Loni na podzim jste oslavil půlkulatiny.

„Ano, měl jsem šedesáté páté narozeniny a dostal jsem k nim jako dárek knížku. Moji knížku.“

Jak se jmenuje a kde ten nápad vznikl?

„Minulé jaro mě oslovila Maruška Formáčková, že bychom o mně mohli vydat knihu. Ona už to tedy zkoušela před pěti lety a já tenkrát říkal, že se ještě necítím tak starý, abych psal knihu. Ale teď už jsem na to kývl. Vzpomněl jsem si, jak Hanka Zagorová napsala knížku s názvem Než to zapomenu. A má pravdu! Měli bychom alespoň nějaké zážitky napsat na papír, protože člověk opravdu rychle zapomíná. Na svět přišla v září minulého roku a jmenuje se Zběsilé osmdesátky.“

Takže jste vzpomínal hlavně na doby, kdy jste tvořil pěvecké duo s Petrem Kotvaldem.

„Vzpomínali jsme na dobu naší největší slávy a jsem rád, že jsme to aspoň částečně zachytili. Těch zážitků byla totiž spousta. A Maruška mi říkala, že napíšeme ještě druhý díl. Ale já si říkám, že až tak za deset let. Jestli budu ještě naživu.“

Byly pro vás osmdesátky skutečně zběsilé?

„Bylo to nádherné období, já na to vzpomínám strašně rád. Dostal jsem se na špičku československé populární hudby díky Hance Zagorové a Karlu Vágnerovi. A s Petrem jsme prožívali úžasné období absolutní slávy. A samozřejmě člověk vnímá, že kamkoliv jsem přišel, tak holky bláznily. Ale myslím, že mi to nevlezlo do hlavy, bral jsem to jako součást práce, kterou člověk dělá dobře. Bylo by asi špatné, kdyby zpěvák šel po ulici a nikdo si ho nevšiml. To bych si asi řekl, že je něco špatně.“

Jak to máte nyní? Blázní po vás ještě holky?

„Tak dneska už je to jiný. Samozřejmě mám okruh fanynek, ale to už jsou vdané paní, které mají děti. To jsou ty Holky z naší školky, které už zestárly. Jsou to bezvadné baby. Spoustu z nich už znám i osobně.“

Jaká píseň je vaše srdcovka?

„To je těžký. Natočil jsem jich kolem čtyř stovek. A když jsem odcházel ze studia, tak jsem si vždycky říkal, že je to krásná písnička. Také jsme natočili pár hloupostí, ale to k tomu patří. Ale čas to zamete a zůstanou jenom ty hezké, které mají lidi rádi. Proto se věnuji muzice a zpěvu, abych dělal lidem radost. Jsem rád, když si se mnou ty písničky, které mají rádi, zazpívají. Mám i méně známé písničky, které jsou nádherné. Právě díky Hance a Karlovi jsem se dostal k těm nejlepším textařům, jako byl Zdeněk Borovec nebo Pavel Vrba. Díky nim mám spoustu pokladů.“

Chystáte nějakou novou věc?

„Na mých narozeninách ke mně přišel Petr Janda a řekl, že má pro mě písničku. A to byl ten nejhezčí dárek, protože jsem právě na Olympiku vyrostl, znal jsem všechny jejich písničky, a snažil se je dokonce naučit i na kytaru. Petr Janda byl pro mě obrovský pojem, a když mi řekl, že má pro mě písničku, tak jsem měl z toho obrovskou radost.“

A už je narozeninová písnička na světě?

„Ano, jel jsem k němu domů, kde mi ji dal. Ale vzhledem k tomu, že tam měl hodně dětí a já nechtěl rušit, tak jsem chtěl odjet. On mě zastavil a řekl, že má pro mě ještě jednu. Tak mi dal ještě druhou. A to jsem měl další Vánoce. Obě písničky jsme nahráli a nazpívali minulý týden. Petr nechtěl, aby to znělo jako Olympic, tak jsem to nahrál se svou kapelou Fredy Bittner & BOOM BAND. Ale Péťa mi tam nahrál své úžasné sólo na kytaru. Jedna píseň se jmenuje Dneska ráno aneb Nalej. S tou se mi trefil absolutně do nálady. A ta druhá je Dáváš pořád míň. Obě se mi moc líbí, ale ještě jsem je nikomu nepouštěl. Jste první, komu jsem to řekl.“

V roce 1986 jste se dostal před kameru i jako herec. Hrál jste hlavní roli po boku Ivety Bartošové v pohádce Plaváček. Jak jste na tom s filmováním dnes?

„Jsem pro každou srandu. A tak jsem sem tam nějakou nabídku k filmování přijal. Nedávno mi ale volali z produkce televize Prima, abych si zahrál v seriálu Modrý kód. To mě moc potěšilo a s radostí jsem nabídku přijal. Má role je manažer, je to spíš záporák, kde mluvím i sprostě. Chvílemi mi to bylo žinantní, protože tak normálně nemluvím. Ale nakonec jsem to zvládl. Natáčení jsem si moc užil a celkově atmosféra byla moc fajn. Potkal jsem tam i řadu mých milých kolegů. Seriály z lékařského prostředí jsou oblíbené, tak doufám, že se ten díl se mnou bude divákům líbit.“

Účinkujete také v muzikálech...

