Pokud máte v kruhu rodinném pocit, že během několika vteřin vybouchnete, odborníci mají jasno: Opusťte prostor! „Ale pozor – odejít ven nebo do vedlejší místnosti může situaci ještě zhoršit, protože to druhá strana může považovat za ignoraci a neochotu situaci řešit,“ upozorňuje v projektu Psychoporadna Blesku psycholožka Marta Boučková.

Podle ní je v takové chvíli ideální koupelna nebo WC. „Tam se párkrát nadechněte, trochu uklidněte a rychle zapřemýšlejte, s jakou strategií se vrátíte do »rodinného horka«.“

Mluvte spolu

Co ale dělat, aby tlak v našich rodinných papiňácích klesl a rodinní příslušníci se v nich vzájemně nedusili? „Mluvit, mluvit, mluvit,“ má jasno psychoterapeutka Lenka Hlavičková. „Přesně tak. Nejjednodušší cestou je komunikovat s partnerem či rodinou o tom, co se mi děje. Že mi třeba není od rána dobře, nevyspal jsem se dobře… Těmito informacemi lze předejít řadě nedorozumění, kdy by si druzí mohli mylně vztahovat chování druhého na sebe a reagovat na něj popudlivě,“ říká psycholog Petr Kačena.

Psycholog Ptáček: Bitva s covidem teprve začíná

Video
délka: 32:36.36

Psycholog Ptáček: Bitva s covidem teprve začíná. O vládě by napsal učebnici: Jak krizově nekomunikovat Blesk

Marta Boučková doporučuje, abychom – v rámci možností – využívali možnost se někam »uklidit« a mít chvíli pro sebe. Specialistka na konflikty, mediátorka Kateřina Bělková, k tomu podotýká:

„Někdo potřebuje chvilku o samotě, jiný společnost, alespoň tu virtuální. Například takový online sraz s kamarádkami »na víno« není vůbec špatný. Univerzálním lékem je humor. Pokud už je v pomyslném hrnci příliš horko, zkuste si zahrát Člověče, nezlob se nebo žolíky,“ doporučuje.

Společná činnost někdy pomůže, jen musíme dát pozor, aby naopak nezesílila konflikt. Totéž platí pro humor – uvolňuje emoce, atmosféru. Pokud však ve vztahu existuje napětí, může být chápán jako ironie, posměch,“ upozorňuje psycholog Václav Mertin.

Rituály pomohou

Tohle všechno je podle psycholožky Sylvie Navarové fajn, předcházení konfl iktů ale pomůže i něco jiného: „Každý z rodiny musí vědět, co je jeho úlohou, a dodržovat jasně stanovená pravidla fungování v domácnosti. Důležité také je, aby rodina měla nastaveny rituály – kdy se snídá, obědvá, večeří, kdy rodina hraje hry, kdy se chodí na procházku. A kdy má šanci být každý sám.“

V mnoha rodinách se během krize odkryly i letité problémy, odlišnosti, potíže. Jak o tom začít mluvit, aby z toho ihned nebyla hádka, když nálada je současně na bodu varu i mrazu?

Marta Boučková doporučuje mluvit o problémech mimo domov. „Chladnější hlavu si člověk zachová spíš v přírodě než v uzavřeném bytě,“ říká. „Hádka není rozumová debata, ale mocenský boj. Diskutujme rozumně, přátelsky a chápavě. Snažme se porozumět druhému a dospět ke shodě. Dospíváme a rosteme každou smysluplnou debatou. A klesáme a slábneme každou nesmyslnou hádkou,“ podotýká internistka a systemická terapeutka Kateřina Cajthamlová.

Chvíli křičet?

Psycholožka Katarína Szabados s tím úplně nesouhlasí. „Já bych doporučila, aby si lidé vzájemně dovolili se projevit, a když už toho mají dost, tak klidně i chvíli křičet. Ne urážet se a házet svou nespokojenost na druhého, ale prostě ten přetlak uvolnit. Moje zkušenost je, že když oba uvolní svůj přetlak, je potom snazší si sednout spolu ke stolu a odpovědět si na otázku:A jak tuto situaci řešit, aby pro nás oba byla přijatelná?“

Podstatná jsou ale nejen slova. „Pokud na situaci budeme nahlížet jako na neřešitelnou a nepřekonatelnou, bude se tak i vyvíjet,“ upozorňuje mediátorka Bělková. A rozporuje, že současná situace vztahy ničí. „Spíše nám ukazuje, jaké doopravdy jsou. A kde je potřeba změn.“

Rozmluvit se

Odborníkům se to řekne jednoduše: O problémech mluvte. Jenže co když náš protějšek právě tohle dělat nechce?

