V 19. století patřily Vinohrady mezi dynamicky rozvíjející se části Prahy. S návalem nových obyvatel vzrůstala poptávka po službách - občanských, ale i církevních. Na Vinohradech tehdy vznikl kostel sv. Ludmily a do budoucna se počítalo s kostelem dalším. „Už 2. prosince 1908 městští radní pro tento účel darovali pozemek na náměstí Krále Jiřího,“ líčí historička Helena Čižinská v knize Kostel Nejsvětějšího Srdce Páně v Praze na Vinohradech.
Soutěž bez vítěze
Sakrální stavby odedávna lákaly zvučné architekty. V případě kostela Nejsvětějšího Srdce Páně tomu nahrával i fakt, že je situován na důležitém vinohradském náměstí. První návrh na podobu kostela vzešel od Františka Mikše, který navrhl mimo jiné kostel sv. Antonína Paduánského na Strossmayerově náměstí. Mělo se jednat o neorománskou baziliku.
V roce 1919 byla nicméně vypsána architektonická soutěž, ze které měl vzejít definitivní návrh. Celkem se přihlásilo 31 návrhů, přičemž ty nejlépe posuzované pocházely od studentů slovinského architekta Josipa Plečnika.
„Vítězná cena patřila Jindřichu Mergancovi, druhou cenu získal Alois Mezera,“ uvádí Čižinská. Oceněn byl též Otto Rothmayer, dlouholetý Plečnikův spolupracovník, který se nakonec na podobě kostela přece jen z této pozice podílel. Navrhl například tři a půl metru vysoké kandelábry v oltářním prostoru, které jsou působivé lampami z karmínového skla. Rothmayer realizoval také boční oltáře.
„Žádný z těchto návrhů však nebyl realizován,“ uvádí historička k architektonické soutěži. Z jakého důvodu? Ještě před konáním soutěže vyzval Spolek českých architektů, aby kostel stavěl přímo Josip Plečnik. „Podepsáni byli význační architekti,“ podotýká Čižinská. Jednalo se třeba o Josefa Gočára, Otakara Novotného či Františka Roitha. Plečnik, který tehdy v Praze vyučoval na Uměleckoprůmyslové škole a kterého zakrátko poté čekala role architekta Pražského hradu, souhlasil.
Několik podob
Postupem 20. století Plečnik vypracoval dokonce hned několik návrhů, jak by si kostel představoval. „Dvojitý plášť fasád s širokými oblouky v patře měl být doplněn bohatou výzdobou s postavami světců a andělů. Jen drobným krčkem měla být s kostelem spojena volně stojící zvonice. Uvnitř měla obíhat dvoupatrová kolonáda,“ uvádí Čižinská. „Pro vysoké náklady byl tento návrh zcela nepřijatelný.“
Posléze „vznikla opět neuskutečnitelná, mnohem menší varianta se sloupovým ochozem a s volnou věží“, líčí historička dále. „Nový projekt se širokou zvonicí na boku podélného kostela vznikl roku 1925. Ani ten nemohl být realizován. Následujícího roku Plečnik svůj návrh zcela přepracoval a na čas odložil. V roce 1927 se k němu opět vrátil. Pro náměstí navrhl parkovou úpravu s alejemi a průčelí nasměroval na osu Mánesovy ulice. Konečně byl upravený projekt pro Spolek finančně přijatelný.“ K zahájení stavby došlo 19. srpna 1929.
Spokojený prezident
Plečnikův finální návrh je koncipován originálně – málokterý kostel v Praze je na pohled tak snadno rozpoznatelný jako ten vinohradský. „Je sestaven ze tří částí za sebou – z podélné chrámové lodi, z široké zvonice, přimykající se celou svou šíří k východní straně lodi, jejíž výška byla určena délkou lodi, a ze zázemí, o málo nižšího a výrazně kratšího než loď, kde je situovaná sakristie a prostory pro aktivity farníků,“ líčí historička. „U všech tří částí se vně uplatňuje kombinace glazovaných cihel a omítky (…). Povrch fasád bývá přirovnáván k hermelínovému plášti.“
Stavba trvala všehovšudy tři roky a její věž je vysoká 42 metrů. Z Hradu se na ni přijel podívat dokonce i prezident Tomáš Garrigue Masaryk, který byl navýsost spokojen s prací, kterou Plečnik na Pražském hradě v té době prováděl – úpravy nádvoří, stavby sloupových síní či úpravy zahrad. Plečnik také zařizoval Masarykův byt na Hradě. A podle Čižinské byl Masaryk „velmi spokojen“ i s tím, jakou stavbu slovinský architekt vztyčuje na Vinohradech. Velký dojem na něho udělala krypta s půlkruhovou klenbou pod kostelem.
Pozdržení válkou
Finální podoby kostela se nicméně Masaryk nedožil. Dlouhá léta trvalo, než byl kostel hotov do všech detailů včetně sochařské výzdoby nebo zvonů. Ty se přitom v roce 1932 ukázaly být složitým oříškem. „Kvůli největšímu zvonu, který byl o 8 cm širší než boční portál, musela být část ostění ubourána,“ uvádí historička. Původní zvony byly nicméně v roce 1942 z válečných důvodů rekvírovány.
Na pohled, jaký známe dnes, si Pražané museli nakonec počkat ještě dlouhá desetiletí. Během 40. let se třeba do kostela instalovaly vitráže. „Okna byla sice dodána už v roce 1944, ale vzhledem k obavám z možného poškození náletem byla zatím uložena v suterénu kostela,“ líčí Čižinská. Poslední socha nad vstupním portálem se ale objevila až v roce 1983 - jedná se o sochu Panny Marie s Ježíškem.
Luxusní sklad
Nebyla to nicméně jen válečná léta, která výkladní skříni Vinohrad uškodila. 40 let komunistické nadvlády se na fungování kostela Nejsvětějšího Srdce Páně také podepsala. Honosně navržené prostory kostela totiž v letech 1948–1989 nesloužily těm účelům, pro jaké je Plečnik navrhoval.
„Většina z nich za totality sloužila jako skladiště nebo dílny,“ uvádí o zázemí kostela Čižinská. Řeč je například o skautské klubovně, sakristii, farním sálu či knihovně. „Zde byly např. deponovány tři oltáře a další zařízení z barokního kostela sv. Prokopa z Prokopského údolí v Praze-Jinonicích, který dala armáda v roce 1966 srovnat se zemí. Podobně sem byl svezen nábytek ze zrušené křižovnické fary u novoměstského kostela sv. Petra Na Poříčí a další předměty.“
Kulturní památka
V roce 2010 byl kostel uznán za národní kulturní památku. Hlavní město společně s Ministerstvem kultury dokonce v roce 2014 společně s radnicí Prahy 3 a se Slovinskou republikou navrhly zařadit kostel do prestižního seznamu Světového dědictví UNESCO.
