*S komediemi jste pevně svázaná, většina lidí vás má zafixovanou převážně jako komediální herečku. Vy jste v nich ale hrát musela…

„Ano, co se televize týče, bylo mi z politických důvodů zakázáno hrát role v dramatické redakci. Spolu s Martou Kubišovou jsem podpořila Alexandra Dubčeka, hrály jsme v okupačním dílu Písničky pro Rudolfa III., zúčastnily jsme se ilegálního vysílání televize… a nechtěla jsem se za to omluvit. Těch »vroubků« jsem měla víc, taky jsem například napsala tři kritické fejetony do Zítřku, do novin, které skrze svou zřetelnou kritiku dění po událostech šedesátého osmého roku jako celek rychle podlehly likvidaci. Prostě jsem se stala nespolehlivou a před kamerou mohla hrát už jen veselohry a kabarety. Recenzenti mi pak často vyčítali, že jsem zanechala dramatického herectví a hrála už jen takové »pičičandy«. (směje se)“

*Těch legendárních komedií máte na kontě desítky a pořád točíte nové. Přitom vám údajně už na škole tvrdili, že nebudete mít role, protože nejste dost fotogenická.

„Spolužáci mi často říkali, že nikdy nebudu »filmová«. Slovo fotogenická tedy nepadlo, prostě natvrdo, že nejsem dost hezká. (směje se) Jejich prognózy byly, že se dobře uplatním na divadle, tak po čtyřicítce. Jednou mě zastavil jistý profesor na chodbě, asi jsem mu připadala přešlá, a povídá: ‚Ty jsi smutná, že nejsi hezká, viď?‘ (směje se) Já mu ale odpověděla, že vůbec ne, že něco takovýho mi nikdy nepřišlo na mysl! A byla to pravda, i když bych mu asi takhle odpověděla, i kdyby to pravda nebyla.“

*Já teda nevím, jak jste vypadala na škole, ale co vím z filmů, tak jste byla kočka!

„Tak – ty moje hubaté holky nepotřebovaly být nějaké oslnivé krasavice. To u nich nebylo podstatné. A jak jsem se o to nesnažila, vlastně jsem vypadala, jak to nejlíp šlo. Dokonce se mi jednou stalo, že jsem byla příliš hezká! To mi řekl Juraj Herz, když jsme točili Petrolejové lampy. Ale abych si moc nemyslela, tak mi o rok později – při natáčení Morgiany – zakázal se smát, že se mi pod nosem dělá vráska jako knírek a ten mu nepřišel vhodný pro náležitý výraz té hezké a hodné sestry. (směje se) Ale co bylo úžasné, oba tyhle filmy se dostaly na filmový festival do Cannes. Kolika dnešním filmům se něco takového povede?“

*Koukáte na svoje starší filmy? V televizi je dávají často.

„Koukám, ale jen náhodně. Občas se mi stane, že přijedu na chalupu, zapnu televizi a tam zrovna běží třeba Pension pro svobodné pány. Samozřejmě to v první chvíli chci hned přepnout, ale pak si řeknu, že se tedy chvíli podívám… No a pak už sama a spokojeně koukám na celý film a sama se u něj směju. (směje se)“

*Takže se u nich bavíte a nehledáte nedostatky?

„Dneska už jsem k sobě daleko shovívavější. Třeba zrovna s Pensionem jsem dřív měla velký problém. Kdysi jsem si na něj zašla do kina – nějak jsem nestihla premiéru – a odcházela jsem velmi nespokojeně s tím, že to nehraju dobře a nikdy už se na tenhle film dívat nebudu. A dneska mi to přijde výborné. Možná je to ale jen tím, že je televize milosrdnější než velké plátno. (směje se)“

*Natočila jste stovky filmů a seriálů, hrála divadlo a k tomu vychovala dvě děti. Když jsem vaše dcery slyšela vzpomínat na dětství, chválily si, jak jste se jim věnovala. Jak jste to zvládala skloubit?

„Vážně mě chválily? To ony nedělají pokaždé. (směje se) Je ale fakt, že jsem se jim věnovala. Hodně jsem na ně šila, protože žádné pořádné dětské oblečení nebylo k dostání. Taky jsme společně vařily nebo pekly chleba na chalupě… Bylo to ale v době normalizace, takže po pracovní stránce jsem to měla volnější. Vlastně jsem měla občas dost leháro. (směje se) Vždycky se mi dostal do ruky nějaký scénář, já řekla, že do toho jdu, a pak z toho nic nebylo, protože to pan Toman (ústřední dramaturg barrandovského studia – pozn. red.) nepodepsal.“

*To vás nedeptalo?

„Já jsem asi takový šťastný typ, že mi máloco dokáže podrazit nohy. Točit nám nedovolili, tak jsem si řekla: ‚Nevadí, napíšeme si hru a budeme s ní jezdit!‘ To samozřejmě taky nebylo tak jednoduché, také jsme někam nesměli, některá města nás odmítla přijmout. Ale jezdili jsme, kam to šlo, po celé republice. V létě jsme s sebou na Slovensko vzali holky, já naskládala vzadu na okenní plošinku rajčata, co jsem pěstovala na chalupě, aby cestou dozrála… Když jsem zjistila, že jsem dětem zapomněla vzít hračky, tak jsem cestou nějaké ušila, jednu takovou panenku máme doma dodnes. Hodně jsem taky zahradničila, dokonce jsem si pořídila takový malý traktor, se kterým jsem brázdila pozemek. Můj muž s bratrem vedle stavěli bazének… Prostě jsme neustále intenzivně žili.“

*Jste optimistka.

