Eduard Cupák byl hercem s nezaměnitelným hlasem. Krom divadla, filmu a seriálů jej diváci znají i z mnohých rozhlasových rolí. Kolikrát to byly role sice neveliké, ale kvůli Cupákovu projevu nezapomenutelné. Nelze nevzpomenout apatického Petra v seriálu Taková normální rodinka, Wolfganga Amadea Mozarta v F. L. Věk, postavu Rozuma v oblíbené pohádce Nesmrtelná teta nebo zamilovaného Vilíka v Měsíci nad řekou.
Poprava tatínka
Nadaný herec vyrůstal v Řečkovicích v severní části Brna. „Do školy začal Eda chodit na prahu mnichovského podzimu, 1. září 1938. Byl dobrý žák, ale ani v první třídě neměl samé jedničky,“ vypráví v hercovu životopisu nazvaném Eduard Cupák divadelní historik Jindřich Černý. Druhá světová válka se bohužel podepsala na vyrůstání malého Edy, jelikož mu tatínka Václava popravili nacisté.
„Nikdo dnes už nepoví, odkud vlastně vzešel impulz k tomu, že pan Cupák z tiskárny odnášel papír, na který se tiskly potravinové lístky, a v bytě své matky, (…) tiskl lístky falešné,“ uvádí Černý. „Vyrábět falešné osobní doklady, falšovat razítka či tisknout potravinové lístky, to byla v protektorátních poměrech životně důležitá činnost, umožňující fungování a přežití rozvětvené ilegální odbojové sítě. Byl-li Václav Cupák na takovou síť napojen, dnes už nezjistíme.“
Nacisté na švindl přišli a celá rodina putovala do vězení. Eduardovu matku se starší sestrou sice z vězení propustili, ale „Václava Cupáka a jeho matku na podzim 1942 popravili,“ konstatuje Černý. Eduard tím více přimkl k matce, která mu „četla a kupovala knížky, aby si mohl číst sám. Vodila ho i do divadla (…). Eda sál svět knížek i svět divadla plnými doušky. A brzy začal provozovat i divadlo vlastní.“
Cestou herectví
Dramatické umění mu učarovalo, takže když po škole došlo na přetřes, kam povedou jeho další kroky, bylo to v roce 1947 na Státní hudební a dramatickou konzervatoř v Brně, později přešel na Janáčkovu Akademii múzických umění, kde se záhy zařadil mezi nejnadanější žáky. Vbrzku začal hrát i epizodické roličky v brněnském Národním divadle, a ještě coby 19letý si zahrál i ve filmu Temno. Nic nenasvědčovalo tomu, že by Cupáka neměla čekat zářná kariéra.
Život v ruinách
A přece málem skončil v zapomnění. Mohlo za to udání, které označilo Cupáka za homosexuála. Ten se svou sexuální orientací v pozdějších letech netajil, nicméně v 50. letech KSČ považovala „jakoukoli odlišnost za protistátní čin,“ podotýká Černý.
Cupáka z toho důvodu zatkli a vyslýchali, a školní představitelé se k němu otočili zády. Co víc – škodili mu, jak jen to bylo možné. Kvůli fakultní kárné komisi přišel o dvě domluvená divadelní angažmá a ve Státním divadle dokonce viselo oznámení: „Pan Cupák má přístup do divadla pouze jako platící divák!“ Nadějná kariéra se zdála být v ruinách, to když nastoupil do fabriky v Kuřimi.
Tonoucí se stébla chytil
„Blížily se Vánoce 1951 a zoufalý Eduard vyslal signál o pomoc příteli do Prahy,“ uvádí Černý. Na jeho přímluvu si Cupáka pozval na konkurs do chystaného filmu Mladá léta o mládí Aloise Jiráska režisér Václav Krška. „Z komparzu byl posléze konkurz na postavu Thomayera a nakonec na postavu titulní, mladého Aloise Jiráska. Mladý herec vyhrál na celé čáře,“ píše Černý.
To rozhodlo o tom, že Cupák se se svoji maminkou natrvalo přestěhoval do Prahy, „do skromného bytu u plynárny v Michli.“ Kárné komisi brněnské JAMU se angažování Cupáka do role Jiráska nelíbilo, „poslala stížnost přímo k rukám ministra Václava Kopeckého. Jenže film už byl roztočený, kvalita Cupákova výkonu nesporná, a tak se celá záležitost na nejvyšších místech stornovala.“
První opravdové angažmá
V Krškovi, který ve své době platil za jednoho z prominentních režisérů, kterému byly svěřovány historické, dnes bychom řekli vysoko-rozpočtové filmy – např. Mikoláš Aleš nebo Revoluční rok 1848, našel Cupák spřízněnou duši. Natočili spolu ještě několik filmů, mimo jiné pověstný Měsíc nad řekou, kde mu sekundovala Dana Medřická, s níž se v 70. letech potkal právě v seriálu Taková normální rodinka, kde představovala jeho tchyni.
Úspěchy u filmu byla jedna věc, ale jako herec potřeboval i stálé divadelní angažmá. O Cupákovi se ví, že se nikdy nezařadil po bok svých kolegů například v pražském Národním divadle, nebo v Divadle na Vinohradech, která patří mezi ta nejvýznamnější v hlavním městě. Uchytil se v jiných. Jeho vůbec první divadelní angažmá nastalo pod taktovkou Emila Františka Buriana v tehdy nově přejmenovaném Armádním uměleckém divadle v Paláci Archa Na Poříčí – dnešním divadle Archa.
Praha na věky věků
V roce 1955, když mu zemřela matka, si „splnil své dávné přání: bydlet v historickém centru staré Prahy. A jako rozený perfekcionista si našel nestandardní bytový prostor v nejnádhernějším pražském pohledovém panoramatu: na Novotného lávce v úzkém domě hned vedle Karlových lázní,“ píše Černý. Z pražského centra se pak už Cupák po zbytek života nestěhoval, byť později přesídlil na druhý břeh Vltavy, konkrétně do Sněmovní ulice.
Poslední dny dožil v nemocnici na Bulovce, sužován těžkou rozedmou plic, kvůli které mu lékaři museli provést tracheotomii. Pohřeb se uskutečnil v krematoriu ve Strašnicích.
„Popel byl na přání zesnulého rozptýlen na loučce hřbitova na Malvazinkách,“ uzavírá Černý. Tak se naplnila kariéra herce, jehož poselství je dodnes obsaženo v desítkách filmů, nemluvě o těch zahraničních, které daboval, a kterému Praha dala šanci vyniknout.
