7°C
V roce 2019 se na čas stala Slavíčkova ulice snad tou nejznámější v celé České republice. Nebylo to, žel, kvůli malebným vilám, které se v ní nachází. Na vině byli dva mladí muži Tomáš F. s Jiřím N. Ti se nerozpakovali unést a zavraždit manželský pár, jenž ve Slavíčkově ulici vlastnil jednu z obdivuhodných vil. Krajský soud jim za to v březnu 2022 vyměřil přísnější trest. Tomáš F., který měl vraždit, vyfasofal 25 let žaláře, Jiří N. pětileté vězení.
Josef Mareš k případu pohřešovaného páru z Prahy, který našli na dně Želivky. Blesk.cz
Malebných vil je v ulici několik. Přitom o nějak sáhodlouhý lán, spíše naopak – od začátku až po konec měří Slavíčkova zhruba 300 metrů.
Malovaná
„V období mezi lety 1895-1907 zde vyrostly blízko sebe domy sochaře Stanislava Suchardy, architekta Jana Kouly, malířů Rudolfa Řzihowského a Karla Vítězslava Maška a nakonec ještě druhý Suchardův rodinný dům s připojeným velkým ateliérem,“ píše Pavel Škranc v knize Slavné vily Prahy 6 – Bubeneč.
„Všichni stavebníci se profesně i soukromě znali, takže představa původního záměru – vytvořit zde jakousi uměleckou komunitu – se nabízí jako dost pravděpodobná,“ uvádí k ulici, která se ve svých počátcích jmenovala Mánesova, než ji v názvu nahradilo jméno dalšího malíře – Antonína Slavíčka. I to byl podle Škrance důvod, proč se ulici přezdívá „Malovaná“. Kdo si jí projde a zaměří se na zdobné prvky fasád zdejších domů, které právě malby obsahují, nezůstane na pochybách, že jde o přezdívku ryze správnou.
Domov malířů
Jedním ze slavných obyvatel Slavíčkovy ulice byl zmíněný malíř se složitým jménem Rudolf Řzihowský, který je dnes znám pod počeštěnou variantou svého jména – Říhovský. Jeho vilu, která je ukázkou architektonické originality, bychom nalezli uprostřed ulice a navrhli ji architekt Alois Dryák s Gustavem Papežem.
„Podle původního návrhu představovala drobný, ale velmi koncentrovaný příklad volné kombinace slohových elementů různého původu, s nimiž operoval pozdní historismus. Lze rozeznat prvky gotiky, ale také manýrismu i dřevěných dekorací á la cottage,“ píše Škranc k vile umělce, který proslul zejména tvorbou divadelních dekorací a restaurováním nástěnných maleb. Ty se nachází po celém obvodu rodinné vily, která na pohled budí dojem roztodivné a velkolepé chaloupky. „Záměrem architekta i stavebníka bylo zřejmě vyvolat především dojem pitoresknosti – zvláštní estetické kvality, oceňované v tomto stylovém proudu. Každé průčelí nevelkého domu je proto řešeno poněkud jinak.“
Hned vedle Řzihowského si nechal zbudovat pompézní vilu další malíř – Karel Vítězslav Mašek, který do jisté míry „fušoval“ i do architektury, neboť „absolvoval kromě hlavního malířského školení díky Hlávkovu stipendiu také jednoroční studium architektury na pražské technice a tato průprava mu dovolila, aby si svůj dům projektoval sám,“ píše Škranc. Výsledek jeho všestranného nadání dopadl nad očekávání. Podle mínění odborníka dal vzniknout unikátnímu domu, který je spolu s Bílkovou vilou „jediným pražským příkladem pojetí rezidence secesního umělce jako komplexního autorského díla.“
Originální vilu s pozoruhodným půdorysem je téměř nemyslitelné přehlédnout, a to díky jejím originálním štítům, které jsou dekorované dřevěnými trámy. Dům lze podle Škrance chápat jako „expozici Maškových značně verzatilních výtvarných schopností a invence. Veškeré interiéry byly ve smyslu secesního ideálu doslova prodesignovány, ornamentálně vyřezávaná dřevěná ostění, přepážky, zábradlí a stropy tvořily často celek s vestavěnými kusy nábytku; speciálně navrženy byly také ornamentální tapety a výmalby stěn, čalounění i přehozy, ubrusy a koberce, malované vitraje.“ Ačkoliv Mašek doposud bývá spíše přehlížen na české umělecké scéně, že jde o velké jméno, dokládá mimochodem fakt, že je „jediným českým umělce vedle Alfonse Muchy, jehož dílo je stálou součástí expozice pařížského Musée d’Orsay.“
Koulova vila z pohádky
Když Karel Vítězslav Mašek projektoval svou vilu, údajně byl inspirován jednou ze starších budov, které stály opodál. Konkrétně jí byla vlastní vila architekta Jana Kouly, která v ulici vznikla v letech 1895-1896, a je rovněž jen nesnadno přehlédnutelná – a vskutku do velké míry budí dojem starší „sestry“ či spíše „blízké příbuzné“ Maškovy vily. „Architekt Jan Koula patřil k předním představitelům historismu v Čechách druhé poloviny 19. století,“ představuje jejího obyvatele Petr Krajči v knize Slavné pražské vily.
