Nemáte strach, že se rok 2020 stane rokem konce divadel v České republice?

„K určitému přerozdělení divadelního prostředí určitě dojde. Víte, řada divadelních projektů vzniká opravdu na hraně finančních možností. Ti lidé nemají žádné rezervy a mnohdy dokonce produkce dotují z vlastních zdrojů. Je to samozřejmě jejich volba, ale zároveň to přináší pestrost do naší kultury.“

Celou ji asi neudržíme.

„My divadelníci, herci, ale i režiséři, autoři, zvukaři, celý ten personál divadla často děláme divadlo, protože to cítíme jako poslání. Mnoho z nás by se uživilo jinak, a možná daleko lépe jinde. Řada menších divadel, menších souborů si myslím, že se přeorganizuje, možná zruší a my musíme dělat všechno pro to, aby jich bylo co nejméně.“

Co v tom může dělat prezident Herecké asociace?

„No, především upozorňovat na to. Přesně tak, jako to teď děláme. Rozhodně nechceme plakat. Nemyslíme, že jsme pupek světa. Jenom chceme, aby se na nás nezapomnělo. Kultura není prostředí, kde se vyžívá parta bláznů pro svoje vlastní seberealizování, ale je to něco, co přináší nám všem obrovské hodnoty.“

Odkud přicházejí nejhorší zprávy? Z oblastních divadel?

„Nejhorší zprávy přichází od umělců, kteří nejsou členy divadelních souborů. Jsou to takzvané OSVČ, protože u nás neexistuje jiná kategorie než zaměstnanec a OSVČ. Bohužel, to co funguje na klasického živnostníka, nefunguje na nás. Je to přesně příklad toho, co se teď stalo s programem 25 pro OSVČ.“

Můžete to upřesnit?

„U nás je naprosto běžné, že OSVČ má zásadní a drtivý příjem ze svého svobodného povolání. A vedle toho, nikoli vlastní vinou, často na základě přání zaměstnavatele, jsme někde jako učitelé, na malý úkol v divadle v takzvaném zaměstnaneckém poměru. Příjem z tohoto malého úvazku je ale často v jednotkách tisíc za celý měsíc a absolutně nestačí na pokrytí základních nákladů. Přesto takový umělec nemá nárok na bonus v programu 25. Výjimku dostali jen učitelé. Což je fajn, ale řeší to jen část problému.“ 

Myslíte si, že je opravdu příliš mnoho divadelních scén?

„To je krásná otázka. Odpověděl bych asi takhle: Vadilo by někomu, kdyby se uživili, že má někde příliš mnoho obchodů? Přece klasické tržní hospodářství říká, že to je naopak výhoda, jestliže se mi něco nelíbí tady u modrýho, tak jdu k zelenýmu. Jsme pyšní na to, že máme jednu z nejširších divadelních scén v Evropě. Mohl bych se zeptat, myslíte si, že je příliš mnoho hradů v českých zemích? Přeci některé menší hrady nezbouráme jen proto, aby bylo více peněz na ty známější.“

Zajímalo by mě, proč jsou hobby markety plné lidí, kteří se na sebe tlačí, a v divadle máme sedět ob řadu?

„Mě by to také zajímalo, protože jsem to teď zažil několikrát. Nedávno jsem byl i ve středně velké prodejně potravin a byla to katastrofa. Lidé už zapomínají na ty dvoumetrové vzdálenosti. Tlačili jsme se u pokladny jako každý jiný den a myslím si, že je to špatně. Na druhou stranu chápu, že jestliže sedí na jednom místě koncentrované množství lidí a vytvářejí jakýsi společný vzduchový prostor, že je to velké nebezpečí.“ 

Je fakt tak těžké spočítat kolik diváků je ztráta a kolik už normální provoz? 

„Nemyslím, že je to těžké. Zhruba vám to řekne každý zkušený divadelník. Hranici tvoří divák podle toho, kolik je ochotný dát za vstupenku. Víme, že si bohatý podnikatel může koupit i Rolling Stones, aby mu přijeli zahrát na narozeniny. A to je vlastně divadlo pro jednoho člověka. Jestliže já se plácnu přes kapsu, mohu si pronajmout vinohradské divadlo a sedět v hledišti sám. Ale to není cesta.“

A kde tedy je?

„Aby si každý principál řekl, kam až může jít s cenou lístku. Je nereálné, aby na běžnou činohru stála vstupenka dva tisíce korun. Potom je úvaha už snadná: při určitém počtu diváků bude provozovatel divadla tak zvaně na nule a může se rozhodnout, jestli je lepší hrát a vlastně trénovat a fungovat a být šur nul, jak se říká. A potom je hranice už určitého malého a většího zisku. Základní ale je, aby do divadla vůbec někdo přišel.“ 

Je hodně divadel na nule?

„Dost projektů vzniká tak, že je na nule. Mají radost z toho, že něco vůbec vzniklo. Někdy si majitel řekne, že méně divácky zajímavé představení, ale kvalitní, hodnotné, bude dotováno nějakým takzvaným kasaštykem. Vzpomínám si, že v jednom divadle žili z jednoho úspěšného titulu, který dotoval další kusy.“

Jak se vy vyrovnáváte s touto dobou?

„Zasáhlo mě to velmi, jako celou kulturní obec. Všechno se mi zrušilo: vystoupení, moderování, práce v rozhlase, různé besedy. Nedotočil jsem velký projekt – chybí mi čtyři dny. Ale vím, že jsou na tom mnozí lidé z oboru daleko hůře, mám výhodu širokého záběru činností.  Hodně jsem se také věnoval práci v Herecké asociaci.“

Je to opravdu tak černé – vzpamatujeme se z toho?

„Víte, já jsem optimista a myslím si, že jsme národ natolik schopný, že se dokážeme postavit na nohy. Jak říkával Karel Čapek – věřím v sílu tohoto národa. A to žil v daleko těžší době než my žijeme teď.“ 

VIDEO: Ondřej Kepka na pohřbu Fischerové (†72): Stydím se, nestihli jsme se rozloučit.

Video
délka: 03:17.40

Ondřej Kepka na pohřbu Fischerové (†72): Stydím se, nestihli jsme se rozloučit. Aleš Brunclík

Fotogalerie
63 fotografií