18°C
Stando, vy jste byl prý zřejmě posledním z přátel, který s Hankou před smrtí mluvil…
„Asi ano. V novinách tehdy psali, bylo to v pondělí, že jsem byl na operaci srdce. Tak mi hned se Štefanem sami volali, co prý jim to dělám. Vysvětlil jsem Hance, že to byla jen drobnost, a docela dlouho jsme spolu mluvili. Povídal jsem, že jsem jí chtěl zatelefonovat už mnohokrát, ale vím, že jak byla nemocná, moc nebrala telefon, a tak jsem ji nechtěl rušit. A ona odpověděla – Staníčku, ty mi můžeš zavolat kdykoliv, třeba o půlnoci. Pohladilo mě to. Říkala mi Staníčku. Také řekla, že se těší, až spolu zase budeme hrát. Měla v hlase optimismus. Pak už byla unavená, hovor jsme ukončili, a o pár dní později odešla...“
Kde jste se vůbec dali dohromady?
„Znali jsme se od čtyřiasedmdesátého. Tehdy jsem jako začínající zpěváček vyrazil do jedné soutěže na Zlínsku. Tu jsem vyhrál a kraj mě následně vyslal do Prahy do Reduty, kde byl konkurz na Intertalent. Já o tom celkem nic nevěděl, byl jsem prostě vyklepaný klučík z Moravy, který se postavil před komisi, v níž seděli Jaromír Klempíř, Láďa Štaidl, Eva Pilarová, zkrátka samí velikáni. Byl jsem z nich nervózní jako pes, já nebyl nikdy suverén. Nicméně jsem se dostal mezi deset finalistů z celého Československa. Měli jsme jet třicet koncertů, takzvanou štafetu Intertalentu od Košic až po Aš, na kterých nás lidé měli hodnotit. Doprovázela nás kapela Karla Vágnera, v níž byla hlavní hvězdou Hanka. Přirozeně to tak muselo být, na neznámé talentíky by nikdo nepřišel.“
Už tam jste se zaháčkovali?
„Nějak jsme si tam padli do oka. Hanka je narozená stejně jako já v září, jsme Panny, a s Karlem jsem chodíval hrát fotbal. Strávili jsme spolu tehdy dva měsíce života a měli možnost se trošičku poznat. Já šel potom na vojnu do Armádního uměleckého souboru, kam mi pomohl právě Karel, a s AUS jsme jezdili do Českých Budějovic na soutěž vojenské písně Zlatý palcát. Tam jsme se s Hankou a Karlem opět potkali. Šel jsem tehdy jako vojáček v uniformě s Hankou na kafe a u toho kafíčka mi řekla, že má v hlavě plán vzít si k sobě do budoucna dva kluky, kteří by jí zpívali sbory a blbli s ní na jevišti. A že by byla ráda, abych jedním z nich byl já.“
Co jste na takovou nabídku říkal?
„Bral jsem to tak, že chce udělat radost smutnýmu vojáčkovi. Nebral jsem to zas tak vážně, upřímně... Pustil jsem to z hlavy a vzpomněl si, až když jsem po vojně pracoval ve zlínském rádiu, kam mi přišel vzkaz, ať co nejdřív volám ministerstvo spravedlnosti. Řekl jsem si, že si kluci z AUS zase dělají nějakou legraci, ale v rádiu trvali na tom, ať tam zatelefonuju. A tam se ozval manažer Karla a Hanky, pan Aster, a oznámil mi, že tehdy a tehdy mám přijet udělat zkušební nahrávku. Vyskočil jsem až ke stropu, že si na mě opravdu vzpomněli. Řekl jsem to klukům v kapele, kterou jsem na Moravě měl, a vyrazil do Prahy.“
Váš první parťák u Hanky ale nebyl Petr Kotvald, že?
