Bez mučení přiznávám, že neovládám společenské tance. Na vině je hospoda, kde měli kdysi strašně levnou tequilu a obsluhu, co neprudila s kontrolou občanek, a která sídlila hned vedle sokolovny, kam jsem měla v šestnácti chodit do tanečních. Tanečního reje jsem si tak na pražském Plese v Opeře užívala jen pasivně při pozorování lidí z naší lóže.

A že bylo na co koukat! Ať už šlo o taneční a módní kreace přítomných "smrtelníků" i celebrit, které jsme klasicky po žensku pořádně zdrbly, o krásná vystoupení profesionálních tanečníků nebo živý zpěv bývalého prodavače mobilních telefonů, dnes uznávaného operního pěvce Paula Pottse, který bral dech.

Pořadatelé celé pompézní akce měli vše vychytané do detailů. Těžkou rudo-zlatou oponou, která zdobila vstup do Státní Opery, počínaje, vychytaným designem pokrmů na opulentním rautu konče. Mě ovšem nejvíc pobavilo, že když se na jednu z kuřáckých teras vrhly uklízečky, aby odstranily spoušť po některém z hostů, kterému zřejmě otevřený bar zlomil vaz, i ony měly na sobě dlouhé plesové šaty. Tady se prostě myslelo na všechno!

Každoroční Ples v Opeře mnohé dráždí, označují ho za ostentativně nablýskanou snobárnu, za touhu předvést se. Já těmhle zapšklým hnidopichům po své letošní premiéře bez rozpaků odpovídám - jděte se vycpat! Kdo totiž tvrdí, že ho nelaká se aspoň na jeden večer v roce proměnit v Popelku na bále, obléct si krásné šaty a šperky, nechat se obskakovat milou obsluhou a obecně si užívat luxusu a atmosféry užásného prostředí Opery, ten pěkně kecá! Jistě, ne každý na cenu vstupenek dosáhne, i když ty nejlevnější lze pořídit už za dva a půl tisíce korun, ale to přece neznamená, že proto musí na celou akci závistivě plivat.