„Jsem. Vždycky říkám, že i kdyby měla přijít nějaká hrozivá katastrofa, nezhroutím se, ale prostě vykřešu oheň a upeču na kameni chleba. (směje se)“

*S dcerami máte nejspíš krásný vztah dodnes, všichni bydlíte v jednom domě…

„Krásný vztah, opravdu. Máme tedy v domě každá své patro, ale vídáme se často. Dá se tam i v tolika lidech pohodlně žít, a když potřebuju klid, prostě se zakuklím u sebe a nikdo ke mně nesmí. (směje se)“

*Musí u vás být živo, máte už celkem pět vnoučat.

„Ano, pět. Do toho má každá dcera psa. A moji zeťáci jsou oba báječní a dobře taky vím, že si je nesmím ničím naštvat! Pak by je totiž mohlo napadnout, že se s rodinami odstěhují, a to já nechci. (směje se)“

*A stíháte být hlídací babička? Přece jen máte pořád dost práce.

„Babička, to je role, na kterou se vždycky musím důkladně připravit a snažit se, abych u vnoučat uspěla. (směje se) Ale nedělám toho pro ně moc, to se přiznávám. Už jsem dlouho nestihla Kajetánkův koncert na violoncello, Alfredovy nejnovější filmové vstupy na YouTube. Lituju, že na ně nemám moc času, a jsem asi špatná babička, protože když kousek volného času mám, tak s ním skrblím – miluju takové ty chvíle, kdy se můžu jen tak o samotě poflakovat. Pyžamové dny tomu říkám. A to naopak přiběhne šestiletý Toník a řekne: ‚Ivuško, nevař, dostaneš od nás oběd!‘ Nebo jedu z představení a Vincentek běží s pejsčicí z parku a předá mi talíř se sushi, co sám udělal. A nechybí na něm ani sójovka a nakládané plátky zázvoru. A Adinka mi namaluje nový portrét!“

*Nechcete trochu zvolnit a mít těch pyžamových dnů víc?

„Pravda, že už bych měla mít ve svém věku rozum a vždycky si to i říkám, že jednou, jednou dokážu už mít jen samé pyžamové dny. Ale ve stejnou chvíli mi začne běžet hlavou, že si znova přečtu tu hru, co mi jeden pan překladatel vloni poslal. A že teď, když jsme hráli v Paříži Božskou Sarah, doporučila nám jedna francouzská dáma hru mně přímo na tělo. A už Theodorku úkoluju, aby se o to postarala. A že Sabinka už konečně musí vytáhnout ze šuplíku ten skoro dopsaný seriál… A taky bych chtěla dokončit svůj muzikál!“

*Jsou i role, které odmítáte?

„No i jo, a dost. Když mě napadne, že je dostávám, jen aby měl režisér nebo producent na plakátě moje jméno, protože při jejich přečtení mi v hlavě ani necinkne ten lahodný zvoneček, signalizující, že mám sto chutí si tuhle roli zahrát. To jsem řešila právě i s Radkem Bajgarem při Teorii tygra – on byl ale hrozně vytrvalý, takže po třech schůzkách mě udolal. (směje se) A nakonec se to vyplatilo – příště pro mě napsal pěknou roli hlavní! (směje se)“

*Jednou jste se ale uhnat nenechala. Jan Hřebejk vás chtěl obsadit do Pelíšků, do role, kterou poté ztvárnila Emília Vášáryová.

„No… Mně totiž vadilo, že ta maminka ve třetině filmu umře. Chtělo se mi s těmi skvělými partnery být v ději déle. (směje se) Tak jsem si pořád vymýšlela, že by mohla skončit třeba jen ochrnutá na vozíku, že by ji tam zbytek filmu vozili a snažili se s ní dorozumívat… Sázela jsem na to, že mě moc chtějí a že je uhádám. Vytrvale jsem do toho panu Jarchovskýmu všelijak šťourala, až toho tvůrci měli dost a rozloučili jsme se.“

*To vás pak asi trochu mrzelo, ne?

„Asi jo… Kdybyste věděla, jak si přál Jirka Kodet, abych tam hrála! Psal mi úplné milostné SMS, abych tu roli vzala. Kvůli němu jsem toho litovala nejvíc. Ale pak jsem si zas říkala, že kdybych přijala, asi bych nestihla zároveň točit s Alicí Nellis Ene bene nebo Výlet. Nevím tedy úplně jistě, jestli by se ta natáčení kryla, někdy to budu muset spočítat. Anebo radši ne, abych se nedopočítala něčeho, co nechci vědět! Vždyť už jsem vám přece říkala, že si nerada přiznávám své chyby. (směje se)“

VIDEO: Iva Janžurová otevřeně o operaci srdce: Z jeviště jela rovnou do nemocnice

Video
délka: 01:51

Iva Janžurová otevřeně o operaci srdce: Z jeviště jela rovnou do nemocnice Hana Höschlová, Michal Protivanský

Fotogalerie
33 fotografií