První problém přišel ve 21. týdnu těhotenství. Při kontrole v Brně se lékaři stav holčiček nezdál a maminka následně zamířila do Podolí. Tam se potvrdil TAPS, jedna z forem transfuzního syndromu dvojčat. „Byly opravdu ohrožené na životě obě dvě. A bylo potřeba přistoupit k operaci,“ vzpomínala maminka.
Rodina přitom vůbec nepočítala s tím, že by měla maminka v nemocnici zůstat. „Neměli jsme s sebou ani věci, ani jsme neměli zajištěno hlídání pro starší holku,“ popsala. Lékaři ji nejprve poslali domů s tím, že se má za dva dny vrátit na kontrolu. Jenže během té doby se stav výrazně zhoršil. „Z toho prvního stupně už to vyskočilo na třetí stupeň, takže už bylo potřeba opravdu přejít k zákroku.“
Operace nebyla jednoduchá. Lékaři museli pomocí fetoskopu a laseru přerušit cévní spojení v placentě. Během zákroku nastaly komplikace a došlo i k odtoku plodové vody. „Nevědělo se, jestli ten zákrok i tak přežijí,“ popsala maminka. „Opravdu to vypadalo s nima špatně.“ Holčičky naštěstí zákrok zvládly.
„Mně to nikdy nenapadlo, že vůbec něco takového je,“ řekla maminka o transfuzním syndromu dvojčat. První těhotenství podle ní probíhalo bez větších komplikací. U dvojčátek se to už bohužel říct nedá.
Předčasný porod
Ani po operaci nebylo vyhráno. Maminka byla ve 30. týdnu znovu hospitalizovaná v Podolí a už to vypadalo, že za dva dny pojede domů. Pak ale začala krvácet a lékaři přistoupili k akutnímu císařskému řezu. „Díky bohu, že jsem byla v té době tady,“ vzpomínala. Až na sále doktoři zjistili, že se u Elenky odlučovala placenta. „Slyšela jsem, jak se doktoři baví, že to krvácí, že to strašně teče. Nevěděla jsem, jestli krvácím já, nebo miminka, jestli přežijou,“ popsala.
Holčičky se narodily dřív, než rodina čekala. Kvůli rychlému průběhu nestihl tatínek přijet z práce a maminka je po porodu hned neviděla. „Požádala jsem sestřičky, aby mi je aspoň vyfotily. Ukázaly mi je potom v telefonu,“ popsala. K inkubátorům se dostala až následující den. První pohled pro ni nebyl jednoduchý. „Když vidíte přes to plexisklo svoje dítě, které váží půlku toho, co má, a vidíte, jak je na těch hadičkách, jak všechno kolem pípe,“ vzpomínala. „Nikdy do smrti asi nezapomenu na ty tenký prstíky, co měly.“
Sofinka je o něco drobnější a obě odpovídají dětem zhruba o dva měsíce mladším. „Dneska jsou to normální holky a nikdo by to nepoznal na nich. Jsou zdravé, nic jim není,“ řekla maminka.
Rok od diagnózy
Do Podolí se rodina vrátila téměř přesně rok od chvíle, kdy se dozvěděla diagnózu. „Když tady ty tváře vidím, těch doktorů, který nás s tím provázeli, který nám ty holky zachránili, je to prostě neskutečné,“ popsala. „Cítím neskutečnej vděk.“
Holčičky po narození strávily v Podolí ještě 22 dní. „Je neskutečné vrátit se sem zpátky a mít ty zdravý holčičky už doma,“ řekla maminka. „Je to nepopsatelný pocit, když víte, že už máte vyhráno.“
Příběh Elenky a Sofinky se odehrával na pozadí pátečního Setkání zázraků pod hradbami Vyšehradu. Centrum fetální medicíny funguje od roku 2012 a letos se konal pátý ročník akce, i když mezi jednotlivými setkáními byly přestávky. Kvůli špatnému počasí se letošní termín přesunul z června na září.
Lékaři se zdravili s rodiči a sledovali děti, které před lety znali ještě z ultrazvuku nebo operačního sálu. Holčičky si hrály s Barbie, kluci s autíčky Hot Wheels, děti jezdily s auty na ovládání, sledovaly model vrtulníku, skákaly na hradech nebo si prohlížely techniku policistů a hasičů.
