*Michaelo, jak dlouho jste o Karlu Gottovi reportovala?

„Profesně jsem Karla Gotta sledovala asi pětadvacet let. Dá se říci, že v rámci redakce deníku Blesk jsem na něj byla specialistkou, ale bylo to i díky tomu, že jsem se s ním seznámila už jako malá holka. Byl součástí mého života od doby, kdy chodil za mým dědečkem, který mu spravoval auta. To mi bylo asi pět, šest let. Bral si mě na klín a já ho nutila, aby mi zpíval Kávu si osladím a podobně. Možná z toho vznikla touha udělat s tímhle slavným zpěvákem rozhovor.“

*Už tehdy se tedy zrodil váš zájem o něj jako o osobnost?

„Už jako malý stvoření jsem vnímala jeho lidskou vstřícnost, pokoru k fanouškům. Pamatuju se, že když mu dědeček vždycky přivezl auto na Bertramku, to ještě žila jeho maminka, měl po pokoji rozházených spoustu svých fotek a plakátků, které podepisoval. Vím, snímky k podpisu pro fanoušky mu připravovala maminka, vedla mu tuhle agendu. Hrabala jsem se mu v tom a dědeček mě vždy napomínal. Jednou jsem tam našla na podlaze mezi fotkami i několik pětistovek, tak jsem mu je tak stydlivě podávala, a Karel, ať si je klidně nechám. Ale dědeček se na mě podíval takovým pohledem, že i kdybych nechtěla, musela jsem je odevzdat (smích). Nikdy nedal najevo, že ví, že je někdo. Neměl hvězdné manýry. I poslednímu fanouškovi se podepsal, i kdyby měl únavou zkolabovat. A když se někdy stalo, že nešlo, aby za ním fanoušci mohli na pódium nebo k němu, upřímně ho to mrzelo. Dělal pro fanoušky všechno, co mohl, a možná proto ho tak bezmezně milovali.“

*Znala jste ho nejen z pozice novinářky. Máte nějakou vzpomínku, která o něm vypovídá jako o člověku?

„Ten rok, kdy začal vycházet deník Blesk (rok 1992 – pozn. aut.) a já tam byla poprvé pracovně, jako novinářka na rozhovoru, jsme s fotografem při odchodu z Bertramky před vchodem spatřili shluk dětí. Karel měl u vchodu venkovní kameru, a když nás vyprovázel a všiml si jich tam, ještě se vrátil domů do spíže a přinesl jim čokolády a bonbony. Prý to byly děti z nějaké tam bydlící romské rodiny, kterým vždy vozil sladkosti z Německa. Hned na něj volaly, tykaly mu, byl to moc krásný zážitek. Na to nemůžu zapomenout.“

*Jaký byl jeho vztah k novinářům?

„Když poprvé vyšel Blesk, umělci v Česku nebyli na bulvár zvyklí, ale Karel ano, znal tenhle žánr z Německa. A poprvé jsem za Blesk na Bertramce byla já. Vysvětloval mi tehdy, že v Německu ho naučili, že s bulvárem se nemá válčit nebo si ho stavět proti sobě. Nebo nám říkal, že není dobré se nikdy soudit s médii, jen se tím vše rozvíří. Proto se všemi tiskovinami doma i v zahraničí, včetně Blesku, vycházel v dobrém a snažil se vyjít vstříc.“

*Změnil se váš vztah, když jste o něm začala psát? Choval se jinak, když jste už nebyla jen vnučkou jeho kamaráda?

„Nezměnil, on si mě totiž nejdřív s tou holčičkou, kterou znal tehdy, nespojil. Až když jednou jel ke mně domů, to když jsem o něm něco psala a on to chtěl upravit, tak si uvědomil, že ten dům zná. Tím se mu to spojilo s dědečkem a vzpomněl si i na mě. Možná se tím náš vztah prohloubil, protože si hned vzpomněl na moji mámu a další, které před lety vídával. Dokonce mi nabídl tykání, ale já nejsem zvyklá lidem tykat. Pamatuji se, jak jsme seděli u něj na balkoně, ještě s kolegou Daliborem Máchou, a on nám nabídl tykání. Přinesl k tomu koňak, který prý dostal od Františka Janečka, že s tím mi to prý půjde líp. Ale stejně mi to nešlo. Trvalo to chvíli, než jsem se přes to tyko-vykání prokousala.“  

*Byl vůči novinářům otevřený?

