18°C
Je pravda, že jste svého slavného pradědečka tajila?
„Spíš jsem toto téma sama od sebe neotvírala, ale věděla jsem, že v určitou chvíli se to stane. Zažila jsem pradědečka jen jako malá a pamatuju si spíš útržkovité momenty a pocity. V mysli ho vidím sedět na chalupě na zahradě s pivem v ruce a široce se usmívat. Krkonošské pohádky jsou moje dětství, ale byl to pro mě vždy především pradědeček.“
Sledujete tvorbu i vašich vzdálených příbuzných Davida (65) a Jakuba Prachaře (40)?
„Sleduju. Na Davida se snažím chodit pravidelně do divadla a taky mi od něj doma visí obraz. Málokdo to ví, ale krásně maluje, kreslí a dělá linoryty.“
A máte od nich nějaké reakce na seriál Smysl pro tumor?
„To zatím nemám, teď jsou venku teprve první díly, ve kterých se ještě moc neukážu. Můj čas teprve přijde!“
Ve Smyslu pro tumor hrajete dívku, která má vedle sebe nemocného dědu i partnera. Je pro vás těžké zahrát silné emoce?
„Není. Tedy pokud pracuju v prostředí, kde si vzájemně důvěřujeme, a emoce mi dávají v rámci scénáře smysl. Když po mně režisér vyžaduje emoce jen proto, aby byly, a jedná se mnou necitlivě, pak se blokuju a takovým spolupracím už se vyhýbám. Když se ale do emocí dostanu, je to zážitek a v tu chvíli si připomínám, proč tu práci tak moc miluju. Člověk se zpřítomní, dotýká se něčeho, co je vlastně absurdní, ale opravdové zároveň. Je to krásné i těžké. Nedokážu si představit hrát v něčem, co emočně náročné není. Ráda se dostávám hluboko a ráda mluvím skrze svou práci o tématech, která jsou společensky zásadní.“
Jsou podobné scény náročnější než ty intimní, které jste měla třeba v minisérii Guru nebo v krátkometrážním seriálu Pět let?
„Záleží na mnoha aspektech – na osobním rozpoložení, náladě na place, tvůrčím týmu, přípravě… Každý taky máme emoce, které je pro nás těžší projevovat. Já mám největší problém projevovat vztek v životě, a proto i na place. Naopak do smutku se dostanu rychle a pláču vlastně ráda. Přijde mi to očistné, zdravé a přirozené. Nejlíp se mi točily scény v seriálu Pět let, tam jsem se nejvíc sžila se scénářem a vytvořilo se tam ideální prostředí pro natáčení náročných scén.“
Máte s postavou Hany ze seriálu Smysl pro tumor něco společného?
„Řekla bych, že citlivost a schopnost pečovat. Vydat se někomu, koho miluju. A pocit samoty ve světě. Ale Hana žije v úplně jiných podmínkách. Na svůj věk je hodně osekaná životem a nepustí k sobě jen tak někoho. To já mám stejně, ale Hana je v tom expresivnější, což je hodně vidět na začátku seriálu. Je velmi pevná, striktní a tvrdohlavá. Do této její polohy je ale podle mě zahnaná životem. Jinak je to křehká duše.“
Už jste si po natáčení něco upletla?
„Měla jsem pár hodin pletení, ale naučila jsem se to velmi povrchně, nic jsem neupletla, což mě zpětně mrzí. Ale taková vášeň to pro mě asi není. Vlastně to byl spíš příjemný relax.“
V minisérii jste vnučkou onkologického pacienta Antonína Vaňka, kterého hraje Jiří Bartoška. Ptala jste se ho, jaké to je hrát v něčem, co sám prožil?
„Pamatuju si na první den. Byla jsem spíš zvědavá než nervózní. Pan Bartoška mě pozval do své šatny, dali jsme si spolu cigaretu a povídali si o textu. Od té doby jsem ho už vnímala hlavně skrze svou postavu, jako dědečka. Na jeho osobní zkušenost jsem se neptala, ale když o tom mluvil sám, poslouchala jsem.“
Filip Březina kvůli roli v seriálu obětoval angažmá. Musela jste být podobně radikální?
„Vůbec. Já jsem těsně před začátkem natáčení dokončila projekt Pět let. Na to navázal Smysl pro tumor, ten se točil skoro půl roku a dala jsem tomu veškerou svou energii. Měla jsem během toho snad jen pár natáčecích dní filmu Bratři, ale jinak je pro mě důležité vymezit si čas a energii jen pro jeden projekt, abych mu mohla dát maximum. A v angažmá nejsem, tudíž jsem tenhle problém řešit nemusela.“
Řekla jste, že hrát v něčem, čemu nevěříte, je pro vás jako herečku trauma. Je těžké roli odmítnout?
„Jak kdy. To trauma je pro mě podmíněno hlavně tím, s kým pracuji. Jaký má daný kolektiv přístup a atmosféru. Moje práce je nehmotná, a proto je nakládání s ní nesmírně křehké. Otevírám se emočně a potřebuju k tomu pevnou půdu pod nohama. Dávám na svou intuici a jsem hodně opatrná na to, co beru. Ale jsou samozřejmě momenty, kdy jsem v rozporu s tím, co bych si přála dělat, a nutností se uživit. Zatím si ale držím to, že čemu opravdu nevěřím nebo cítím, že si lidsky s tvůrci nesednu, neberu to. Přijde mi to fér vůči sobě i tomu projektu. Já bych v tom byla nešťastná a určitě by se našel někdo, kdo by tomu projektu dal víc než já.“
Vy máte vůbec pro strach uděláno. Rozhodla jste se opustit i DAMU, která je často vnímána jako jediná možná cesta k herectví. Proč jste odešla?
„Tím, že jsem na DAMU nastoupila až pár let po střední, jsem měla víc jasno v tom, v jakém prostředí chci existovat. DAMU tím prostředím není a přístupy, se kterými jsem se tam setkala, nesouzní s mými. Věřím, že každý máme svoje specifické tempo, ve kterém dokážeme produktivně tvořit. Mně to školní nevyhovovalo. Potřebuju hodně samoty, připadá mi důležitá k sebereflexi, k uklidnění mysli, k posunu. Považuju DAMU za významnou instituci a mrzí mě, že určité katedry zamrzly a nejdou v tempu s realitou. Ale poznala jsem tam několik přátel a ti mi zůstali. Nelituju, že jsem tam byla, ale jsem ráda, že jsem odešla.“
Zavřela jste si tím nějaké dveře?
„To s každým odchodem. Otevřela jsem nové a svoje.“
Filip Březina ukázal zákulisí natáčení Smyslu pro tumor. Instagram, Česká televize
