10°C
Vše začalo banálně. Lucie vyhledala obvodního lékaře kvůli déletrvající bolesti v krku, a protože už měla po dvou letech nárok na preventivní prohlídku, dostala rovnou i žádanku na odběry krve.
Pak věci nabraly rychlý spád. „Z laboratoře ještě ten den volali, že se jim nelíbí můj krevní obraz. Odhalili výraznou hyperleukocytózu, tedy nadměrný počet bílých krvinek,“ popisuje pacientka, která zdravotnickou terminologii velmi dobře zná, neboť celý svůj profesní život pracuje v nemocniční laboratoři. Když ji tedy praktický lékař obratem odeslal na hematoonkologickou ambulanci, začala si dávat souvislosti dohromady.
Další příznaky...
Noční pocení, oteklé dásně, zadýchávání se při chůzi do schodů, nehojící se odřenina na kotníku… Všechny nedávné obtíže najednou Lucie viděla jako příznaky, které – stejně jako abnormální krevní obraz – mohou signalizovat, že tělo bojuje s leukémií.
Její podezření bohužel sdíleli i lékaři, proto si ji ve Fakultní nemocnici Brno už nechali. „Aby se mohlo začít s léčbou, bylo nutné stanovit z bílých krvinek přesný typ nemoci. Zároveň lékaři museli zmapovat můj celkový zdravotní stav, takže mě vyšetřili na gynekologii, kardiologii, ORL, v zubařském křesle… A došlo i na rentgeny a ultrazvuky,“ popisuje Lucie nemocniční „kolečko“, které tehdy absolvovala. Už druhý den po hospitalizaci měli odborníci jasno, před jakou diagnózou stojí: akutní B-lymfoblastická leukémie, podtyp BCR/ABL pozitivní.
Dva měsíce v izolaci kvůli covidu
„Ihned jsem věděla, že je situace velmi vážná,“ ohlíží se Lucie, která z názvu onemocnění odtušila jeho příčiny. Kvůli chybě při buněčném dělení se v její kostní dřeni začaly abnormálně množit nezralé B-lymfocyty. Ty neplní svou imunitní funkci, a utlačují tvorbu normálních zdravých krvinek. „Při stanovení diagnózy jsem v kostní dřeni měla 95 % nádorových B-buněk, takzvaných blastů. Bylo to děsivé, přišla jsem opravdu za pět minut dvanáct.”
Strach o život, šok, nejistota…
Na Lucii po vyslechnutí diagnózy pochopitelně dolehly silné emoce. „Hodně jsem plakala, nemohla jsem tomu uvěřit. Ptala jsem se: Proč já? Co jsem udělala špatně?“ vybavuje si zpětně, jaké otázky se jí honily hlavou. Odpovědi nepřicházely, zato se dostavily nepříjemné pochybnosti.
„Bála jsem se, jestli léčbu zvládnu. Vždy jsem se považovala za extrémně křehkou, jistotu jsem hledala u blízkých… A najednou jsem zůstala v těžké situaci sama. Kvůli lockdownu zrovna platil zákaz návštěv.“
V nemocniční izolaci Lucie strávila dva měsíce – vedle chemoterapie absolvovala ještě odběry kostní dřeně, lumbální punkce, transfuze… A do žilního katetru jí v podstatě nepřetržitě byla podávána léčiva – od kortikoidů přes virostatika až po léky proti nevolnosti.
Aby léčbu zvládla, uzavřela se do sebe a snažila se myslet pozitivně. I když se cítila slabá jako moucha, v hlavě si opakovala, že jí chemoterapie neničí tělo, ale zachraňuje život. Potřebnou oporu našla také u ošetřujících lékařů.
„Ubezpečili mě, že se můžu uzdravit a že spolu všechno zvládneme. Velkou naději mi dodávalo vědomí, že mě léčí tým pod vedením pana profesora Michaela Doubka – tedy špičkové pracoviště, kde volili ten nejefektivnější způsob léčby, co existuje.“
Díky za každé ráno
V nemocnici cítila vděk za každé nové ráno – a i přes velkou úzkost a únavu si odmítala připustit, že by ji leukémie mohla stát život. Vůli bojovat jí dodávala vidina, že chce své děti provázet až do dospělosti, i vzpomínky na to, jak ji život před nemocí těšil.
