22°C
Prý když přijde někomu nabídka na seriál z HBO, tak ani nezaváhá…
To jsem opravdu neváhal a ta spolupráce mě rozhodně nezklamala. Celý štáb byl výborný a všichni i ve chvílích nějakých problémů, například únavných přesčasů, byli trpěliví a soustředění, protože cítili a viděli, že vzniká díky režii Ivana Zachariáše a kameře Jana Velického něco krásného. Děj Bez vědomí se odehrává těsně před a po revoluci, a i když je to špionážní thriller, soustředí se na příběhy obyčejných lidí. I záporné postavy, například z řad StB, jsou vykresleny jako lidé se svými plusy a minusy, nejen jako plakátově čiré zlo. A ani ti z »dobrého« tábora nejsou pouze bílí. To se mi na tom líbí.
Vám bylo v listopadu '89 devatenáct, jak na tu dobu vzpomínáte?
Já vyrůstal jako normalizační dítě, ročník sedmdesát, Husákovy děti, jak se říkalo. Ve škole nám přistřihovali křidýlka a my to ani nepoznali. Pod kůží jsme měli strach, hlavně nevybočovat z řady. Revoluce přišla v době, kdy se mi víc otevíraly oči, ale byl jsem spíš jen pozorovatel než přímý aktér, člen nějakého stávkového výboru. Jasně, vylepil jsem pár letáků, chodil na diskusní fóra, na demonstrace. A to byl pro mne vlastně hlavní zlom, když jsem přijel po jedné z prvních demonstrací domů k rodičům, pln dojmů, a v televizi viděl, jak o tom lživě a překrouceně informují. O to víc jsem pak chtěl být u toho. Bylo to silné a euforizující. Pro mě osobně se režim změnil v pravý čas, jinak bych asi stále víc a víc narážel a dost pravděpodobně bych se dříve nebo později dostal do problémů.
Vy ale máte problém i se současnou politickou situací a nijak se tím netajíte.
Herci, díky své popularitě, mají větší možnost působit na společnost. A proto byli v minulosti bohužel i několikrát využívaní a zneužívaní jako hlásné trouby různých politických stran a ideologií. Naštěstí dnes je situace jiná, nikdo nedostáváme takové zadání příkazem. Lze však snadno podlehnout pokušení být ten vlivný, či spíše pseudovlivný. A i proto jsem opatrný, nechci jen tak bezmyšlenkovitě něco vykřikovat, stavět se na stupínek a mentorovat. Uvědomuju si, že nejsem žádný odborník na společenské vědy. Ale i já jsem občan, a když vidím, jak doba stále víc graduje, veřejný prostor stále více zaplňují očividné lži a překrucování faktů a je ohrožena demokracie, a jsem-li vyzván, abych se k tomu vyjádřil, nemohu se schovávat do ulity a tvářit se, že se nic neděje.
Nechme politiku politikou... Vy jste po gymplu nastoupil na matfyz, obor jaderná fyzika. A posléze jste si k tomu přibral DAMU. To jsou velmi odlišné světy.
Já byl ve druháku na matfyzu, když jsem se rozhodl zkusit i DAMU. Vzali mě a já se neuměl rozhodnout, tak jsem se snažil dělat obojí, ať čas ukáže. Samozřejmě DAMU nelze dělat na dálku, takže tam jsem poctivě chodil a ve volných chvílích jsem doháněl fyziku. A máte pravdu, jsou to protipóly. Však jsem se v tom pěkně plácal, na DAMU jsem byl zakřiknutý intelektuál a na matfyzu zase spíš ten bohém.
Jak se to projevovalo?
Na herectví jsem zjistil, že všechno moc analyzuju. A že ta přílišná sebeanalýza vede velmi rychle k trémě, blokům a křeči. Moc jsem prostě zapojoval hlavu. A byla pro mě výzva to překonat a naučit se víc věci prožívat, být víc v těle, být emotivní, intuitivní, snažit se žít teď a tady.
A svět fyziky?
Ve fyzice je potřeba precizní práce. Tam jsem pro změnu narážel na to, že mám v sobě trochu i z toho bohéma, který nemá takovou výdrž a soustředění, což pak logicky někde chybí.
Nebylo to trochu schizofrenní období?
