23°C
Alkohol provázel Marcela od dětství. Holdoval mu jeho otčím, jako školák se tak raději nastěhoval k prarodičům. „Děda pil také. A aby se babička nezlobila, že chodí po hospodách, naléval se doma,“ vzpomínal. Skleničku něčeho tvrdšího tak bral za běžnou věc.
Marcel Trunec dokázal zvítězit nad závislostí na alkoholu a hracích automatech, už 12 let abstinuje. Romana Vébrová
„Pamatuji, že už jako děti jsme doma dostávaly šťopičku k obědu, abychom dobře zatrávily. Když mi bylo tak šest, s kamarádem jsme babičce vypili láhev sladkého likéru. Špatně mi po něm tehdy vůbec nebylo. Alkohol jsem snášel dobře, myslím, že ty sklony k pití jsem zdědil,“ vzpomínal Marcel.
Pil první ligu
Po gymnáziu a vojně začal pracovat jako číšník. Panáky létaly, ale na place to Marcelovi šlo, práce ho bavila. Následovala svatba, dcera, rozvod, nový vztah, syn. V divokých devadesátkách vydělával pár let v Německu, měl v Tachově hernu, provozoval dva podniky. To už pil první ligu.
Tehdy, právě při práci za hranicemi, mu poprvé došlo, že má s pitím velký problém. „Vždy po směně jsem se opil. Jednou, cestou domů, si říkám, že už toho mám dost. Jel jsem rovnou do léčebny v Dobřanech a nastoupil tam. Za dva dny jim ale volali z Německa, ať mě okamžitě pustí, že musím do práce. Mysleli, že mě tam drží proti mé vůli. Tak jsem se vrátil, a už to zase jelo,“ řekl Trunec.
Konečné rozhodnutí
„Podnikání zrovna moc nešlo, a tak mě v opilosti napadlo, že peníze, které jsem zrovna potřeboval, vyhraji na automatech,“ řekl. Nevyhrál, jen k jedné závislosti přidal druhou. Nasekal obří dluhy, zažil opilecké eskapády, krach vztahu, střídal práce. Až nastal v roce 2011 zásadní zlom.
„Konečně jsem si uvědomil, že to dál nejde. Jako by se mi něco v hlavě přepnulo. Zavolal jsem do léčebny v Dobřanech. Tam už mě znali, a moc o mě nestáli, měli plno, ale nakonec jsem nastoupil,“ vzpomínal Trunec.
Bez pití i „bedýnek“
V pořadí čtvrté léčení konečně klaplo. Od té chvíle je pro něj alkohol tabu. Pracuje, splácí dluhy. Měl dokonce i to štěstí, že závislost na hracích automatech, která Marcela Trunce provázela v posledních deseti letech cesty notorika, u něj byla nedílně spojená právě s alkoholem.
„Bavilo mě to, jen když jsem byl opilý. Střízlivý jsem potřebu hrát neměl. Takže když jsem sekl s alkoholem, vyřešilo se gamblerství prakticky samo. Pokud bych hrál i za střízliva, nevím, jak by to dopadlo,“ řekl. Svoji životní cestu a boj popsal v knize Závislák. Věří, že motivuje ostatní, kteří bojují se závislostí stejně jako kdysi on. Důležitá pro Marcela byla i podpora okolí a rodiny, za kterou je velmi vděčný.
