Na Švihově, kde se natáčely scény na statku, nebyl sníh, a tak se štáb musel denně přemísťovat do několik desítek kilometrů vzdálených, sněhem pokrytých exteriérů u Železné Rudy. Podle vzpomínek režiséra Vorlíčka to psychicky i fyzicky nejvíce odnášel kameraman Josef Illík (†86). „Předtím už natočil tolik filmů, že určitě některé točil v zimě a měl s tím zkušenosti, takže věděl, jaká opatření jsou pro kameru potřebná. Například, že musí nejdál sto metrů od placu, kde se točí, stát vytopený autobus, aby tam odnesli kameru ohřát,“ vzpomínal režisér.
Vorlíček si ale v nejhorších snech nedokázal představit, co je na Šumavě čeká. „Když jsme používali třeba handku na jízdy, kdy Trávníček seděl Illíkovi na břiše a ten ho točil, jak rajtuje a přitom pomrkává po Popelce, tak potřebovala kamera okamžitě do tepla, aby nezamrzla. Poněvadž kamera je poháněná baterií a ta se ve velkém mraze rychle vybíjí, tak jsme měli v autobuse nabíječku,“ vysvětlil režisér. „Tam dobíjeli jednu baterii a na druhou jsme točili. Po dvaceti minutách byla baterie prázdná, tak museli přinést zas nabitou. A takto se točilo po kouskách.“
A byla to opravdu zdlouhavá práce, kterou nemohli podcenit. „Kamera se musela ohřát a hlavně vysušit, aby se v ní náhodou nesrazily páry a objektiv se nezamlžil. To by byl doopravdy malér, protože by se muselo dovnitř kamery a vysušovat,“ prozradil v jednom z rozhovorů režisér Vorlíček.
Dosud nezveřejněné fotografie z posledního Štědrého dne Karla Gotta (†80): Tady byl doopravdy šťastný!
Německý umělý sníh neskutečně zapáchal. Byl totiž vyroben ze směsi rybích kostí a chemikálií. Na rozdíl od rozemletého polystyrenu, který dodala česká strana, byl ale ekologicky vhodný a druhý den už po něm nebylo ani památky.
Aby sova Rozárka mrkla na Popelku, musel ji režisér šťouchat do zadečku. „Nebyla nijak cvičená, ale byla hodná, kam ji posadili, tam seděla. Jen jak na ni všude svítila ateliérová světla, měla pevně zavřené oči. Čekali jsme, jestli mrkne – a nic! Na podlaze komůrky ležela sláma, tak jsem jen tak ze srandy sovu stéblem píchnul do zadečku. A ona mrkla,“ prozradil Vorlíček svůj trik s tím, že scéna se točila jen jednou, aby sovu z berlínské zoo zbytečně netrápil.
V roce 1973, kdy se pohádka natáčela, zrovna řádilo akutní virové onemocnění. „My jsme ty koně museli mít dva. V té době byla v Evropě slintavka a kulhavka a koně nesměli přes hranice,“ vzpomínal režisér. Jeden kůň si tak zahrál u nás, především na Šumavě, a druhý si pohádku odehrál v německém Moritzburgu.
VIDEO: Tři oříšky pro Popelku – kuriozity z natáčení nejslavnější české pohádky
Tři oříšky pro Popelku – kuriozity z natáčení nejslavnější české pohádky Videohub