„Přiznám se, že jsem původně do muzikálu vůbec nechtěl. Říkal jsem si, co tam budu dělat, když jsou tam všichni. Ale postupem času jsem zjistil, že zpívám pořád sám. A jak mi bylo smutno a chyběla mi parta, tak jsem si řekl, že to zkusím. Byla to vlastně náhoda. Jel jsem s Leškem Semelkou na nějakou akci a on mi řekl, že se v Divadle Broadway v muzikálu Tři mušketýři uvolnila role Porthose a jestli bych ji chtěl. Řekl jsem si – ty jo, mušketýři! Jako dítě jsem totiž rád šermoval. Tak jsem nelenil a hned druhý den měl schůzku s producentem Oldou Lichtenbergem, který už mi přinesl rovnou scénář. Už jsem tam přes deset let, možná víc. A pořád mě to baví! Když si někdo může zazpívat s takovými borci, jako je Pepa Vojtek nebo Péťa Kolář, tak je to radost. Vždycky se na to těším.“

Jak se cítíte na svůj věk?

„Děkuji za optání, dobře. Já si ty roky nijak nepřipouštím. Jsem pořád mezi lidmi a v takovém fofru. Chodím třeba rád s Petrem Jandou, Péťou Kolářem nebo Milanem Pitkinem na tenis. Je to výběr lidí, kteří to mají rádi, ale moc to neumějí. Je to víceméně o setkání s lidmi, se kterými je mi fajn. A jsem rád, že je znám.“

Hodně jste zhubl, čím to je?

„Shodil jsem skoro deset kilo. Měl jsem starosti s péčí o maminku, která bohužel v prosinci zemřela. Tři roky jsme se o ni starali a střídali se u ní. A do toho jsem měl problémy se zuby. Bohužel se to takhle ošklivě sešlo.“

Co vám tedy bylo? A už máte zuby v pořádku?

„Celý život mám jednoho jediného zubaře, kamaráda Jirku Hrkala z Kladna, který je úžasný a kterému věřím. Nikdy jsem neměl problémy se zuby, jen jsem tam občas zajel na kontrolu. Ale jednoho dne jsem cítil, že se mi hýbají. Tak jsem tam jel a on zjistil, že mi odchází dásňová kost. Prý je to dané geny a budu muset výhledově na operaci. A to se nakonec stalo. Vyrval mi všechny zuby, rozřezal mi dásně, nacpal tam nějakou hmotu a zašil mi to. Ale hojení trvalo tři týdny a já přece nemůžu být jako zpěvák kolozubý, tak jsem měl provizorní protézu. A pak mi dal nastálo implantáty.“

V roce 2017 vyhrál váš syn Matyáš titul Muž roku. Jak jste to jako táta prožíval?

„Já to vůbec nevěděl. Byl jsem tenkrát na Moravě a on asi cítil potřebu mi to říct, tak sedl na vlak a jel za mnou. Že ho prý vyhecoval nějaký kamarád z fitka, který mu řekl, že má slušnou figuru a že by měl zkusit Muže roku. Byl jsem tehdy zaskočený, protože jsem myslel, že se bude spíš věnovat hokeji. A já mu tenkrát řekl – Maty, ale nesmíš vyhrát, to by nás všichni sežrali!“

Proč? Bál jste se, že budete nařknut z uplácení poroty?

„Naštěstí tenkrát prezident soutěže David Novotný udělal takový fór pro zápis do Guinnessovy knihy rekordů o největší počet porotců. Takže jich tam bylo asi devadesát. A to mě vnitřně zklidnilo, protože mě nikdo nemohl nařknout, že bych všech devadesát uplatil.“

Čím myslíte, že Matyáš porotu nejvíce odzbrojil?

„Vždycky jsem mu říkal, že se musí smát, protože má moc hezký úsměv. Že nesmí být jako bubák a působit naštvaně. Měl takové období, kdy chodil zamračený... Takže asi úsměvem.“

Nemrzí vás, že není zpěvák jako vy?

„Matyáš byl vždycky výborný hokejista, má kurz trenéra ve fitku, a dokonce má několik ocenění v tancování, což málokdo ví. Chtěl jsem, aby už jako malý zpíval nebo hrál na nějaký hudební nástroj. Chodil na klavír, ale stejně jako mě v jeho věku ho to nebavilo. Ale v době Muže roku přišel s tím, jestli mu půjčím nějakou kytaru, kterou jsem už pak neviděl. Poslední dobou si skládá sám písničky, a dokonce si natočil i s kamarády klip. A to mě těší.“

Jak vznikal rozhovor

Standa dorazil na naši schůzku rovnou od svého zubaře. Přestože ho bolela celá pusa, byl jako vždy usměvavý a sršela z něho pohoda a optimismus.

Video
délka: 00:42.37

AMFORA Standa Hložek 

Fotogalerie
20 fotografií