„Aktivně se zajímal o domácí památky, studoval tradici lidového stavitelství a řemesel. V architektuře se snažil o nalezení typicky českého národního slohu, později dospěl až k secesi,“ vysvětluje Krajči pohnutky architektovy představivosti, které daly vile její nevšední vzezření. „Ve vnějším vzhledu spojuje prvky lidové architektury a vladislavské gotiky. Charakteristické jsou především strmé sedlové střechy s dřevěnými vyřezávanými lomenicemi. Okna mají novogotickou profilaci ostění a celek dotvářejí barevná sgrafita, navržená a realizovaní nad hlavním vstupem a ve štítech samotným Koulou,“ jmenuje architekta, který se do historických, ale i těch současných pražských map vepsal coby autor Čechova mostu.
„Koula zvolil asymetrický rozvrh prostorů i hmot na půdorysu T, položeném souběžně s ulicí. Vnější architektura vily působila vůči (…) tehdejšímu okolí dost kontrastně,“ líčí Pavel Škranc v knize Slavné vily Prahy 6 – Bubeneč. Netřeba se divit, lidovými prvky vskutku příliš nezapadá mezi pražskou architekturu, zároveň ji výzdoba v čele s dřevem dekorovanými a malovanými štíty, spolu s věžičkou, dodávají zdání, že jde o sídlo honorace.
Dvě sídla věhlasného sochaře
Hned vedle Koulovy vily si objednal vlastní dům též slavný sochař Stanislav Sucharda, jenž proslul třeba Palackého pomníkem na Rašínově nábřeží. Suchardovu první vilu, neb si tento sochař nechal ve stejné ulici zbudovat ještě jednu, navrhl architekt František Schlaffer v tzv. českém neorenesančním stylu. „Suchardova vila získala v souhlasu s okolními neorenesančními domy podobu dvoupodlažního kubusu, jehož jistá podsaditost byla navozena uplatněním mohutného konklávního bosování nároží i přízemní části vstupního rizalitu a schodiště,“ uvádí Škranc.
Sucharda zde bydlil několik let, než ji prodal svému bratrovi Vojtěchovi a sestře Anně Boudové, která se sem stěhovala i se svým malým synkem Cyrilem Boudou – pozdějším slavným ilustrátorem. Sám Sucharda se nestěhoval nikterak daleko – jen o pár čísel orientačních vedle. Proč?
V té době Sucharda pracoval na devět metrů vysokém Palackého pomníku. Socha byla natolik velká a rozsáhlá, že pro ni Sucharda potřeboval zbudovat nový ateliér. Když se mu „nepodařilo získat vhodný prostor od města, rozhodl se pro stavbu velkého samostatného ateliéru ve vlastní režii, k němuž rovnou velkoryse připojil i nový rodinný dům,“ líčí Škranc. Oboje navrhoval pravděpodobně nejslavnější architekt, který se na vzhledu Slavíčkovy ulice podepsal. Jde o Jana Kotěru, který bývá označován za zakladatele moderní české architektury.
„Podle dnes převládajícího názoru vytvořil Jan Kotěra v Suchardově vile šťastné dílo, jež představuje jistý vrchol mezi jeho ranými stavbami tohoto typu,“ líčí Škranc s tím, že šlo o jeho vůbec jedinou zakázku z uměleckých kruhů. „V architektonickém řešení domu se setkávají prostředky a motivy, s nimiž Kotěra již pracoval ve svých dosavadních nebo souběžných stavbách – mansardové pojetí střech, dřevěné hrázdění ve štítech, segmentové oblouky v záklencích některých oken, horní profilace jiných, zvlnění parapetu terasy a atiky ateliéru, motiv stupňovitého cimbuří.“
Nejen projekt samostatné vily byl zdařilý. Ateliér, který obecně slouží coby místo pro práci, tudíž u něj nelze očekávat kdovíjak přehnané estetické hodnoty, byl v pozdějších letech uzpůsoben pro bydlení. „Stavebník vily a jeho rodina nepochybně souzněli s pojetím svého architekta; jím navržené interiéry byly hojně dotvářeny vlastními Suchardovými díly a výtvarnými pracemi jeho přátel domácích i zahraničních (včetně Augusta Rodina a Edvarda Muncha), ale také třeba sbírkou lidové keramiky,“ píše Škranc. Pomyslná ochutnávka toho, jak si Sucharda, jenž prý dával přednost „bohémskému společenskému ruchu“, žil, je ve vile na rohu Slavíčkovi a Suchardovi ulice stále k vidění. Dům je totiž „díky Nadaci S. Suchardy s jistým omezením přístupný veřejnosti jako muzejní expozice.“