„Ne, to tam Petr ještě nebyl, nahrával jsem s Václavem Třískou, taky z AUS. Toho ale potom nějak nechtěli uvolňovat, takže když jsme tu písničku měli zpívat na Silvestra, Karel někde sehnal Petra. Setkali jsme se až těsně před natáčením na Kavčích horách, kde jsem v šatně Petra tu písničku musel naučit.“
Napadlo by vás tehdy, že vaše cesty se spojí na tak dlouhou dobu a v zásadě už se nikdy nerozpojí?
„Koho by to napadlo? Byla to opravdu jen zkušební nahrávka. Měli jsme ale slušný ohlas, tak se nahrávka změnila ve zkušební období, kdy jsme spolu začali jezdit, a čekalo se, jaké budou reakce publika. Přestože už jsem měl tehdy rodinu, skočil jsem do toho po hlavě. Akorát jsem měl výborné zaměstnání, takže mi leželo v hlavě, co kdyby to s Hankou nevyšlo? Takže jsem dál bydlel ve Zlíně, jezdil vlakem do Prahy, kde mě vždy někdo naložil, a jelo se hrát. A pak jel v noci narvaným půlnočním rychlíkem Košičan zpátky. Tam jsem se naučil spát vestoje.“
To bylo jistě vyčerpávající.
„Hlavně jsem žil v absolutní nejistotě. Naštěstí mi v práci ve Zlíně vycházeli vstříc. Během dvou dnů jsem vždycky v rádiu napsal všechny pořady, které pak za mě vysílali celý týden, kdy jsem tam nebyl. Hanka na začátku řekla, že to zkouškové období bude tři měsíce. Brzy ale bylo cítit, že to klapne. Byli jsme takovým oživením koncertů, takže v polovině třetího měsíce Hanka řekla, že jo, a já rozvázal pracovní poměr v rádiu. No, a můj život se hodně změnil.“
Tehdy s Hankou vystupoval ještě i Petr Rezek. Jak jste vnímal jeho odchod, ke kterému došlo krátce po vašem nástupu?
„Skamarádili jsme se. Ve snu by mě nenapadlo, že by kvůli nám měl odcházet. Pak jsme byli na turné v Rusku, Hanka s Karlem si nás zavolali a řekli, že Péťa Rezek se rozhodl zpívat sám. Možná se trošku lekl, že jsme začali malinko vystrkovat růžky, a nechtěl se dělit o prostor – v zásadě tři lidi na jeden koncert mu přišlo hodně. Takže jsme museli dát hlavy dohromady a udělat si s Petrem Kotvaldem repertoár pro první půlku.“
Což byl pro vás výtah až na vrchol, že?
„Hanka je jedna z mých osudových žen a jsem rád, že jsem s ní mohl prožít tolik krásných věcí. Díky ní jsme měli k dispozici ty nejlepší autory, dostávali se do nejprestižnějších televizních pořadů, poprvé jsme se dostali do Lucerny... Jezdili jsme s ní po celém světě. Jeden z dílů Dluhů Hany Zagorové se natáčel na Maltě, kde se do Hanky zamiloval nějaký boháč s jachtou a zval nás pořád na večeře, na mořské ježky a tak. A díky Hance jsem zažil nejkrásnější koncert ve svém životě, který se odehrál v polských Sopotech. To bylo nezapomenutelné. Už dříve jsme se tam s Petrem umístili jako druzí na jedné soutěži, ale s Hankou jsme to tam úplně zbourali! Po nás měl jít zpívat Charles Aznavour, jenže musel počkat, protože nás publikum nechtělo pustit a museli jsme přidávat. Byl to přímý televizní přenos do celého Polska, takže o nás rázem věděli úplně všichni.“
Všechno to, o čem mluvíte, bylo jistě náročné – jak to zvládala Hanka? Věděli jste o jejích zdravotních problémech?
„Samozřejmě jsme na ní občas viděli, že je bledá jako stěna. Ale je třeba si jí vážit i za to, jak to na sobě nenechávala znát. Na jevišti vždycky jela na sto procent, i když jsme ji potom třeba museli odvádět. Je to téma, které vždycky zůstávalo za oponou. V souvislosti s Hančinou nemocí mi vyvstává šlágr Můj čas ze seriálu Sanitka. Pamatuji se, že jsme přijeli odněkud z ciziny a že jsme to jeli rovnou točit. Tenhle hit byl výjimečný i tím, že jsme ho natáčeli na chodbě. Bratři Ormovi, kteří složili muziku, totiž bydleli v paneláku a studio měli udělané na chodbičce vedle záchodu a koupelny. Tam jsme to s Hankou a Petrem nazpívali.“
Seriál se stal hitem, zpívali jste tu písničku?
