7°C
Vyhublá na kost, s bolestými křečemi v břiše, izolovaná od ostatních. Tak krutou poruchu příjmu potravy Nela prožívala. „Hlas v hlavě na mě neustále křičel, nutil mě si myslet, že jsem příliš slabá, že jsem zbabělec a absolutní nula,”píše v rukopise knihy Nela.
Knihu »Bez rozmyslu« začala psát v covidové době, kdy byla hospitalizovaná po vážném traumatu páteře. „Reflektovala jsem v různých, pro mě důležitých kapitolách to, jak jsem se cítila, co jsem dělala a zvažovala jsem, jak bych to mohla udělat jinak,” vysvětlila pro Blesk.cz mladá žena.
„Každá z kapitol je zamýšlena tak, abych tím mohla tomu, kdo ji bude číst, pomoci. Pomoc druhým je prioritní, už jen kvůli tomu, jaké vlny solidarity se mi dostalo při sbírce Pomozme Nele zpět k životu,” dodala Nela. Sbírka na dobročinné platformě Donio stále probíhá.
Přečtěte si ukázku z Nelina rukopisu…
Poruchy příjmu potravy jsou velmi temná místa, ale za ty roky jsem si na to zvykla. Neviděla jsem cestu ven. Začala jsem si uvědomovat, že anorexie se stala mým životem a nebyla jsem připravena to změnit, nebyla jsem připravena ji nechat jít, protože jsem věděla, že kdyby se tak stalo, byla bych úplně sama. Byla jsem příliš ztracena.
Všichni psychiatři, psychologové, nutriční terapeuti se shodovali v jednom: nebylo jak mě léčit. Posedlá, nespolupracující. Nic mě nedokázalo zastavit. Vyhrůžky, prosby, slzy.
Lhala jsem všem kolem sebe, manipulovala jsem tak, aby si okolí myslelo, že se "snažím", ale ve skutečnosti jsem neztrácela jen na hmotnosti, ale i sebe samu. Už jsem nevěděla, nebyla schopna rozeznat, kdo jsem, kdo jsem byla. 90 % anorexie, 10 % Nela.
Nenáviděla jsem se do té míry, že jsem nechtěla, aby mě kdokoliv viděl, nebo znal. Izolovala jsem se od světa tam venku a žila jsem si v bublině, kterou jsem si vytvořila. A nikoho tam nepustila.
Cítila jsem, že mám věci pod kontrolou.
Hlas v hlavě na mě neustále křičel, nutil mě si myslet, že jsem příliš slabá, že jsem zbabělec a absolutní nula. Byl vytrvalý. Ale já také.
Ignorovala jsem pocity hladu, křeče v břiše, kdy jsem se bolestí svíjela v klubíčku na posteli. Ale bylo mi to jedno. Všechno bylo jedno, když anorexie byla ve vůdčím postavení.
Neviděla jsem, jak hubená jsem byla, i když na mně všechny kalhoty visely, že jsem byla schopna omotat si pásek dvakrát dokola. Sedla mi velikost pro dvanáctileté dívky. Pozorovala jsem svá stehna v každém odrazu oken, ve výkladních skříních, zrcadlech. Hnusná, odporná, tlustá, k ničemu.
Bylo jedno, že mi kde kdo říkal, že vypadám jako kostra. Chtěla jsem pořád víc. Přeci jsem nemohla přestat... Ale anorexie neplní sliby, které dává. Dočasné štestí? Snad. Možná. Falešný pocit úspěchu, pocit naděje a přesvědčení, že existuje světlo na konci tunelu, ale časem to všechno zmizí.
Je to obrovské odmítnutí odpovědnosti - nemusíte mít podváhu a přesto trpět poruchou příjmu potravy a duševním onemocněním. Nejsou tu žádná kritéria - máte "zdravou váhu" a přesto být extrémně pohlcen poruchou příjmu potravy do té fáze, že je to život ohrožující.
Byla jsem už ve svých 14ti letech velmi nemocná a přála jsem si, aby se to nedostalo tak daleko, protože to jen omezovalo naději, že bych se mohla uzdravit. Máma brečela. Chápala jsem, že je to pro ně těžké, vidět mě v takovém stavu, kdy pro mě existovala a měla smysl pouze anorexie. Až teď jsou ochotní přiznat, jak moc se báli o můj život. Zároveň si myslím, že v určité chvíli to "vzdali". Pořád jsem sklouzávala k anorektickým tendencím a přemýšlení jejím směrem.
Nezbytnost je říci, že tato onemocnění mohou vyústit ve smrt, jsou psychicky i fyzicky vyčerpávající, a ti, kteří jimi trpí, používají cvičení a jídlo různými způsoby, aby zvládli obtížné životní situace a pocity. A to, co s nimi přichází.
Potřebujete pomoc?
Jestliže řešíte akutní problém související s poruchou příjmu potravy nebo se chcete jen poradit či zeptat, volejte na Linku Anabell: 774 467 293. Více informací ZDE.
Anorexií trpí hodně lidí v showbyznysu, říká zpěvačka Míša Nosková.
