Opancéřovaný stroj získal nadšený sběratel z muzea, kde právě redukovali sbírky. „Je to už poválečný kus, vyrobený v roce 1954 ve slovenském Martině,“ uvedl Tarantík. Tank má ještě původní motor. Na tom je už sice vidět, že má něco za sebou, stále ale dokáže dvaatřicetitunový kolos spolehlivě rozhýbat.
„Dvanáctiválcový vidlicový osmatřicetilitrový motor má výkon 500 koní. Průměrná spotřeba se udává 285 litrů nafty na 100 km, záleželo ale na terénu, v obtížných podmínkách zvládl i 600 litrů,“ vypočetl Tarantík.
Válečné barvy
Zelený stroj po skončení armádní kariéry sloužil jako rekvizita filmařům. „Nátěr tak není původní, různě byl podle požadavků toho kterého filmu přebarvovaný. To plánujeme časem i my, dostane tmavší zelenou a na věž nějaký dobový nápis, podle dochovaných fotek,“ řekl Tarantík.
Sběratel má v Air Parku ve Zruči u Plzně pojízdný tank T-34. Romana Vébrová
Kolos se tak vizuálně přiblíží svým starším příbuzným. Legendám, které pomohly v létě 1943 u sovětského Kursku, v největší tankové bitvě dějin, zvrátit vývoj II. světové války.
Pásy, kola, čepy
Pásy, pomocí kterých se tank pohybuje, tvoří na každé straně 72 článků spojených čepy. Vpředu je malé napínací kolo, za ním pět pojezdových s gumovou obručí, vzadu opět menší kolo, hnací. Směr jízdy se určuje přibrzďováním pásů.
Jejich rozpojení znamenalo pro tank stopku. Posádka musela ven a snažila se poničený pás spojit náhradními články. Ty byly většinou upevněné na přední části tanku.
Postrach nacistů
Sovětský obrněný dříč, vyráběný od roku 1940 do konce 50 let. Zbrojařské závody dokázaly v době válečné ofenzívy chrlit až 2000 tanků měsíčně. Stroj pro čtyřčlennou posádku přesáhl s kanónem ráže 85 mm na délku osm metrů, šířku má tři metry.
Objem všech palivových nádrží je více než 800 litrů. Na silnici zvládne tank, svého času označovaný za postrach nacistů, rychlost i 50 km/h. Všech variant tohoto tanku bylo vyrobeno přes 80 tisíc kusů.
