlil a na vodě byli vždy odkázáni jen sami na sebe. „Bylo to dáno prací, kterou vykonávali, drsní byli protože, takový byl tehdy i boj s řekou, oproti dřívějšku je dnes Vltava líný tok. Ten kdo řady vorů ovládal, musel mít patent, složit zkoušku a znát každý větší kámen ve Vltavě. Kdyby pochybil, nejen že by zničil všechen materiál, ale ohrozil by i životy spousty lidí. Jejich houževnatost byla skutečně dána tvrdostí této práce“, vysvětluje Otto Hoffmann.
Podskalský hastrman
Hoffmannovi se také podařilo dopátrat několika pověstí a příběhů, které se o Podskalí tradují, jednou z nich je také pověst o hastrmanovi, na kterého podskalští vyzráli. Hned její úvodní věty podskalskou náturu výstižně popisují: „Podskaláci drželi vždycky při sobě, neměli mezi sebou větších různic, a když k nějaké došlo, řešili věc přímo mezi sebou a nepotřebovali soudu. Podskaláci byli pohostinní, ale pokud si některý host z jiné čtvrti dovoloval, rázem byl venku, často oknem, s ponaučením, ať se jde někam jinam učit móresům.“
Zánik svérázné čtvrti
Podskalí zaniklo v důsledku úpravy břehů a Pražské asanace. Břeh, který sloužil pro vykládání materiálu byl upraven do současné podoby a v rámci ochrany proti povodním zde byla vybudována dnešní náplavka. Během asanace potom mohutné výstavbě v centrální části města na začátku 20. století ustoupily zbylé barokní domky všech řemeslníků a plavců. Zachovaly se jen dvě původní stavby, jednou z nich je právě Podskalská celnice, která dnes slouží jako muzeum.
Čechův most má jen dva pilíře. Z obou stran jej zdobí sochy. Ty měly v minulosti prýštit vodu i oheň. Dočkáme se stejné efektivní podívané i ve 21. století? (13. duben 2022) David Zima