„Ano, ale měl hranici. Nechtěl nikdy přiznat svoje zdravotní slabosti. To už muselo něco být, aby to vyšlo najevo. Bránil se přiznat i operaci kyčle.“

*A co se týče žen?

„Než si vzal Ivanu, i ještě předtím, než se seznámili, jsem za ním přišla s myšlenkou na knihu o jeho ženách, jmenovala se Když milenky pláčou. A on mi na ně všechny dal spojení, a dokonce jim předem zatelefonoval, že jim dává svolení, že mohou mluvit. Končilo to Marikou Sörösovou a Tatianou Smutnou. Teprve potom přišla do jeho života Ivana. Tehdy se zavřel, a řeči o svých bývalých ženách utnul. Nebyl rád, ani když se připomínalo něco, co sám v minulosti řekl. Ale co se dalo dělat? Už to jednou bylo venku…“  

*Jak o něm hovořily jeho expartnerky?

„Skvěle. Všechny se shodly, jak byl bezvadný. A do jedné řekly, že byl dobrý v posteli! (smích)“

VIDEO: Takový byl Karel Gott: Plejáda českých hvězd o milovaném Mistrovi ve speciálním dokumentu.

Video
délka: 51:11

Takový byl Karel Gott: Plejáda českých hvězd o milovaném Mistrovi ve speciálním dokumentu Blesk TV

*Vy jste s ním podnikla i řadu cest do zahraničí, na jeho významné koncerty…

„Byli jsme spolu v New Yorku, když vystupoval v Carnegie Hall, na koncertech v Moskvě. Byl to obrovský parťák, bral každého jako sobě rovného, hudebníky i novináře.“

*Byl pařmen?

„Ne. Pamatuju, že jednou po velmi vydařeném koncertě v Čajkovského sále v Moskvě, kdy jsme bydleli v Českém domě, na oslavě tekla vodka s pomerančovým džusem. Tam měl Karel tak velkou radost z úspěchu, který měl, že si dal. Ale nepřekročil hranici. Šel spát, protože věděl, že ráno má tiskovou konferenci a nemůže si to dovolit.“

*Točily se tam kolem něj fanynky?

„Ty byly všude! Ale já šla asi dřív spát. (smích)“

*Řada lidí z jeho okolí v posledních letech zmizela, vím, že si rádi posteskli i přes média, čemu vy tuhle změnu Gottova přístupu k některým přisuzujete?

„Možná si uvědomil, že když má rodinu, je načase stanovit si hranice. Neřekla bych, že ho k tomu někdo nutil, myslím, že k tomu došel sám. Nikdy předtím si nemyslel, že rodinné zázemí je důležité, říkal mi věci typu, že na co by mu byla manželka, jen by na něj čekala doma, až se vrátí z cest, ale nakonec k tomu dozrál.“

*Už jste zmínila jeho nechuť bavit se o svém trápení, předpokládám, že to se po roce 2015, kdy se u něj poprvé objevila rakovina, ještě prohloubilo…

„Určitě. Nechtěl dávat najevo, že trpí, že ho něco bolí. Ale byl obrovský bojovník. Víte, vždy když jsme spolu něco psali, měli jsme zvyk chodit do jedné řecké restaurace. Miloval to tam. A když už byl nemocný, jednou jsem tam s někým byla a napadlo mě, že mu zavolám. Zdvihl telefon, ale protože to bylo čerstvě po chemoterapiích a trošku se mu změnil hlas, nepoznala jsem ho. Pak jsem mu řekla, kde jsem, a domluvili jsme se, že mu domů pošlu kurýrem z té restaurace porci jehněčího, které měl moc rád. Tenkrát mi říkal, jak ho mrzí, že lidi nechápou, proč přepsal svůj majetek na Ivanu, hodně se o tom tehdy psalo. Přiznal mi, že jeho stav je takový, že ho to nutí jednat. Dělalo mu problémy i udělat pár kroků, říkal, že si nechal dát postel do přízemí a vždy do ní vysílením padne. To bylo snad poprvé a naposledy, co se se mnou takhle upřímně bavil o své nemoci.“

*Uměl se Karel za nějaký článek i rozzlobit?

