Jak první světová válka promluvila do vývoje Prahy? Město získávalo tvář, jakou známe dnes

Když 11. listopadu 1918 odbíjely hodiny přesně 11:11, podepisovali zástupci států Dohody a Německé říše příměří v železničním vagonu v Compiègne. 1. světová válka byla u konce, a na mapě už nějaký ten pátek byla k nalezení i samostatná Československá republika. S ní též i hlavní město čerstvě narozeného státu – Praha. Stála před ní nadějná budoucnost, která vtiskla městu takovou tvář, jakou známe dodnes.

Rozkouskované město

Než došlo k ustavení samostatné republiky, byl vývoj Prahy spletitý. Praha jako taková v podstatě dlouho sestáva pouze z Hradčan, Malé Strany a Starého a Nového Města pražského, později se připojily Vyšehrad, Holešovice a Libeň. Okolo ní se pak samostatně vyvíjela tehdejší pražská předměstí jako Žižkov, Dejvice, Vinohrady nebo Smíchov. „Nesourodost vývoje na pražském území byla vážnou překážkou pro řešení základních urbanistických problémů, v němž zaostávala nejen pražská předměstí, ale i Praha sama,“ píše v knize Malé dějiny Prahy historik Josef Janáček.

Ne že by se souměstí nevyvíjelo, jen každá z jeho částí jinak a po svém. Zatímco třeba v centru vznikaly mosty a rozvíjela se veřejná doprava, v Holešovicích se vybudoval přístav nebo elektrárna. Obecně rozvoj průmyslu, třebaže v Holešovicích nebo ve Vysočanech, lákal do Prahy značné množství lidí. Janáček uvádí, že třeba roku 1850 žilo v Praze 157 tisíc lidí, kdežto roku 1910 už jich bylo 616 tisíc.

To mělo i svá úskalí. „Rychlé tempo rozvoje města nemilosrdně odhalovalo zaostalost městského jádra, které si zachovávalo středověký půdorys a jehož zástavba představovala vážné překážky modernizaci městského života,“ píše Janáček. Tyto problémy vyjádřila asanace historického centra, v důsledku čehož došlo prakticky k likvidaci malebného Josefova.

Pražští politici se snažili, nelze říct, že by Praha ustrnula – z konce 19. století pochází řada důležitých staveb. Nicméně „rozvoj Prahy nedosáhl do začátku první světové války takové intenzity jako rozvoj Vídně nebo Budapešti,“ uvádí historik. Zatímco výše zmíněná města se totiž skutečně vyvíjela jako města, Praha byla stále pořád ještě příliš rozdrobená.

Válečná léta

Západní, východní, italská či balkánská fronta byly naštěstí po celou dobu války na hony vzdálené hlavnímu městu. Během válečných let 1914–1918 proto Praha nezaznamenala takové škody, jako během let protektorátního běsnění nacistů. Nicméně ani v té době nebyl život prostý strastí a bídy.

„První světová válka přinesla obyvatelům Prahy nesmírné utrpení. Znamenala ohromné ztráty na lidských životech a zbídačení tisíců rodin,“ líčí Janáček. Právě dopad na rodinný život věrohodně ilustruje pomník padlým ve Vinoři, který symbolizuje maminku s holčičkou, kterak hledí do dálky v očekávání návratu táty od rodiny. Ztráta nejbližších nebylo to jediné, co Pražany potkalo.

„Jakmile se začalo zhoršovat zásobování, stoupaly rychle i ceny a situace velkého města se stala kritickou,“ poukazuje Janáček. „V Písnici, přestože šlo o rolnickou obec, byl (…) veliký hlad,“ píše Eduard Škoda v Knize o Libuši a Písnici. „Mnozí obchodníci začali péct chléb z pilin, což však úřady zakazovaly a trestaly.“ Ještě horší pohromou pro místní byly za války nemoci, třeba tyfus. Klesala i šance si vydělat na živobytí, protože téměř veškerý průmysl musel soustředit své úsilí na válečnou výrobu. Aby toho nebylo málo, ze strany rakouských úřadů docházelo k četným zatýkáním nepohodlných osob.

Světlé zítřky

Až rok 1918, konkrétně tedy 28. říjen, předznamenal ve vývoji Prahy krok dobrým směrem. Praha se stala prakticky přes noc hlavním městem mladé republiky. „O její vůdčí úloze nebylo vůbec žádných pochyb, protože navazovala na starou a slavnou tradici sídla českých panovníků a odpovídala i současné převaze Prahy v lidnatosti, hospodářském, kulturním i politickém významu nad ostatními městy na území nově utvořeného státu,“ uvádí Janáček.

„Rozvoj Prahy se stal po roce 1918 do značné míry otázkou státní prestiže. Praha reprezentovala republiku, avšak v evropském měřítku byla dosud považována za málo významné provinční velkoměsto,“ uvádí historik. Co tedy následovalo?

Aby se město mohlo vyvíjet jednotně a do značné míry centrálně, byl roku 1922 uveden v platnost zákon o vytvoření tzv. Velké Prahy. K metropoli se tímto zákonem připojilo dalších 37 obcí, které se nacházely v její blízkosti, a které jsou dodnes nedílnou součástí hlavního města – zmiňme třeba Hloubětín, Karlín, Troju, Nusle či Vršovice. Rovněž došlo k velkému rozvoji na mnoha lokalitách Prahy.

Konkrétně třeba tvář Dejvic byla do roku 1938 změněna prakticky k nepoznání. Ostatně řada zdejších místních jmen odkazuje na první světovou válku – Terronská, Verdunská, Na Marně. Nehledě na to, že Vítězné náměstí nese jméno rovněž kvůli první světové válce, díky níž Češi »zvítězili« ve svém boji o samostatnost. Velký rozvoj stihl také dnes již prominentní čtvrti Hanspaulku a Ořechovku. Drtivá většina jejich vilové zástavby pochází právě z meziválečného období. „Do prosince 1930 vzrostl počet obyvatel v Praze na 848 768,“ líčí Janáček.

A jak se město pozvolna vyvíjelo, měnila se i jeho tvář. Do Prahy pronikaly nové architektonické styly – třeba funkcionalismus nebo konstruktivismus či kubismus. To bylo v kontrastu s 19. stoletím, kdy se sázelo na historizující styly. V roce 1930 třeba Vršovice začal zdobit monumentální funkcionalistický kostel sv. Václava od Josefa Gočára. Z meziválečného období pochází také ceněná funkcionalistická vilová kolonie Baba na ostrohu nad Vltavou nebo Strahovský stadion, který je rozlohou největší na světě.

Turismus a sport

Nezanedbatelný byl též rozvoj dopravy – budovaly se nové tramvajové trasy a dokonce se začalo hovořit i o metru, taktéž bylo zbudováno kbelské letiště a později i to ruzyňské, na přetřes přišel rozvoj další infrastruktury. Třeba kanalizační síť se pozvolna začala rozprostírat také dále od centra. Kvetla kultura - roku 1928 byla otevřena nynější Ústřední knihovna Městksé knihovny hl. m. Prahy, a nezaspal ani turistický ruch.

„Roku 1929 navštívilo Prahu 114 000 cizinců,“ podotýká Janáček. „Po první světové válce se stala Praha také sportovní metropolí. Zápasy kopané přitahovaly tisíce diváků a nejznámější pražské kluby, Sparta a Slávie, se staly populárními i za hranice,“ uzavírá historik.