Když poprvé zazněly skladby jako Vltava, Vyšehrad či Šárka v uceleném celku, zbývaly geniálnímu skladateli do konce života necelé dva roky. Slavnostní premiéra se odehrála 5. listopadu roku 1882. A jelikož tehdy stále nebylo dokončeno Národní divadlo, které bylo poškozeno požárem, dějištěm světové premiéra se stal nedaleký Žofín.

Němci u národních skladeb?

Že se mělo jednat o ojedinělou podívanou, slibovala už sama účast předních hudebníků. Ti se totiž na jevišti sešli neočekávaně hned dvou hudebních těles. „Orchestr královského zemského českého divadla byl valně rozmnožený pány členy Filharmonie (t. j. členy orchestru divadla německého) a četnými ochotníky,“ píše Otakar Šourek v knize Smetanová »Má vlast«: Její vznik a osudy. Tak se stalo, že při prvním předvedení šesti symfonických básní, které se nesou v duchu lásky v české vlasti, hráli i němečtí hudebníci.

Užaslí Pražané

Panovaly obavy, jak koncert, který byl napjatý i svou délkou, vůbec dopadne. Všech šest skladeb se mělo hrát přes hodinu, což se pražskému obecenstvo zdálo příliš. Podle dobové „recenze“ V. J. Novotného totiž pražské obecenstvo „miluje pestrý program, zábavnou rozmanitost čísel, kdežto zde měl hlavní slovo pouze orchestr.“

Že měl slovo vskutku hlavní, však dokládá následné hodnocení. „Ti, kdož měli obavy, že jim pro přílišnou délku koncertu vychladne doma polévka, radostně byli překvapení po skončení. Úspěch celkového tohoto provedení díla byl znamenitý; hned po druhém čísle (Vltavě) volán byl skladatel a vyznamenán třemi skvostnými věnci. Průběhem koncertu pochvala se stupňovala a po vyznění díla nebralo volání autora ani konec.“

Zejména Vltava byla podle jiné dobové zprávy z novin V. V. Zeleného patrně nejúspěšnější ze všech skladeb – snad i dnes je Smetanovou nejznámější. „Po Vltavě rozpoutal se pravý orkán potlesku; jméno Smetanovo zaznívalo odevšad nevypsatelným jásotem, obecenstvo povstávalo, mávalo klobouky a šátky vstříc mistrovi,“ cituje muzikolog Šourek. „Po Blaníku obecenstvo bylo v opravdovém vytržení a nemohlo se ani rozloučiti se skladatelem.“

Pro skladatele se jednalo o toužebné a lichotivé pocty, které ho až dojaly. S pokorou však vyzdvihoval především zásluhy dirigenta Adolfa Čecha, jemuž adresoval tyto řádky: „5. listopadu byl ten pro a pro moji velkou skladbu pamětní den. Příjmětež můj obdiv a moje díky za Vaši dovednost a udatnost. Bude to pro Vás den pamětní, jako pro mě samého, který z dálky Vás sebou doprovázel, s pohnutým srdcem s Vámi světil Váš veliký čin! Bylo mi, jako bych kus po kuse slyšel.

Tvorba v bolestech

Bohužel, ač se Smetana premiéry vskutku zúčastnil, když psal svému příteli a dirigentovi o tom, že mu bylo, jako by kus po kuse své skladby slyšel, i to tak mínil. Řadu let byl tou dobou dočista hluchým. Prakticky žádnou ze skladeb symfonické básně – Vyšehrad, Vltavu, Šárku, Z českých luhů a hájů, Tábor a Blaník, nikdy neuslyšel, ač je všechny složil, a staly se potvrzením Smetanovy neobyčejnosti a geniality.

„Bedřich Smetana byl připraven o sluch a spolu i o existenční zajištění ve službách českého divadla,“ píše Šourek. Jak složité pro něho muselo být komponování, si lze jen stěží představit. Že tomu tak ale opravdu bylo, dokládají nejen lékařské zprávy, ale například i poznámka „na konci partitury druhé symfonické básně Vltavy: Jsa úplně hluchým!“ Zatímco mnozí skladatelé měli tu výhodu, že si vlastní notové zápisy mohli předehrát dejme tomu na klavír či housle, Smetana byl odkázán na úplné ticho a vlastní představivost.

Pocta Praze

Skladby vymýšlel a psal Smetana jednak v Jabkenicích, dále pak také v Praze, která se pro řadu skladeb a jejích motivů stala zdrojem inspirací. Hlavním městem protéká nejznámější česká řeka Vltava, dějištěm skladby Šárka jsou rovněž pražské luky a lesy. O Vyšehradu, citadele tyčící se na ostrohu nad Vltavou a Podolím, ani nemluvě.

A ačkoliv je cyklus především oslavou české vlasti, jejích bájných hrdinů, věnoval ji Smetana právě Praze. „Skladby tyto věnovati chci slavnému městu Praze. Poněvadž zde nabyl jsem hudebního vzdělání, zde dlouhá léta jsem veřejně účinkoval a zde stihla mne i nemoc pro hudebníka nejstrašnější,“ zdůvodnil svou dedikaci městu. „Věnoval je tomuto městu přes všechen nevděk a přes všechnu nepřízeň osudu i lidské zloby, které musil v jeho zdech prožíti,“ pokračuje Šourek.

Za svého života si totiž i díky třenicím Čechů s Němci „užil“ v Praze Smetana své. Naštěstí se dočkal zadostiučinění. Slavnostní uvedení Mé vlasti se Smetana zúčastnil, a byť ji neslyšel, viděl nadšení, radost i vzrušení ve tvářích Pražanů. „Bylo to jediné souborné provedené Mé vlasti, jehož se Smetana dožil,“ dodává Šourek. „K druhému provedení cyklu došlo až pět let po prvním, když jeho tvůrce už tři roky nežil.“ Jeden z nejvýznamnějších skladatelů vůbec zemřel v Praze 12. května 1884.

Video
délka: 11:19.92
Odemknout video

Dramatický osud Bedřicha Smetany: Přišel o tři děti i manželku. Vrcholné dílo napsal po ohluchnutí, na sklonku života trpěl záchvaty zuřivosti a halucinacemi Videohub

Fotogalerie
24 fotografií