„Hanka písničku na koncertech nechtěla moc zpívat, asi v souvislosti se silným textem a právě tou svou nemocí. Já ji vždycky přemlouval, že seriál třeba dávají v televizi, ať tu píseň dáme. Kroutila se, bránila, že by se musela znovu učit text, vymlouvala se. Jenže pak celá Lucerna skandovala, že chce Sanitku. Nedalo se ale nic dělat, nebyla nazkoušená...“
Ještě k tomu cestování – jezdili jste hodně i do SSSR. Jaké to bylo tam?
„Díky Hance jsme nemuseli jezdit nijak šílené trasy na Sibiř a podobně, ale pobývali jsme na pěkných místech. Mám na to hezké vzpomínky. Až na jednu. Na Jaltě Karel málem umřel. Hráli jsme v takovém amfiteátru, Karel hrál na basu a někdo při koncertu skopnul světlo, které osvětlovalo bicí. Karel ho chtěl zvednout, ale nebyla uzemněná elektrika. Dostal takovou ránu, že sebou okamžitě sekl na zem. My to vepředu neviděli, ale naštěstí u něj byl bubeník Eda Růžička, který Karlovi to světlo z ruky vykopl. Museli jsme ho potom oživovat.“
Karel je pro vás stejně osudový jako Hanka...
„Naprosto. Nikdy se nestalo, že bychom se nepohodli. Žili jsme vlastně pět let neustále všichni spolu. Když si chtěl Karel koupit dům, oslovil nás, jestli bychom s ním nejeli pomoct mu barák vybrat. Objeli jsme asi čtyři, které měl vytipované, a radili mu. A naopak, to nikdo neví, my všichni kolem Hanky jsme jí hledali dítě...“
I do toho vás Hanka zapojila?
„Ano. Trvalo to docela dost dlouho. Požádala nás o to, v té době dítě hrozně chtěla. Potom, když to nedopadlo, pro ni rána do srdíčka. Prožívali celý ten příběh s ní, ta dáma, se kterou to bylo domluvené, pak dítě prostě ukradla. Hanka potom na nějakou dobu stáhla sebe, bolelo ji to. Říkám to proto, že to dokazuje, že jsme semknutá parta. Byla to rodina, Hanka byla jako třetí sestra. Měla velké srdce, byla moudrá, uměla poradit, nic nevykecala, takže jsem se s ní radil i o těch nejintimnějších věcech. Však mi šla za svědka na svatbě! A Štefan za svědka mojí ženě!“
Vaše spolupráce po několika letech skončila. Jak k tomu došlo?
„Petr odešel, ale my potom ještě pár let jezdili s Finkovou a Pavlem Nohou. Do doby, dokud se nerozhodl skončit Karel. Předal žezlo mladším, konkrétně Jirkovi Dvořákovi, který z Karlovy kapely postupně vybudoval Boom! Band. Měnil se repertoár, postupně se to rozvolňovalo, Hanka začínala jezdit víc a víc sama, všichni jsme už byli unavení a cítili potřebu změny. Přišel převrat a z umělců, aktivních a slavných před revolucí, se staly nežádoucí osoby.“
Radost bez křtu
Standa Hložek na Hanku vzpomínal i v knize Naprosto nezbytná Hana Zagorová, na které zpěvačka pracovala před smrtí. Ještě se z ní stihla radovat, křest už ale udělat nemohla. Kniha je k dostání u dobrých knihkupců nebo na webu ikiosek.cz s dopravou zdarma.
Vdovec po Zagorové (†75) Margita v slzách: Soška pro Haničku do nebe! Hana Hoschlová, Lukáš Červený
