„Mí Pražané mi rozumějí.“ Věta, jíž se Mozart údajně navždy zapsal do srdcí obyvatel české metropole. Měla svůj důvod. Tak jako vesměs všude jinde v Evropě, kde koncertoval, i v Praze vzbudila jeho věhlasná hudba, kterou komponoval s lehkostí sobě vlastní, nebývalé pozdvižení a obdiv.
Ve svých 31 letech, kdy do Prahy poprvé zavítal, platil za génia – originálního skladatele světových parametrů. Jen málokterý skladatel je do dnešních dnů tolik známý a uctívaný, což má mimo jiné za následek i oscarový film Amadeus od neméně slavného českého režiséra Miloše Forma (†86). Mozart akorát ve Vídni slavil úspěch se svou Figarovou svatbou. Právě její uvedení přivábilo skladatele zkraje roku 1787 i do Prahy. Poprvé, nikoliv však naposledy.
Kvůli penězům?
Premiéra Figarovy svatby se konala ve Vídni 1. května 1786. Kupodivu krátce nato, v návaznosti na její mimořádný úspěch u obecenstva i u císaře Josefa II.(†48) se začalo hovořit o jejím uvedení v Praze. Pro Mozarta ani tolik nešlo o věc prestiže. V tu dobu se topil v dluzích, takže mu „sto dukátů, aby si zajistil reprízu představení v českém hlavním městě“, přišlo vhod, jak konstatuje profesor dějin hudby Claudio Casini v knize Amadeus: Život Mozartův.
Nebo kvůli lásce?
Druhou stranou mince zůstává, že ač byl Mozart v té době již ženatý s Konstance Mozartovou (†80), v Praze žila jeho dávná láska, pěvkyně Josefína Dušková (†69), kterou poznal ve svých 20 letech v rakouském Salzburku. Tehdy jí „věnoval árii Ah, lo previdi (Ach, tušila jsem to), když ji slyšel zpívat na jednom koncertě,“ uvádí Casini.
„Mezi nimi se zrodil vztah, kterému bylo souzeno vydržet po celý život. Když Wolfgang odjel s matkou do Mnichova,“ vrací se ještě Casini do roku 1777, „rozšířil se po Salcburku klep, že odjel proto, aby následoval Duškovou do Prahy.“
Nebylo tomu tak – Dušková v té době zažívala první roky manželství s Františkem Xaverem Duškem (†67) a Mozart žil dále rozpustilý život rozmarného, leč geniálního skladatele, který se jednoho dne také usadil po boku jiné. Když ovšem o 10 let později do Prahy Mozart zavítal, se svou dávnou láskou, pro niž měl dle Casiniho vždy „slabost,“ se neopomněl setkat. Později v jejím sídlem na Bertramce dokonce jeden čas i pobýval, a v kontaktu spolu zůstali po zbytek Mozartových dnů.
Velkolepé přijetí
Vraťme se však zpět do roku 1787, kdy do Prahy v zimě zavítal Mozart na konkrétní pozvání hraběte Jana Josefa Thun-Hohensteina (†76). „8. ledna 1787 Wolfgang a Konstance odjeli z Vídně do Prahy spolu se skupinou přátel,“ líčí Casini. Tři dny nato, poté co se cestou zastavili postupně ve Znojmě, Jihlavě, Čáslavi a v Kolíně, projeli branou hlavního města českého království.
„V Praze se Wolfgang dočkal velkolepého přijetí jednak pro úspěch Figarovy svatby, jednak díky obvyklému zednářskému pohostinství,“ uvádí Casini. „Bydlel v paláci hraběte Thuna na Malé Straně, ve starobylé čtvrti na levém břehu Vltavy pod Hradčanami.“ S pravděpodobností rovnající se takřka jistotě, neboť Thunové měli v Praze paláců hned několik, se jednalo o palác v Thunovské ulici těsně pod Pražským hradem, kde se dnes nachází velvyslanectví Spojeného království Velké Británie a Severního Irska.
