14°C
Proč si vlastně říkáte Xindl X? Jako ksindl mi moc nepřipadáte.
Xindl X byl původně název pro kapelu. Teda my jsme se původně jmenovali Jupí Tralala, podle jedné knížky. Ale to nefungovalo, lidi si mysleli, že jsme nějaká kapela pro děti. Tak jsme si dali jméno Xindl X. Jenže pak začala přicházet spousta nabídek, abych někam přijel hrát sám. Tak jsem jel a připadalo mi vlastně zbytečné vysvětlovat, že se jmenuji Ondřej Ládek a jsem ze skupiny Xindl X. Místo toho jsem se představoval jako Xindl X a fungovalo to. Tak jako to ostatně funguje třeba u Alice Coopera – to byl taky původně název kapely a pak to převzal její frontman na sebe.
A vám to nevadí, že jste prostě ksindl?
Ne, protože to je role. Já mám hodně písniček v první osobě, ale nezpívám je o sobě. Nejsem úchylný anděl ani feťák, i když o tom mám písničky.
Než jste se stal zpěvákem, byl jste úspěšným scenáristou. Jste třeba jedním z autorů seriálu Comeback. Co jste konkrétně psal vy?
To je docela těžké říct. Byla to kolektivní práce. Ale byl jsem opravdu jeden ze čtyř, vlastně s producentem Tomášem Baldýnským z pěti, kteří vymýšleli postavy, prostředí a pravidla. Na začátku jsme dokonce psali epizody, které se vůbec nerealizovaly – vznikly jen proto, abychom si uvědomili, jak to může vypadat a kam se to může odvíjet dál. Pak jsme konečně začali dávat dohromady ty „ostré“ díly. Zase většinou společně. Ale rád se hlásím k dílu Zdravý nemocný, ten je skutečně hodně můj.
Díky vám prý vznikla sama nejpopulárnější postava seriálu – Ozzák!
Náš bubeník mi na koncertě představil vlasatého kamaráda se slovy: To je Kissák! Ten kývl a řekl, že nám musí něco ukázat. Začal se svlékat. Bál jsem se, co bude, ale on nám chtěl jen ukázat, že má i prádlo se skupinou Kiss. Taková oddanost skupině mě zaujala. Já mám ale radši Ozzyho Osborna, a tak v seriálu vznikl z Kissáka Ozzák.
Proč jste vlastně zběhl k písničkaření?
Já jsem to dělal souběžně. Je ale pravda, že už jsem počítal s tím, že budu profesí scenárista, muziku jsem dělal pro zábavu. Začal jsem ale jezdit po festivalech, jako jsou Porta a Zahrada, a zjišťoval jsem, že ty písničky mají větší ohlas, než jsem čekal. Na hudbě se mi taky líbilo, že je to větší svoboda, že ten výsledek záleží víc jen na mně. U scenáristiky mi trochu vadí, že jste jen součástí soukolí, byť třeba důležitým kolečkem.
Pomohla vám ta scenáristická zkušenost i v muzice?
Jistě – třeba v tom, že díky úspěchu Comebacku jsem si mohl dovolit natočit a zaplatit první album a videoklip k Andělovi. Ten jsem umístil na sociální síť Bandzone – a to byl vlastně první krok k hudebnímu úspěchu.
Nejdříve jste měl kapelu, pak jste ale slavil úspěch sám, a tak moc nechápu, proč teď máte kapelu znovu, dokonce šestičlennou…
Lidi by to mé sólové písničkaření možná také ocenili, ale mě to s kapelou baví víc. A taky ta hudba je barevnější, baví mě zkoušet různé hudební styly.
Šlo mi o to, zda s velkou kapelou nepřicházíte o značnou část peněz.
Jak se to vezme. Když se dostanete na jistou úroveň, tak stejně táhnete docela velký manšaft. Musí s vámi jezdit zvukař, technik, osvětlovač… S kapelou si také můžete víc dovolit. Sólový písničkář musí na velkých scénách pořád hrát hodně naplno, nedá se pracovat s tichem jako v malých klubech. S kapelou je to jiné, ta přináší víc zvukových barev, a tak se dá i zvolnit.
A jak to teď funguje? Když napíšete novou písničku, necháte si ji od kapely schválit?
Ani ne, já většinou poznám, když se mi písnička povedla a kdy něco chybí. Od kluků z kapely očekávám, že přijdou s nápady na aranžování. Pokud si nejsem písničkou úplně jistý, zahraji ji spíš své ženě.
Počkejte, pokud vím, nemá s muzikou nic společného!
Monika má obchodně manažerskou profesi, není muzikant. Jsem za to rád, mám zkušenost, že to kazí kariéru i vztah. Ani nechápu muzikanty, kterým třeba manželka dělá manažerku. Vyhovuje mi, že se Monika pracovně pohybuje v jiných světech.
Ale říkáte, že dáte na její názor u nových písniček...