Možná trochu ano, ale na druhou stranu jeden pól vyvažoval ten druhý, takže jsem si neulítl na tom, abych byl jen rozervaným uzlíčkem emocí, anebo naopak jen sucharem ponořeným v teoriích. V tomhle směru to bylo dost obohacující. A co si budeme povídat, tyhle protipóly má v sobě každý. U mě se to jen zhmotnilo do těch dvou škol. Ale abych to upřesnil, já na fyziku od státnic nesáhl, dávno mi ujel vlak. Nebo ještě lépe řečeno, já do něj ani nikdy pořádně nenastoupil. Ono se o tom hezky povídá, mohl bych blufovat a tvářit se, že jsem fyzik. Ale nejsem, jen jsem vystudoval tu školu. Urážel bych opravdové fyziky, kdybych se k nim přirovnával.
Když jste obě školy ukončil a rozhodl se pro herectví, nebyli rodiče rozčarovaní?
Jasně, že rodiče brali DAMU jako ohrožení, tedy hlavně zpočátku, protože věděli, že herectví je velmi nejistá věc a nepravidelný způsob života. I proto jsem si dal předsevzetí, že matfyz musím aspoň dokončit. A byl to můj největší osobní mentální výkon, především při psaní diplomky, ten už asi nikdy nepřekonám. (směje se) Ale nakonec se mi to propojování protipólů hodí i dneska, když vedle hraní dělám uměleckého šéfa Dejvického divadla, nebo když jsem dvakrát režíroval. To jsou profese, kdy je k tomu prožívání a intuici přece jen potřeba také nějaká analytická práce. A i rodiče, když pak viděli moje první výsledky v divadle, se smířili s tím, že se místo vědcem stanu tím »kašpárkem«. Dodnes mi velmi fandí. (směje se)
Nikdy jste svého rozhodnutí nelitoval?
To ne, ale měl jsem období pochybností, hlavně zpočátku, chodilo to ve vlnách. Ale vždycky mě to vrátilo zpět k herectví, když jsem viděl nějakou dobrou divadelní hru nebo film, a já na sobě jako divák pocítil, že tenhle obor může mít velkou sílu. Beru to tak, že je to moje cesta poznávání, moje práce, ale dodnes nejsem duší stoprocentní herec, zajímají mě přesahy i do jiných odvětví.
Ani za ty roky se z Vás nestal rozevlátý bohém?
Tím jsem nikdy zcela nebyl, ačkoliv nepopírám, že mě to lákalo. Každý, kdo k této profesi přičichne a prožije si radost ze zkoušení a hraní, a k tomu patří i večírky, tak je tím samozřejmě okouzlen. Ale když vidím nějakého »rozevlátého bohéma«, který se třeba destruktivně opíjí do němoty, nebo nezvládá své emotivní stavy a je sám sobě nebezpečný, tak na tom není nic přitažlivého. A přitom může být na jevišti nebo před kamerou geniální. Divák má pocit, že vnímá charakterní postavu. Ovšem je rozdíl hrát charakter a skutečně jím být. To je o dost těžší.
Vy jste?
To musí posoudit jiní. Jsou to velká slova mluvit o charakteru, ale přiznávám, že je to něco, co pro mne má hodnotu. Není to lehké, někdy nás život nutí obtížně volit. a stává se, že je člověk tlačený k tomu se zaprodat. Ať už z důvodu velkého výdělku, nebo záchrany vztahu, rodiny. Je to tedy Sophiina volba. Zkušenost z historie a vše, co je zpracováno v mnoha knihách, hrách i filmech, nám ukazuje, že takové zaprodání, i přes získání nějakých benefitů, vždy vede k pochroumanému svědomí a v podstatě to ničí život.
Když mluvíte o tom zaprodání… Setkala jsem se s herci, kteří by Vám jistě vyčetli vaše někdejší působení v nekonečném seriálu.
