8°C
Valerie pro Blesk.cz otevřeně a s důvěrou popsala, jak nebezpečná a ničivá nemoc je. A jak snadné je své tělo odmítnout. „Když jsme se na základní škole učili o anorexii a bulimii, nemyslela jsem si, že by to mohlo potkat i mě. Obrázky vyhublých slečen nebo žen, blížící se smrti, mě děsily. Nechápala jsem, proč se jídla tak bojí,“ vzpomíná Valerie, kterou od dětství vychovával jen tatínek.
Na střední knihovnické škole prožila první vážný vztah. A ve třetím ročníků se poprvé dostala k hubnutí. „Maminka mého tehdejšího přítele přišla s tím, že cvičí a začínala se v jídle trochu hlídat. A tak jsem cvičit a jíst „lépe“ začala i já. Bylo to fajn, alespoň ze začátku. Několikrát týdně jsem si zacvičila pár minut a byla jsem spokojená.“
Lidé mě chválili...
Jedla sice pořád stejně, ale pravidelný pohyb se na její postavě pozitivně podepsal. „Lidé mi skládali komplimenty a cítila jsem, že i lépe zapadám mezi ostatní. Chtěla jsem víc, tak už to bývá,“ vypráví mladá slečna.
Začala si tedy o stravě a pohybu víc číst, omezila některé potraviny a přidala na pohybu. „Nepamatuji si přesně den, kdy jsem najednou skoro už nic nejedla. Vím jen, že jsem si začala počítat kalorie. Nejedla jsem víc než 600 kcal za den, ale za to jsem cvičila a krokovala. Po několika měsících, kdy jsem byla věčně nepříjemná, náš vztah s přítelem skončil, nebylo se moc čemu divit,“ popisuje nenápadné začátky anorexie Valerie.
A najednou tady byl maturitní ročník, s ním i koronavirová pandemie a zavřená škola. „Bohužel jsem v té době bydlela sama a škola byla to poslední, co mě stresovalo. Víc mě zajímalo hubnutí. Každé ráno jsem se několikrát zvážila, váhu jsem měla strategicky u postele. Hodila jsem do sebe odtučněný jogurt a kávu a vyběhla jsem do lesa na procházku. Dvakrát, někdy i třikrát denně jsem cvičila, a abych si mohla dát večeři, čekalo mě minimálně půl hodiny skákání na trampolíně,“ vypráví o svém přísném režimu.
Tatínek se rozplakal...
Loni v dubnu jela Valerie domů k tátovi. „Šok nastal, když mě taťka nepoznal ve dveřích a začal mi vykat, nikdy jsem ho neviděla takhle plakat. V hlavě jsem měla zmatek, nechápala jsem to, vždyť jsem přece hubená! Po několika dnech, jsem si musela natvrdo přiznat: Jsem anorektička a musím se z toho dostat,“ popisuje své prozření.
Valerie si uvědomila, že vypadávání vlasů, lámání nehtů, neustálá zima, únava, popraskaná kůže, modřiny, proleženiny, bolest zubů a kloubů, vymizení menstruace není normální. Slíbila si, že bude jíst, přestane se týrat pohybem a bude odpočívat, a pokud to nepůjde, nechá se hospitalizovat.
Jen 36 kilo
„Už jsem nechtěla váhu ani vidět, naposledy jsem měla kolem 36 kil se 163 cm. Začátky každé změny jsou těžké, ze začátku jsem plakala skoro po každém jídle, měla jsem na jídlo stanovený čas a šíleně jsem se klepala při každém neznámém jídle. Ačkoliv jsem kalorie nesměla počítat, v hlavě jsem tu kalkulačku stejně měla,“ vypráví s tím, že jí pomáhaly také pravidelné návštěvy psycholožky.
Časem získala trochu více energie a mohla se soustředit na školu. Maturitu zvládla a mohla konečně chodit i na procházky. Postupně zařazovala všechna jídla, chodila do restaurací a mohla se zase vrátit domů do Plzně. Sice přibrala, ale v hlavě měla pořád velký zmatek.
„I přes velkou práci, kterou jsem měla sama se sebou, jsem se v létě zamilovala. Byl to risk. Od posledního vztahu jsem se už bála do něčeho jít. Byl mi ale inspirací, pomohl mi na mé cestě a já jsem se po Vánocích za dva měsíce posunula kupředu rychleji než za předchozích devět měsíců,“ usmívá se.
Už nemusím nakupovat v dětském
„Některá jídla stále musím ještě přijmout za „normální“. Pravidelně ale jím a neumím si představit, že bych se nenajedla. Pohyb vnímám jako oslavu toho, co moje tělo dokáže, netýrám se. Jsem vděčná za to, že už nemusím nakupovat v dětském oddělení a nepadají mi vlasy,“ dodává ke svému aktuálnímu fyzickému i psychickému stavu.
Mladá žena během posledních měsíců podrobně sepsala svůj příběh do knihy. Rozhodla se ukázat všem čtenářům, jak někdo trpící poruchou příjmu potravy přemýšlí, jak jedná.
Jsme víc, než jen těla, vzkazuje Valerie
„Chci pomoct rodičům a všem, kteří znají někoho s poruchou příjmu potravy, pochopit jejich chování. Nasměrovat je tak, aby s nimi dokázali lépe komunikovat. Knihu jsem proložila zápisky z osobního deníku, abych zachovala autentičnost. Je to upřímný příběh, který by mohl být nápomocný mnoha lidem,“ říká Valerie a vznik její knihy můžete podpořit v dobročinné kampani na Hithit.cz i vy.
Valerie se zamýšlí i nad tím, zda pro její život měla anorexie i něco pozitivního. „Jestli mi anorexie něco dala, tak jistotu, že každé lidské tělo je krásné a že jsme víc než jen těla. Netýrejme se. Život není o hubnutí a nejnižším čísle na váze. Lidé vás nebudou mít rádi proto, kolik vážíte, ale proto, jací jste,“ dodává.
VIDEO: Jak bojovat proti poruchám příjmu potravy?