„Vždycky pomáhá mluvit o sobě. Říct mu, co to se mnou dělá, když mlčí, co si domýšlím, z čeho mám strach. Často »jen« to, že ukážu své nitro, podpoří druhého v tom, že ukáže taky své. Otevřenost za otevřenost,“ radí Katarína Szabados. Sylvie Navarová doporučuje říci třeba: „Když se děje…, já se cítím…, pojďme se pobavit o tom, jak jinak bychom mohli společně s tím pracovat.“

Jak ale upozorňuje Marta Boučková, ani psychologie zaručené rozmlouvací věty nemá. „Kouzlo úspěchu je v hledání. Když tahle věta nezabrala, zkuste vymyslet jinou. A když budete mít pocit, že jste zkusili všechno, zkuste ještě odborníka z manželské poradny. Pokud ani to nepomůže, tak to možná opravdu nejde. I my v psychologii ctíme, že když něco nejde, tak to prostě nejde.“

Psycholožka Lenka Hlavičková
Autor: Blesk

Samozřejme je ale třeba snahu o ruzmluvení správně načasovat. „Pokud je partner unavený nebo v nepohodě, tlak na to, aby vám byl k dispozici, ji ještě zvýší,“ podotýká Lenka Hlavičková. „Zkuste vyjádřit pochopení: Ráda bych s tebou mluvila, ale vidím, že máš dost. Přijdeš, prosím, za mnou, až si odpočineš? Často se stane, že když cítí váš zájem, zklidní se a začne s vámi mluvit sám od sebe.“

Její slova Kateřina Cajthamlová jen potvrzuje: „Respektujme právo druhých na pauzu a rozmyšlení. Dokud není vhodný čas, netlačme na pilu. Je to důležitý projev laskavosti a ohleduplnosti ve vztahu. Trvat na debatě v době, kdy na to druhý není připraven, je hloupost.“

Mlčeti zlato?

Kdy tedy ve vztahu platí mlčeti zlato? „Když nám chce partner něco říci. Většina z nás se snaží hodně mluvit, ale málokdo umí pořádně naslouchat. A kousnout se do jazyka je také dobré, když s námi cloumají emoce,“ říká Kateřina Bělková.

Nereagovat se pak vyplatí v případě nadávek nebo urážek. „Když se druhý rozčílí, nepřiléváme olej do ohně. Počkáme, až výbuch skončí, a najdeme vhodnou příležitost k otevření tématu. Můžeme i připravit atmosféru, třeba uvařit něco dobrého k jídlu,“ radí Sylvie Navarová.

Kdy se ozvat?

Někdy platí mlčeti zlato, jenže ke krásnému, harmonickému, láskyplnému a vyrovnanému vztahu se nepromlčíme. „Ozvat bychom se měli vždy, když máme pocit, že bychom to neměli nechat jen tak!“ doporučuje Marta Boučková. „Ale základ úspěchu je v tom, jak to uděláme. Vhodnější je druhému říct, co jeho sdělení dělá s námi, jak se při tom cítíme, než hned aktivně přejít do útoku, začít se bránit a upozorňovat i na chyby a neúspěchy protistrany.“

Podle Kateřiny Cajthamlové má smysl se ihned ohradit, když se odvoláváme na fakta, důkazy či svědectví. „Je v pořádku okamžitě říci: Toto je nespravedlivé nařčení. To jsem neřekla/neudělala. Ale hádat se o tom, kdo co cítil, je naivní. Pocity jsou nesdělitelné, musíme je druhým pouze věřit.“

Kateřina Bělková doporučuje bezprostředně reagovat na běžné denní situace, pokud nám tedy rozum nezatemňují emoce. „Necháváme-li v sobě něco dlouho dusit, schyluje se tím k nežádoucímu výbuchu.“

Proč ale tak mnoho z nás ihned nereaguje a hromadí to v sobě? Podle Kataríny Szabadosové nechceme kazit moment. Nespokojenost nám přijde malicherná. Nebo doufáme, že časem se to změní. „Ale pokud já to neřeknu – druhý se sám od sebe nedovtípí. Téměř nikdy nedovtípí. Čím dřív se ozvu, tím lépe,“ upozorňuje. Před podřizováním se varuje i Lenka Hlavičková.

„Naše energie není nekonečná a papiňák začíná syčet uvnitř nás. Ve vztahu narůstá nerovnováha. Co taky nepomáhá, jsou nevyžádané rady, třeba i dobře míněné. Způsobují, že druhý se začne cítit jako hlupák, který na řešení neumí přijít sám,“ uzavírá psychoterapeutka.

Mám depku! Co je opravdová deprese a jak narůstá počet nemocných v populaci?

Fotogalerie
7 fotografií