9°C
Už je to tři roky, co Lucie Benešová a Tomáš Matonoha s dětmi strávili poprvé Vánoce ve svém novém domově.
V době, kdy jsme se do řadového domku na okraji Prahy zajeli podívat my, už měla Lucie jídelní část znovu vánočně vyzdobenou, neboť dekorování své domácnosti miluje, před Vánocemi obzvlášť.
Svěřila se nám, že večer zasedá ke slavnostně prostřené tabuli až čtrnáct hostů. U velkého stolu z masivu je však i pro tolik strávníků dostatek místa.
Jenom aby se takový stůl do domku vůbec vešel, museli nechat majitelé zvětšit plochu přízemí o zimní zahradu. Díky tomu se teď při jídle mohou kochat pohledem ven a do interiéru proudí dostatek denního světla. „To ve svém domě potřebuji asi nejvíc – velké prosklené plochy, aby přes den bylo dost slunce. Naopak, když se setmí, tak zhasínám. Nepotřebuji mít rozsvícené lustry, mám všude možně lampičky a svíčky. Večer tady chodíme téměř potmě, děti i manžel nadávají,“ směje se Lucie.
K dnešnímu bydlení snů přišla rodina vlastně náhodou. „Moc ráda si prohlížím inzeráty s realitami, je to můj koníček. Před těmi necelými třemi lety jsme tedy nehledali nic cíleně, ale na internetu na mě vyskočil domek, který mě hned zaujal. Přišla jsem se sem podívat s makléřkou a říkám: Tohle musí pryč. A ona, že to nejde, že je to nosná zeď. Stála jsem si za tím, že to půjde, že rozšíříme dům dál do zahrady. A také že to šlo.
Díky zimní zahradě vznikl úplně jiný prostor. Původní majitelé navíc měli hodně odlišný styl. Používali málo přírodních materiálů, bylo to tu na mě trochu moc technické. Naštěstí jsem byla schopná vidět hned, jak bych si to udělala já. Mám tuhle schopnost od přírody. Manžel to ví a důvěřuje mi. Všechno jsem zařídila sama, a dokonce jsem ještě ten den poslala zálohu. Kdybychom dům zařizovali společně, děláme to ještě dnes,“ popisuje Lucie, jak a kdy se rozhodli s rodinou přestěhovat se z bytu do řadového domku.
Ač jej sama vybrala, nebylo pro ni stěhování jednoduché. Děti se však těšily na velké pokoje a zahrádku, takže svého rozhodnutí opustit život v rušné čtvrti nelitovala. „Mám totiž velmi ráda město – staré činžáky, pěkné restaurace, kavárny. A tady jsme trochu stranou. Na druhou stranu teď máme hned za domem les, což je pro mě, pro psy i pro děti bomba. Jen nějaký příjemný podnik mi tu chybí, tak si ho možná sama otevřu. Místo, kde by se scházeli místní. Mám představu, jak by to přesně vypadalo, líbil by se mi takový malý šenk,“ usmívá se herečka.
Z původního bytu v historickém domě se nakonec s rodinou pár věcí stěhovalo. Třeba bílá dřevěná postel do ložnice v patře, a hlavně milovaná kuchyňská linka, kterou si kdysi Lucie nechala udělat na míru. „Po nás se nastěhovali sousedi z přízemí a asi po čtrnácti dnech mi volali, jestli do nového domu nechci naši bývalou kuchyňskou linku, která se jim nehodí. Ohromně se mi ulevilo, že se kuchyň, kterou jsem si sama navrhla, ta moje babičkovská kredenc, může stěhovat s námi. I když pak na ní truhlář dělal ještě asi půl roku a předělat ji novému prostoru na míru stálo jednou tolik, rozhodně nelituji. Aby však noví majitelé našeho původního bytu nepřišli o kuchyň úplně, poslala jsem jim fotku moderní hnědé linky, která byla tady. Jim se moc líbila, tak jsme jim ji odvezli a vypadá tam skvěle, protože mají úplně jiný styl,“ popisuje Lucie stěhovací akci jako vystřiženou z filmu Kulový blesk.
Starým bytem se Lucie inspirovala i při výběru zimní zahrady, která je celodřevěná, a tabulová francouzská okna jí připomínají dvoukřídlé prosklené dveře mezi pokoji v jejich činžáku. „Je mi jasné, že dřevo pracuje a bude třeba se o něj starat. Znám to z chalupy, ale mám dřevo ráda, tak jsem s tím smířená.“ Úplně jinou podobu získala také zahrada za domem, na kterou lze vyjít buď právě z dřevěného přístavku, nebo z obývací části přízemí. Při koupi domu na ní byl jenom vysypaný štěrk a rostl tam jediný strom – smrk.
„Všichni mě přesvědčovali, ať ho pokácím, že bude brát vodu. Což je sice pravda, trávník kolem se musí víc zalévat, ale bylo mi ho líto a jsem ráda, že jsem ho uhájila, je pod ním příjemný stín. Jen se mi o něj musí soused zahradník starat a pravidelně ho stříhat, aby se moc nerozrostl. Soused mi také pomáhal s osazením zahrádky. Něco jsem si vybrala sama, ale většinu doporučil on. Musím říct, že mě při zakládání zahrady velmi příjemně překvapil travní koberec. Předem jsem tomu nevěřila, ale ta investice se opravdu vyplatí – za týden máte krásnou trávu, po které můžete šlapat,“ vzpomíná Lucie na to, jak se jí před očima zazelenala nová oáza klidu, na které si rodina užívá všechny pěkné dny.
Cihlový kabát dostala také původní šedivá fasáda. „Působilo to jako bytovka, vůbec se mi dům z ulice nelíbil,“ svěřuje se majitelka. „Teď je obložený pásky, které se řežou ze starých cihel, a vypadá to skvěle, nechtěla jsem žádnou imitaci. Když sem přijeli pánové vyměřovat, velmi se divili, že chci obkládat novou fasádu, ale nelituji toho. Nakonec jsme nechali dům obložit i ze strany zahrady. Kvůli tomu jsem trochu bojovala s manželem, kterému to už přišlo zbytečné. Říkala jsem mu, že na zahradě trávíme spoustu času a nechceme přece koukat do šedivé zdi, což nakonec uznal. Teď už jsme s domem spokojení. Udělali jsme všechno pro to, aby se nám tu žilo útulně, a myslím, že o moc víc dělat nemůžeme.“
I když nějaké plány na zvelebování svého domova má Lucie stále. Vždyť je to její koníček. Ráda by si v přízemí nechala postavit bílá kachlová kamna vysoká až ke stropu a na rekonstrukci ještě čeká koupelna v patře. „Tu si představuji v kombinaci betonové stěrky se dřevem,“ zasní se na závěr majitelka.
TIP NA VIDEO: Podívejte se, jak bydlí Hanka Křížková
Video
Video se připravuje ...
Videohub
Videohub
Článek připravil časopis Blesk Bydlení. Aktuální číslo koupíte v novinových stáncích nebo si ho můžete v tištěné či elektronické podobě objednat v našem iKiosku ZDE.