Nejen Pražané Mozartem, i Mozart Prahou a jejími obyvateli byl nadšen, o čemž se záhy rozepisoval v korespondenci. „Referoval příteli o triumfálním uvítání v Praze,“ píše Casini. „Hrabě Thun je ihned pozval na oběd, následoval koncert trvající půldruhé hodiny, odpoledne byl velký ples v paláci hraběte Pachty, nejváženějšího z velké pražské aristokratické rodiny.“ Řeč je o Františku Josefu Pachtovi z Rájova (†89), jenž za svého života vystřídal četné významné posty – od místodržícího českého království až po prezidenta Českého zemského soudu. Mozarta hostil ve „svém“ paláci na Anenském náměstí opakovaně.
»Jen Figaro«
Wolfgang Amadeus byl tehdy „mile překvapen tím, že se taneční hudba inspirovala tématy z jeho Figara, přeměněného na kontratance a alemandy,“ líčí Casini, jenž nechává Mozarta podělit se o jeho dojmy v jednom z dopisů: „Protože se nemluví o ničem jiném než o Figarovi, nehraje se, neintonuje se, nezpívá se a nepíská se nic jiného než Figaro. Nechodí se na jinou operu než na Figara, stále jen na Figara.“
Toho Pražanům poprvé osobně představil ve Stavovském, tehdy zvaném Nosticově divadle. Už samo klasicistní vzezření a genius loci pompézní budovy udělalo na skladatele obrovský dojem. Divadlo také stálo za důvodem jeho přestěhování se z podhradí na Staré Město.
Se svými zavazadly zamířil „do hotelu zvaného U tří zlatých lvů na Uhelném trhu na Starém Městě, aby byl co nejblíž Nosticova divadla, v němž se hrála jeho opera,“ uvádí profesor dějin hudby. „Z oken viděl na divadlo. Nedaleko byla velká kolej Klementinum, kam ho zavedl na návštěvu učený kněz.“
Příslib lepších časů
V Praze se Mozart znovu cítil být milován a uznáván publikem, především pak i doceněn. Ne snad, že by se mu v „domovské“ Vídni dařilo špatně, ale neustálé dvorské intriky mu komplikovaly život zrovna tak, jako nemožnost najít si stálé místo. Snil o tom, že se stane císařským dvorním skladatelem, avšak Josef II., jenž byl jinak nadmíru nakloněný Mozartovu talentu, upřednostňoval italského skladatele Antonia Salieriho (†74).
„Praha mu přinesla uznání, které mu Vídeň upírala,“ uvádí Casini s tím, že ač se Mozart těšil ve Vídni úspěchům, nejrůznější hudební díla se tam střídala jako na běžícím pásu a „sláva“ tam byla pomíjivá, neboť jednu úspěšnou operu zakrátko vystřídalo renomé opery nové. Kdežto Praha? „Částečně to bylo dáno tím, že byla provinční město, v němž ještě platila Mozartova sláva z dřívějších let,“ míní Casini. „Avšak nadšení Pražanů bylo vyvoláno hlavně jejich upřímným zalíbením v Mozartově hudbě. Češi byli (…) jemnějšími znalci hudby.“
Nebyla to jen prestiž, které se Mozartovi v „Matce měst“ dostalo. Kupříkladu za koncert, který v Praze uvedl 19. ledna, a v němž poprvé zazněla jeho tehdy nejčerstvější symfonie zvaná Pražská, obdržel tisíc zlatých, „pro něho potřebných jako nikdy jindy“. Zároveň dostal zakázku na novou italskou operu, která se v Praze měla hrát na podzim téhož roku.
Pražané rozumí nadále
Mozart slib splnil a proto se Stavovské divadlo stalo místem světové premiéry Dona Giovanniho, jednoho z nejvelkolepějších hudebních děl novověku. Později zde světu předvedl i další ze svých slavných oper. Když se proto během prvních únorových dnů 1787, po zhruba měsíci pobytu v Praze, vracel do Vídně, mohl si v duchu říkat: „Mí Pražané mi rozumějí.“ A vpravdě rozumějí nad očekávání dodnes. Protože ač Mozart již více než 230 let odpočívá v neoznačeném hrobě na hřbitovu sv. Marka ve Vídni, jeho Figarova svatba se ve Stavovském divadle uvádí i nadále.
