10°C
Waldemara Matušku lidé milovali, vy jste ho ale znala nejlépe, a hlavně jinak než jen jako populárního zpěváka. Jaký byl v soukromí? Jaký to byl člověk?
Walda byl člověk, kterého bych ani nerozdělovala do dvou poloh, co se týče soukromí a veřejného vystupování. Byl to prostě Walda, a proto ho všichni jeho fanouškové mají dodnes ve svých srdcích, i když už to bude na jaře osm let, co nás opustil… Vlastně je tu s námi pořád, ale jinak. Krátce řečeno, byl to nejskromnější velikán. Nikdy neměl nároky sám pro sebe. Vždycky myslel především na svoje blízké.
Jak jste spolu nejčastěji trávili čas?
Tak když vynechám spánek, tak jsme nejvíc času spolu trávili v autě, já za volantem, a na jevišti. Bylo to v roce 69, kdy nás s Irenou Rezkovou (z hudebního dua Olga a Irena – pozn. red.) pozval do svého programu, a já, později už sama, jsem s Waldou zpívala až do posledního představení v roce 2007, v pražském divadle Ta Fantastika na jeho sedmdesáté páté narozeniny. Byl to neuvěřitelný večer, i když mu bylo už dost bídně.
Máte syna, který jako by manželovi z oka vypadl. Byl Waldemar Matuška dobrý otec? Měl na syna čas a věnoval se mu?
Walda byl fantastickej táta. Vždycky si na Waldíka čas udělal. Odmalička mu hodně vyprávěl. Není divu, že zná dobře Prahu. Povídali si o historii, o divadle, ale i o technice a náboženství… To jim vydrželo až do konce Waldova života. Byli to správní kumpáni. Walda se v něm opravdu viděl.
Vašeho muže v prvním manželství postihla tragická událost – přišel o dvě dcerky. Nebyl kvůli tomu coby rodič příliš úzkostlivý?
To si ani nemyslím. Nikdy mi to tak nepřišlo… Ale vím, že se na miminko moc těšil.
Jak vůbec proběhlo vaše první setkání, vybavíte si to?
To si vybavuju úplně přesně. Už proto, že nejste první, kdo se na to ptá, a taky proto, že jsem naše seznámení podrobně popisovala v naší úspěšné knize Zákulisí našeho života. Tak tedy, v roce 1963 na LVT (Libereckých výstavních trzích – pozn. red.) v Liberci. Kamarádil s mým bráchou, který tam zvučil, a Walda tam zpíval.
Byla to láska na první pohled?
No to určitě ne… Bylo mi 14. Teprve den předtím jsem se vůbec dozvěděla o Waldově existenci. (směje se)
Tak jak vás Waldemar Matuška dobýval?
Dobýval, to je dobrý slovo. (směje se) Když mi bylo těch 14, to jsem byla opravdu dítě. Roky letěly, a když mi bylo 21, tak si Walda všiml, že už nejsem malá holka. A náš vztah se začal měnit… Sem tam jsme někam zašli jako dřív, ale už to nebylo jen se dívat na zvířátka. Když mi bylo dvacet osm, tak jsme se brali. A v devětadvaceti se nám narodil Waldíček. Jako kdyby to někdo naplánoval.
Byl idolem mnoha žen, nežárlila jste? Stejně tak vy jste vždy byla krásná…
Určitě jsme si věřili, ale vlastně to bylo jednoduchý, protože jsme byli spolu čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu, takže na žárlení nebyl v podstatě prostor.
Kvůli politické situaci jste pár let před revolucí emigrovali do USA. Jaké bylo budovat si domov na druhém konci světa?
Bylo to ohromně vzrušující. Abychom měli co prodávat na připravené túře po Americe a Kanadě, tak jsme se rozhodli nahrát a vydat LP desku. Bylo pro nás šokující, že nebyla potřeba žádná povolení, žádné schvalování, žádná cenzura, žádná komise. Prostě Walda byl konečně svým pánem, jako v tom názvu písničky, kterou soudruzi zakázali… Po první túře, která měla dvaadvacet představení, jsme si koupili dům, který je jen deset minut pěšky od moře…
Scházelo vám Česko? Nepřemýšleli jste po revoluci, že byste se vrátili natrvalo?
Vzhledem k přípravám koncertů nám v prvních týdnech emigrace, zaplavených novými událostmi, na stýskání nezbyl vůbec čas. A pak, Waldovi to přímořské klima opravdu tak obrovsky prospívalo, že jsme se rozhodli zůstat, ale pořád se do Česka vracet.
Ačkoliv byl Waldemar ženatý už před vámi, až vaše manželství vydrželo, zjevně jste byla ta osudová žena. Jak se vám podařilo udržet manželství přes třicet let?
Já věřím, že to byl osud… Žili jsme spolu čtyřicet let, manželé jsme byli třiatřicet let. Na to, aby manželství fungovalo, musí být dva. A to my jsme byli. Jsem za ta léta nesmírně vděčná a život, jak nám ho Walda připravil, pořád pokračuje…
Blíží se Vánoce, jak jste je s manželem trávili?
Úplně stejně jako v Praze. V kruhu rodinném.
Takže se vaše Vánoce tady a za mořem vůbec nelišily?
Vůbec nijak, jen se místo kapra jedl mořský okoun. Výhoda je, že má o hodně míň kostí.
Příprava na svátky je spíše doménou žen, pomáhal vám manžel s něčím, nebo to bylo na vás?
Ano, pomáhal, všechno ochutnával. (směje se) Ale jíst syrový těsto na cukroví, to jsme tátu s Waldíkem nikdy nenaučili.
Dodržovali jste nějaké tradice? A zpívali jste u stromečku koledy?
Koledy jsme si samozřejmě zpívali a na Floridě jsme je natočili jako naše druhé dílko. Zpívá tam s námi i Waldík, když mu bylo pouhých deset let. Jsem moc ráda, že celým domem může o Vánocích dodnes znít Waldův hlas společně s námi.
Vybavíte si nějaký zajímavý dárek, který vám váš muž dal?
Nejraději jsem měla dárky, které mi sám vyrobil. Byly to, jak říkal, maličkůstky, ze kterých se těším dodnes.
A co jste dávala vy jemu? Co mu dělalo radost?
Walda měl rád stříbro, drobné věcičky, ze všeho měl radost. Jen jednou jsme mu dali větší dárek, ale to měl sedmdesátiny. Dostal rolls royce. To ho dojalo.
Předpokládám, že i letos kolem Vánoc poběží v televizi film Noc na Karlštejně. Máte ho ráda?
Noc na Karlštejně je pro mě film asi nejmilejší. Už proto, že mi Walda hodně vyprávěl o natáčení a nikdy se nestalo, abychom vynechali návštěvu hradu, když jsme do Čech přiletěli. Na Karlštejně nám taky pan kastelán Kubů vystrojil v nádherném rytířském sále stříbrnou svatbu a v těch samých prostorách jsme s KTO uspořádali před pár lety na Waldu vzpomínku. Walda ten hrad miloval a já jsem šťastná, že nás rodina pana kastelána Kubů s otevřenou náručí přijala, i když to Walda pozoroval už jen zdálky.
Je něco, co byste mu chtěla říct, a už jste to nestihla?
Není to jen jedna věc, kterou jsem Waldovi nestihla říct nebo pošeptat. Moc mě to mrzí… A u toho už zůstane…