„Velice. To se mnou vždycky končil, vyhrožoval, že už mi nikdy nezvedne telefon. Ale pak ho vždy zase zdvihl. Nedokázal se dlouho zlobit. A když už, tak potichu. Když zvýšil hlas, věděla jsem, že je to dobrý. Zle bylo, když mlčel.“

*O vašem nadstandardním vztahu ale hovoří i knihy, které jste o něm napsala. Se všemi souhlasil? Kolik jich bylo?

„První byla zmíněná kniha Když milenky pláčou, kde hovořilo sedm jeho milenek a matky jeho prvních dvou dcer, Dominiky a Lucie. Pak k jeho pětašedesátinám vznikl Posel dobrých zpráv. Z té knížky měl obrovskou radost, už to nebylo jen o jeho ženách, ale bylo to o jeho díle, už tam byla i Ivana. Tahle knížka se dočkala řady aktualizací a reedic. Křest téhle knížky byl opravdu velkolepý, svolal na něj řadu svých kolegů, tehdy byl v Praze i Waldemar Matuška, byli tam Karel Svoboda, Ladislav Štaidl… Karel byl hrdý, měl obrovskou radost a táhl to s námi až do rána.“

*Rozporoval někdy něco?

„Ne. Vše dostal k autorizaci. Doma na kožené sedačce měl vyskládané stohy listů rukopisu. Jednou jsem k němu přišla a podezírala jsem ho, že to vůbec nečte, protože nic neopravoval, ale ukázal mi, že přeci jen chybu našel. Ukázal mi, co v rukopisu zaškrtl. Jeho hospodyně paní Jandová mu prý nedělala dort se šlehačkou, ale s pudinkovou náplní. To byla jediná oprava!“

*Ví se, že Karel v posledních měsících svého života pracoval na vlastní knize, očekáváte, že v ní najdete něco, co ani vy nevíte?

„Upřímně nemyslím, že tam bude něco nového, převratného. Na minulosti se nic nezmění, maximálně se může nějakému tématu věnovat ve větší míře… Spíš si myslím, že se Karel snažil o jiný pohled.“

Jaké jeho období máte osobně nejraději?

„Sedmdesátá léta. Myslím, že to bylo jeho nejlepší. Jeho slavné Lucerny… Lucerna byl pro tuto generaci zpěváků pojem, Karel sám říkal, že v ní je neskutečný genius loci. Vím, že O2 arena je O2 arena, ale ta je moc technická, už to nemá to kouzlo…“ 

*Na co budete v souvislosti s Karlem Gottem vzpomínat nejraději?

„Na rozhovory s ním. Neměly chybu. Sice všechno stále měnil a přepisoval, ale byl to důvod k setkávání a k legraci. Karel měl obrovský smysl pro humor.“ 

*Co vám problesklo hlavou jako první, když jste se dozvěděla o jeho smrti?

„Nevěřím, že někdo může předvídat budoucnost, ale v noci jsem se vzbudila, protože jsem v hlavě slyšela jeho píseň Tvé oči pláčou hořkou sůl, kterou si vůbec nepouštím. Šla jsem se napít, znova usnula a sen se opakoval. Ráno jsem měla pocit, že je něco špatně. A bylo. Když jsem nastoupila do Blesku, říkala jsem si, že až zemře Karel Gott, skončím. Pro nás všechny, pro všechny generace byl jistotou v nejistém světě. Byl stálý, jistý bod. A teď není. To jsem pocítila.“

*Co by si od něj měli všichni vzít do svého života?

„Pokoru a píli. A opravdovost a čestnost.“

*Dal vám někdy nějakou radu?

„Řekl mi, že jako novinářka nikdy nemůžu napsat, že je něco strašně hezkýho. Buď je to strašný, nebo hezký. To si budu pamatovat až do smrti.“

VIDEO: Autorka Gottova životopisu: Dal mi mobil na všechny svoje milenky!

Video
délka: 22:42

Autorka Gottova životopisu: Dal mi mobil na všechny svoje milenky! Blesk TV

Fotogalerie
76 fotografií