„Babička poznala nouzi, chudobu, válku či střídaní režimů a různé krize. Zažila to nejhorší, ale také to nejlepší. Velkou partnerskou lásku, lásku rodinnou, uměleckou. Nezlomila ji ani smrt manžela o tom víc lásky dávala nám,“ řekla při smutečním obřadu její vnučka Adéla.
Připomněla i slavnou kariéru herečky a její životní role. „Už ve 20 letech si prosadila divadlo a byla i poslední žijící zakladatelka Divadla mladých, dnes Divadla Petra Bezruče. Kariéru ukončila v činohře Národního divadla moravskoslezského,“ uvedla.
Polibek od Kainara
Podle režisérů stačilo Štěpánce Ranošové přečíst si scénář a hned věděla, jak kterou roli zahraje. „Měla neskutečnou zásobu historek. I tu, jak k ní někde na školení přiběhl neznámý mladík a políbil ji. Později zjistila, že to byl básník Josef Kainar,“ připomněla vnučka.
Když se stala zasloužilou umělkyní a pak držitelkou Thálii v oboru činohra, ptala se prý skromná zesnulá rodiny: „Za co? Vždyť si mě už nikdo nepamatuje.“
Babičku označila vnučka za „vetchou stařenku s křehkou duší a vůlí uragánu.“
Na prknech, která znamenající svět
Zahrála si v nesmrtelných rolích Haničky v Lucerně (1951), Lízalky v Maryše (1966), Marijány Plajznerové v Dalskabátech (1971). Profesní život zasvětila Divadlu Petra Bezruče. Kariéru ukončila rolí chůvy Anfisy (Tři sestry) roku 2001 v činohře Národního divadla moravskoslezského.
Významnou kapitolou jejího hereckého života byla televizní a filmová práce. I některé seriály, v nichž ztvárnila role silných a nekompromisních žen. Jako třeba je Dispečer, Kamenný řád a Bez ženské a bez tabáku. Hrála ve dvacítce filmů, mluvila v rozhlasu.
V posledních letech velice významně pomáhala Ostravskému divadelnímu archivu s identifikací historických dokumentů z dávných časů – vždyť už byla jediná, která na jevišti zažila třeba scénáristu a režiséra Jiřího Myrona (1884 až 1954).
