8°C
Bude tomu již 235 let, kdy se mladý hudební génius Mozart procházel ulicemi Prahy a v hlavě dával dohromady poslední pasáže svého mistrovského díla Don Giovanni. Byla to již druhá příležitost, kdy do Prahy zavítal, poprvé to bylo začátkem téhož roku a po obrovském úspěchu, který zde sklidil se svým kouskem Figaro, věděl, že pražské publikum je sázka na jistotu. Vídeňské publikum bylo vůči Figarovi vlažnější, jelikož tamější poměry nebyly natolik uvolněné, jako atmosféra v Praze.
Ačkoliv byla Vídeň, jakožto císařské město centrem veškerého dění, přítomnost císaře s sebou nesla i jisté svazující důsledky. Figarova svatba v sobě nesla také znaky kritiky, vůči vídeňské šlechtě, které pražanům pochopitelně v díle nijak nepřekážely. Bujarý a energický Wolfgang A. Mozart svou povahou mezi pražany zapadal perfektně. To co ho ve Vídni drželo, byly především peníze, ačkoliv právě kvůli nim do Prahy přijel. V tu dobu se topil v dluzích, takže mu „sto dukátů, aby si zajistil reprízu představení v českém hlavním městě“, přišlo vhod, jak konstatuje profesor dějin hudby Claudio Casini v knize Amadeus: Život Mozartův.
Mozart svou druhou návštěvu Prahy zahájil 4. října 1787 a byl zde do až poloviny listopadu, ubytoval se v hostinci u Tří lvíčků na Uhelném trhu, jen kousek od Stavovského divadla, naproti svému libretistovi La Pontemu tak, aby si viděli do oken. Později se ale přemístil do vily Bertramka na Smíchov, kde ho hostili manželé Duškovi, přičemž operní pěvkyni Josefíně Duškové stihl při té příležitosti Mozart ještě vystřihnout koncertní árii jen pro ni.
Mozartův perfekcionismus
Samotná premiéra opery všech oper Don Giovanni, se měla odehrát 15. října, ale kvůli náročnosti jejích příprav musela být o dva týdny přesunuta na 29. října, premiéra proběhla ve Stavovském divadle (tehdy ještě Nosticovo divadlo). V dopisech svému příteli Gottfiredu von Jacquin, toto zdržení zdůvodňoval tím, že personál divadla není dostatečně zdatný a nedokáže se představení naučit za tak krátkou chvíli. Nicméně historik Piero Melograni v Mozartově životopise uvádí, že ke zdržení došlo hlavně kvůli tomu, že opera ještě nebyla dokončena a výmluva na personál divadla byl jen „zastírací manévr“. „Podle legendy Mozart dokončil operu 28. Října, jen několik hodin před tím, než byla uvedena na scénu“, píše v životopise Melograni.
Mozart tehdy přípravy celého představení řídil sám osobně, aby mohl podchytit i ty nejmenší detaily a premiéra byla tak dokonalá, jak si jí představoval. Nebál si ani vymožeností, jako speciální efekty s ohněm. Don Giovanni sklidil obrovský úspěch, pražské publikum mělo pro jeho osobitý styl obrovské pochopení a setkal se zde s mnohem větším přijetím než ve Vídni, kde premiéra proběhla o několik měsíců později. Když Mozart viděl, jak nadšení diváci z jeho nejnovějšího kousku jsou, vykřikl dnes již proslulou větu: „Mí pražané mi rozumějí!“. „Mozart do kompozice vložil vcelý svůj um. Byl věrný své pevné zásadě: zobrazovat dvojznačnost a šílenství života, silná a slabá místa lidských vztahů. Spojením bolesti a ironie, smíšením vážného a směšného, překročil hranice v jeho době tradičních operních žánrů“, píše Melograni v Mozartově životopisu.
Přes veškerý obdiv a uznání, kterého se mu v Praze dostávalo, jej jeho finanční tíseň opět rychle zavedla zpět do Vídně, kde se snažil ucházet o místo dvorního kapelníka císaře Josefa II. V dopise svému příteli Gottfriedu von Jacquin sdělil, že opera byla Prahou přijata s obrovským nadšením a že se těší, až ji předvede ve Vídni, zároveň ale dodává: „Tady se všemožně snaží mě přesvědčit, abych zůstal ještě několik měsíců a napsal další operu, ale já ten návrh nemohu přijmout, jakkoli je ta nabídka lichotivá“. Ačkoliv se vídeňské premiéře dostalo několik opakování, přijetí Don Giovanniho ve Vídni ve srovnání s Prahou bylo poměrně vlažné. Toho si byl vědom i sám císař Josef II. : „Ta opera je božská, je snad ještě krásnější než Figaro, ale není to sousto pro mé Vídeňany“, pronesl císař, když viděl operu poprvé. Mozart tehdy měl reagovat slovy: „Nechme jim čas, aby to strávili“.
