18°C
Co byste řekla lidem, kteří trpí smutkem z toho, že jejich blízký je na hřbitově opuštěný?
Někdo má truchlení komplikované a nechce pouto s tím, kdo odešel, pustit. Přitom hřbitov je jen místo, které umožňuje vzpomínku. Můj oblíbený autor Bert Hellinger říká, »mrtví živým nezávidí«. Tato věta pro mě znamená to, že není nutné mít obavy o ty, co odešli, ale pokud tu obavu mám, pak je tam nějaké moje téma.
Ať už nějakého dluhu vůči tomu, kdo zemřel, anebo něčeho nevyřčeného. Když tomu dobře porozumím, například v terapii, může mě to osvobodit. Jsem pak připraven udělat v srdci místo pro toho, kdo odešel, a zároveň žít dál svůj život.
Lidé mají mnohdy dilema, zda na hřbitov či pohřeb brát děti. Patří tam?
Doporučuje se děti na pohřeb vzít a umožnit jim se rozloučit. Je dobré se dítěte zeptat, zda chce, nebo ne. Velkou roli hraje to, jak situaci zvládá dospělý, který tam s ním půjde. Je dobré také dítě zapojit do dění. Když se jde na hřbitov třeba nyní o Dušičkách, můžeme mu nabídnout, aby vybralo svíčku nebo nakreslilo obrázek pro toho, na koho vzpomínáme.
Okamžiky rozloučení, návštěvy hřbitova u mnohých stále provází smutek.
Jde o přístup. Například když řekneme pohřeb, zní to úplně jinak, než když rozloučení nazveme oslavou života toho, kdo zemřel. Oslava života dává prostor pro dobré rozloučení se. Patří sem jak slzy, tak dobré vzpomínky, hudba…
Jak mohou rituály pomoci přijmout smrt?
Vzpomínka je způsob setkání. Například u nás v hospici pořádáme jednou za půl roku pro pozůstalé našich pacientů setkání, na kterém mají prostor znovu zavzpomínat a rozloučit se s tím, kdo odešel, zapálit mu svíčku. Kdo chce, může mu napsat vzkaz a symbolicky ho vhodit do velkého demižonu.
Je to příležitost vyslovit, co je ještě potřeba, a znovu se rozloučit. To můžeme udělat i doma. Zapálit svíčku, vystavit si fotku toho, na koho vzpomínáme, připomenout si jeho příběh. Dobré rozloučení může ušetřit roky terapie, rituály dobré rozloučení podporují.
Dennodenně se setkáváte se smrtí. Jak ji vnímáte?
Jako učitelku. V blízkosti smrti vnímáme věci jinak. Čas běží jiným tempem a j mění se priority. Smrt cítím jako silnou energii, ve které je člověk spojený se svými emocemi, tím, na čem lpíme, a přáními, na jejichž splnění máme všichni pořád času dost, a tak je odkládáme. Vnímám ji také jako mysterium. I když s ní budeme pracovat, přibližovat se k ní, prozkoumávat ji, připravovat se na ni, s pokorou je třeba uznat, že to do jisté míry mysteriem vždy zůstane.
Je možné se na smrt připravit?
Tuto otázku pokládám na workshopech vědomého umírání. Odpovídám dvěma způsoby. Je možné už během našeho života dávat do pořádku jeho jednotlivé oblasti, vztahy, majetek, práci, a pak mít v okamžiku umírání čistý stůl a být v klidu.
A druhý způsob?
Spojovat se s bytím, podstatou přes praktiky duchovních mistrů. Přes různé techniky získáme jiné odpovědi, než které nám nabízí hlava.
Můžete to upřesnit?
V kontaktu s umírajícími, když mají strach ze smrti, někdy nabízím symboly z přírody. Ráda používám obraz Chalíla Džibrána. Popisuje řeku, která se vlévá do oceánu a chvěje se strachy ze zániku. Její strach zmizí ve chvíli, kdy pochopí, že vlití se do oceánu není rozplynutí se v oceánu, ale bytí oceánem. Řeč symbolů promlouy vá k našemu srdci a pomáhá nám propojit se s vnitřním klidem. Kdežto mysl klade otázky, na které hlava odpovědi nemá.
Jsou podle vás duše, anebo nejsou?
V blízkosti smrti jsem se naučila, že nepotřebuji znát odpovědi na některé otázky. Pro mě je v pořádku, že některé věci zůstanou tajemstvím. Ale příběhy, sny a různé jevy v kontaktu se smrtí poskytují důkazy o tom, že jsou věci mezi nebem a zemí.
Například, když se zastaví hodiny v okamžiku, kdy náš blízký zemřel, anebo když se ve snech přijde ten, kdo zemřel, rozloučit. Tahle synchronicita bývá častá. Už dnes nemám potřebu pojmenovávat, zda je to kolektivní nevědomí nebo Bůh, náhoda či cokoliv jiného. Přijde mi to jako krásná součást života, který má své skryté symetrie.
Kdo je Soňa Černá
Dvacet let pracovala jako terapeutka s lidmi závislými na alkoholu a drogách. Pak se rozhodla pro profesní změnu a oslovila Hospic sv. Lazara, kde vyprovázela na poslední cestě svého dědečka. Když jí tehdejší ředitel místo nabídl, šla na dva měsíce dělat dobrovolnici. „Potřebovala jsem otestovat, jak se sama popasuji se setkáváním se se smrtí,“ vzpomíná. Práci přijala. Nejprve pracovala s klienty na lůžkách. Dnes je v týmu domácího hospice, který provází umírající a pomáhá jejich blízkým doma.
Pomáhají umírajícím
V Hospici sv. Lazara v Plzni nacházejí klienti přívětivou podporu a pomoc v okamžiku, kdy nastal jejich poslední čas. Posilou je také pro jejich blízké.
Vše, co je potřeba vědět o Dušičkách Videohub