„Lékaři mi každý den dávali k nahlédnutí můj léčebný plán i čerstvé hodnoty krevního obrazu. Rychle se zlepšoval, což mě uklidňovalo. Jak léčba začínala zabírat, víc jsem věřila svému tělu, že terapii zvládne.“
Dárkyně z Německa
Po úvodní léčbě bohužel Lucii čekala další špatná zpráva: jedinou šancí na úplné vyléčení je transplantace kostní dřeně. Na území ČR se navíc vhodný dárce nenašel. Situaci, a tedy i Luciin život, zachránila až neznámá dárkyně z Německa.
„Vlastní transplantace probíhala v přísně aseptickém nemocničním pokoji, kam měl přístup jen personál. Když mi bylo lépe, chodila za mnou na návštěvy rodina, se kterou jsem komunikovala telefonem přes prosklené dveře,“ přibližuje druhou, ještě náročnější formu izolace.
Nejprve absolvovala vysokodávkovanou chemoterapii a celotělové ozáření, poté bylo možné Lucii podat krvetvorné buňky od dárkyně – a následovalo nekonečné čekání, až se uchytí a začnou obnovovat krvetvorbu. „Do té doby jsem byla fyzicky tak vyčerpaná, že jsem si zvládla jen dojít na záchod, najíst se a napít. Na víc jsem neměla energii.“
Po osmi týdnech se Lucie dočkala propuštění do domácí péče, nadále ale jezdila do nemocnice na krevní transfuze, které obvykle zabraly celý den. Na samý závěr přišel úzkostně vyhlížený okamžik: kontrolní odběr kostní dřeně, který měl ukázat, jestli přetrvává nádorová krvetvorba, nebo pacientka přijala krvetvorbu dárce.
Naštěstí ji laboranti dlouho nenapínali a brzy se mohla radovat. Transplantace byla úspěšná! „Za odměnu jsem si pořídila fenku border kolie. Pomohla mi psychicky, když jsem po transplantaci musela zůstávat doma v izolaci, a díky procházkám mě postupně dostala i do kondice.“
Lucie zároveň přijala fakt, že si onkologická léčba vybrala na těle svou daň a že od něj nemůže čekat stejné výkony jako před nemocí. „I teď, tři roky po transplantaci, potřebuji hodně spánku a odpočinku. Zkrátila jsem si pracovní úvazek, a mám tak více času na vše, co mne baví. Cestuju, čtu, aktivně trávím čas s dětmi a psem.“
Po psychické stránce se naopak cítí zocelená. „Ve srovnání s bojem o život mi každý problém přijde jako řešitelná banalita.“ A co by vzkázala lidem, kteří se právě teď vzpamatovávají z diagnózy akutní leukémie? „Netrapte se otázkami, proč jste si nemoc vysloužili. Je to sebetrýzeň, na kterou vám nikdo nedá odpověď,“ má jasno Lucie.
Z principu své profese ví, že u zrodu vážných onemocnění leckdy stojí náhodná genetická chyba – a tím spíš doporučuje dívat se dopředu, zaměřit se na způsoby, jak nemoc překonat. „Vyhledejte odborného lékaře, který povede vaši léčbu… A věřte v sebe i ve své tělo. Má neuvěřitelnou regenerační schopnost!“
Stanete se dárci?
Léčba mnoha pacientů s leukémií je možná díky těm, kdo jim darují kostní dřeň potřebnou k transplantaci. 75 % dárců kostní dřeně není příbuzných s pacientem, jedná se o dobrovolné dárce. Pro každého čtvrtého pacienta se bohužel vhodný dárce nenajde, proto je potřeba stále navyšovat počet potenciálních dárců v registru. Vaším zápisem do registru se zvyšuje pravděpodobnost, že pacient svého dárce najde. Podrobnosti najdete na www.kostnidren.cz
Leukémie: nemoc, kterou trpěl i Karel Gott - příznaky, příčiny, léčba Videohub
