18°C
*Dámám se vždycky omlouvám, když u jejich jubilea musím prozradit věk…
„To je v pořádku, já s tím nemám problém. Jsem o měsíc starší než Ježíšek. (smích)“
*Slavíte je ráda?
„Slavím a je mi úplně jedno kolikáté. Jen tím, že jsou měsíc před Vánoci, jsou takovým upozorněním před průšvihem, co ještě nestíhám. Letos je neslavím, ne kvůli tomu, že jsou to takové dospělé kulatiny, ale proto, že den nato (tedy v sobotu 25. 11. – pozn.red.) máme první ze série představení s Péťou Vackem. Jmenuje se Kouzelné Vánoce, takže jsem doma do poslední chvíle lepila sněhuláky, šila kostýmy a dodělávala s kolegy muzikanty hudbu.“
*Užíváte si Vánoce?
„Hrozně. Čím jsem starší, tím víc ráda si hraju. Jako malá jsem moc čas hrát si neměla. Chtěla bych dětem a rodičům, kteří na představení přijdou, přiblížit, že Vánoce nejsou jenom o gruntování a nakupování, ale o tom, že jsme spolu. Jedna z písniček, kterou tam napsal Tomáš Svoboda je, že se chytneme za ruce a zpíváme: Když už jsou ty Vánoce, jen dobré zprávy a buďme zdrávi. Je to hodně improvizované představení, jako vždy, když zveme děti na jeviště. Přijďte se podívat, na webu najdete, kde všude po Čechách budeme. Z hlavy vím jen to, že končíme 29. prosince v Divadle Bolka Polívky.“
*A jak vypadají ty vaše rodinné?
„Jak říkám, jako malá jsem to měla složitější, takže jsem se pak svým dětem snažila dělat Vánoce takové, jaké jsem si vysnila. Chodili jsme kolem baráku, zpívali koledy, volali Ježíška a pak se šlo domů, kde se rozsvítil stromeček. Dnes to bývá tak, že s dětmi, které už jsou veliké, děláme takovou tombolu. Balíčky očíslujeme a pak si je losujeme, takže máme vždycky překvapení.“
*Vy už máte i prvního vnoučka…
„Už jsou mu dva a půl roku, takže letos to budou jeho první opravdovské Vánoce, kdy z toho bude něco mít, protože loni ještě neměl.“
*Jak jsem zmínil, před kamerou se objevujete od dětství, jaké jsou vaše první vzpomínky? Uvádí se, že první byl pořad Vlaštovka a že vám bylo pět let…
„Ještě dřív! První byl pořad Fantazie z papíru. Ale s tou Vlaštovkou je to vlastně pravda. Rodiče měli aerovku, už v roce 1967 to bylo staré auto, a jezdili s ním na různé srazy. A na jeden přijela televizní Vlaštovka a paní režisérka Hallerová si tam mezi těmi lidmi a starými auty všimla takový drzý, nestydlivý, vokatý holky s copama. Tak mě rodičům odvedla do televize.“
*První hereckou roli jste měla v devíti v seriálu Jana Eyrová.
„Tak tam mi padaly zuby, to bylo strašné! Pamatuji se, že jsem tam měla krásné šaty a krásnou hadrovou panenku. A také jak nám chytlo studio, protože tam hořely opravdové svíčky a paní Rosůlková tam málem uhořela. A Marta Vančurová byla úžasná.“
*To, že jste se objevovala v dalších a dalších filmech, znamená, že vás to bavilo, že už to nebylo žádným přistrkováním rodičů?
„Ani jedno, ani druhé. Moji spolužáci hráli hokej nebo chodili na krasobruslení, někdo chodil na tenis, já prostě chodila do televize.“
*Jak to fungovalo? Tehdy nebyly žádné castingové agentury, kde by si režiséři děti vybírali.
„Byla to úplně jiná doba. Třeba paní režisérka Plívová-Šimková na Pány kluky dělala obrovský casting, viděla asi sedmnáct set dětí, prostě maso. Já už předtím hrála v televizi, ale nebyla to žádná protekce, prostě těch dětí, které moc nezlobily a byly funkční a použitelné, bylo jen pár. A režiséři si to mezi sebou říkali. Hele, malej Suchánek je v pohodě, Reifová taky, a ještě vemte Vávrovou.“
*Pro děti musí být natáčení úmorné.
„No právě. Na Pánech klucích jsme podpálili stoh. (smích) Nebo jsme o pauze v jednom jezírku lovili na tkaničku pstruhy a pak se ukázalo, že to byla sádka a pan produkční Vojta musel platit strašnou pokutu.“
*Chtěla jste být i něčím jiným než herečkou?
„Já nikdy nechtěla být herečkou. Já chtěla dělat keramiku v Bechyni nebo u koní. V deváté třídě jsem si napsala, že chci být chovatel koní. A oni mi řekli, že neunesu ani vidle, a napsali mi tam konzervatoř. A oni mě vzali. Takže to bylo rozhodnuté za mě, ale že bych já sama měla ambice nebo chtěla sdělovat hlubokomyslné myšlenky, to ne.“
*Pocházely z hereckého světa i vaše lásky?
„Vůbec ne. Teď marně přemýšlím, ale myslím, že jsem nikdy s žádným hercem techtle neměla. A mechtle už vůbec ne. Já si s herci právě nějak nerozumím, jim nerozumím.“
*V tom dětském světě zůstáváte i díky Kouzelné školce, jak dlouhá už je to etapa?
„Dlouhá. Dvaadvacet třiadvacet let. To byla také taková náhoda. Už předtím jsem čas od času točila vstupy třeba do Studia Kamarád a pak za mnou přišli, že se chystá nový pořad, víc rozpohybovaný, jestli bych do toho nešla. Já v té době hrála v Karlíně v Semaforu, jezdila s Hátou, tohle mi přišlo, že budu víc doma. Ale netušila jsem, že to bude trvat tak dlouho!“
*Vidíte se v Kouzelné školce i za pět deset let?
„Třeba už tu vůbec nebudu a budu vám mávat shora, vážně netuším. (smích) Zatím mě ta práce baví, a dokud bude můj kardiostimulátor fungovat, tak myslím, že ještě nějaký pátek vydržím.“
*Prý jste prodělala dva infarkty…
„Říkali mi to doktoři, prý jestli jsem si toho nevšimla. Bylo mi špatně a čekala jsem, až to přejde, to bylo po nějakém představení. To se tak v životě stane, že člověk jede moc naplno.“
*Zvolnila jste trošku?
„Absurdně mi k tomu přispěla covidová doba. Začala jsem žít na chalupě a zjistila, že na světě jsou prostě jiné důležité věci.“
Magdalena Reifová, hvězda Kouzelné školky, slaví 60. let! Konzervatoř mi určili, já chtěla ke koním. Blesk TV