To je asi tím, že se prostě dobře známe. Ona mi mnohdy ani neřekne, co jí nesedí, ale já to vytuším a třeba se podle toho zařídím.
Máte spolu dvě děti. Jaké vaše písničky mají rády?
Myslím, že zatím reagují spíš na muziku než na text. Šestiletý Miky má asi nejradši Dřevo. Dokonce si vezme ukulele a všelijak do toho brnká. O rok starší Alice mě občas překvapí, že si vyžádá nějakou v podstatě neznámou písničku, kterou si stáhla na internetu. Vůbec mě těší, že to opravdu poslouchají.
Když se vám děti narodily, neinspirovalo vás to k psaní písniček pro ně?
Trochu jsem to čekal, ale spíš se přistihuji, že zase začínám psát svého druhu protestsongy. Člověk se po narození dětí začíná koukat na svět trochu jinak – dříve si říkal: když mě to tu bude štvát, seberu se a půjdu jinam. Teď si uvědomuji, že je potřeba zajistit, aby se dětem tady slušně žilo, až jim bude dvacet nebo později.
Patříte k těm zaměstnaným rodičům, kteří zoufají nad tím, že s dětmi nemůžou být víc času?
Já jsem o víkendech často pryč, ale zase ve všedních dnech si děti docela užiju. Myslím, že jsem s dětmi dost, alespoň se o to snažím. Jiná věc je, že občas s nimi úplně nejsem duchem - protože v tu chvíli musím něco promyslet, nebo mi v hlavě leží nějaký text.
Zmínil jste, že jste kdysi mohl plánovat, že odsud zmizíte. Ale vy to prý trochu plánujete i s rodinou, je to pravda?
Jednou jsme byli na dovolené na španělském Tenerife. A bylo nám tam tak dobře, že jsme začali zvažovat, že bychom se tam odstěhovali.
A uvažujete o tom pořád?
Ano, ženu jsem o tom ale ještě úplně nepřesvědčil. Pravda je, že tam známe zatím málo lidí a že by to bylo těžké pro děti. Já bych se tam taky těžko živil. Ty moje písničky jsou asi těžko přenosné. Takže asi spíš, než že bychom se tam nadobro odstěhovali, je reálnější, že bychom tam žili pár měsíců v roce, jak to děláme nyní.
Právě jste oslavil čtyřicítku. Trápí vás to? Podle písniček by se skoro zdálo, že ano…
Nijak zvlášť. Pokud narážíte na písničku V blbým věku, tak tu jsem složil už před šesti lety.
Co vás tehdy tak vzalo?
Tehdy jsem měl připravenou většinu desky. Jenže ve vydavatelství mi řekli, že je to hrozně smutné a depresivní. Tak jsem jel domů, byl jsem fakt rozladěný, a říkal jsem si: Že bych byl už fakt starej, že by mi ujel vlak? Než jsem dojel domů, měl jsem text k nové písničce v zásadě hotový.
Udělal jsem muziku a donesl ji těm samým klukům ve vydavatelství – a ti mi řekli: Čoveče, to by mohlo fungovat! A opravdu, vznikl z toho hit.
Ve svých písničkách udivujete podivuhodnými rýmy a barvitými slovními spojeními. Kromě vás to teď takhle umí snad jen Jarek Nohavica. Ten ale tuhle schopnost využil třeba i v tom, že je mistrem ve hře scrabble. Co vy?
Už jako malý dítě jsem vymýšlel rýmovačky, bavilo mě to. Ale co se týče scrabblu, to vás zklamu. Asi by mě leckdo porazil. Ovšem mám pořád rád vyhledávání slovních obratů, skládání nezvyklých rýmů - a mnohdy to ani nemusím použít do písničky. Některé texty vznikly tak, že mě napadla jen dobrá věta nebo zajímavý rým, a teprve pak se mi vybavil možný význam, prostě kam by to mohlo vést. Ale někdy nakonec tu větu, která to iniciovala, škrtnu a vůbec si v tom textu „neškrtne“.
Třeba?
Stalo se to třeba u mého prvního hitu Anděl. Skladba vznikla z toho, že mě při čtení článku o známém sbormistru Bohumilu Kulínském, který zneužíval členky svého sboru, napadl rým: „Řídit andělskej sbor, no / to je lepší než porno.“ Ta samotná věta ale z textu nakonec zmizela.
Počkejte, ten váš hit Anděl je ve skutečnosti o kauze Kulínský?
Měl být. Ale když jsem to dokončoval, přišlo mi, že by to byla škoda. Že to má obecnější platnost, takže jsem tu vazbu na Kulínského zrušil. Je to prostě o andělovi, který zneužívá své pravomoci. Přišlo mi, že je to tak lepší – třeba i proto, že za pár let si už na tento případ nikdo nevzpomene.
VIDEO: Karel Vágner vzpomíná na Bohumila Kulínského (†59): Měl nemocné ledviny
Karel Vágner vzpomíná na Bohumila Kulínského (†59): Měl nemocné ledviny Blesk TV