To bych úplně nesrovnával. Já měl na mysli například situace, kdy byli lidé nuceni, aby mohli dál dělat svou práci, spolupracovat s StB, nebo vstoupit do strany. Ale uznávám, že hraní v seriálu tohoto typu je též tenký led, i když jinak. Také jsem v době, když jsem dostal nabídku hrát v Ulici, váhal, protože to opravdu není úplně můj svět. Nutno ale dodat, že na to vzpomínám v dobrém. Za prvé jsem neměl téměř žádnou jinou filmovou nebo televizní práci, za druhé jsem potřeboval vydělávat peníze, a za třetí producent Michal Reitler tehdy chtěl, aby se i v tomto formátu dostávala mezi lidi některá důležitá aktuální témata, v mém případě to byla linka domácího násilí. Takže to má i nějaký přesah, byť je to celkově dost rozředěné do mnoha dílů. Potřeboval jsem se také zabydlet před kamerou, což se mi díky pravidelnému natáčení v Ulici podařilo. Kdyby mi tehdy přišla nabídka třeba na Bez vědomí, nebyl bych možná schopný to zahrát, protože by se řeklo „klapka“ a já bych se ze stresu rozklepal. Zaprodal bych se, kdybych si nalhával, že obrazně řečeno v tom seriálu nevyrábím spotřební kuchyňskou linku, ale nějaké velké umění, a už bych z pohodlí pravidelného příjmu nedokázal odejít, protože to vlastně už ani nechci a nepotřebuju.
Šel byste to podobného formátu i dnes?
Dnes už mám, zaplať pánbůh, i jinou práci, takže jsem nabídky na takové seriály odmítal. Ani je nesleduji, takže se k nim nemohu nijak vyjádřit. Nechci je ani odsuzovat, mají své diváky. Nicméně bych byl rád, kdyby i tenhle typ seriálů diváka alespoň lidsky něčím obohatil, byť filmařsky nemůže, protože na to jednoduše není čas ani peníze. Aby to nebyly jen vycpávky mezi reklamou, kdy se v několika dílech řeší, jestli koupit rohlík, nebo dva.
Takže jste chtěl před kameru? Už předtím jste byl uznávaný divadelní herec...
Já jsem vždycky chtěl točit. Už jako malého kluka mě fascinoval Tomáš Holý a chtěl jsem dělat filmy jako on. I když jsem vůbec netušil, co to obnáší. Před kameru jsem chtěl i v době, kdy jsem hrál jen divadlo. Jenže nabídky nějak nepřicházely, nebo jsem chodil na konkurzy, ale nevybrali mě, případně jsem něco málo natočil a pak zas dlouho nic… Nešlo to ze dne na den, ale jsem rád, že se to povedlo, dodnes mě to velmi baví, a to jak film, tak divadlo.
Divadlem se prý nelze uživit.
Dá i nedá, je to velmi relativní. Záleží to na produkci, typu divadla a na mnoha dalších faktorech. Ale samozřejmě, že rozdíly v platech mezi divadlem a filmováním jsou velké. Na běžný život divadlo možná stačí, i když to rozhodně neplatí ve všech divadlech, ale kdybyste si z toho chtěla pořídit auto, nedej bože byt, tak to nelze. A to mluvím o hercích. Lidé v zákulisí, všechny ty další důležité profese, to mají mnohem horší.
Jste 22 let členem Dejvického divadla a poslední tři roky i jeho uměleckým šéfem. Takže vlastně svým kolegům hercům šéfujete...
Vlastně ano. Ale nebylo to mým přičiněním, já tuhle ambici neměl. Po Mirkovi Krobotovi byl šéf Michal Vajdička, který ale po dvou sezónách funkci složil, vrátil se do Bratislavy, kde režíruje, učí na VŠMU a donedávna šéfoval Slovenskému národnímu divadlu. Bohužel byl, řekl bych, účelově odvolán z vyšších politických míst. A když se řešilo, co dál, Ivan Trojan navrhl mě. K mému překvapení celý soubor souhlasil. Dostal jsem se tak do role takového kočkopsa – jsem jeden z nich a zároveň o nich mám rozhodovat. Je to těžké zadání, ale snad to zatím funguje.
Rozhodujete i o obsazení, takže si můžete vybírat jen ty nejlepší role, ne?
To je fakt, to bych asi mohl, že? Ale kdybych si dlouhodobě vyzobával jen to nejlepší, tak by to asi dřív nebo později mohlo narazit na určitý odpor. (směje se)
VIDEO: Bez vědomí: Trhák televizního podzimu. Někdo lže, otázkou zůstává, kdo všechno!
Bez vědomí: Trhák televizního podzimu. Někdo lže, otázkou zůstává, kdo všechno! Ivan D. Hladík, Tonda Tran
