Video se připravuje ...
Ministr Zůna v Hráčích: Šéf obrany věří, že z vlády neodejde. Ruska se Evropa prý bát nemusí. A jak to bylo s výběrem nového šéfa armády?
Expert o nedostatcích armády: Problémy s infrastrukturou i nákupy. A jak si vede Zůna?
Česká armáda se podle bezpečnostního analytika Milana Mikuleckého momentálně potýká se třemi zásadními problémy. Mimo personálního nedostatku má dlouhodobě potíže také s akvizicemi či zajištěním výcvikových prostorů, vysvětlil v rozhovoru pro Blesk. A jak si podle něj po půl roce ve funkci vede ministr obrany Jaromír Zůna (za SPD)?
Vláda Andreje Babiše je u moci již přes půl roku. Jak hodnotíte ministra obrany Jaromíra Zůnu coby nástupce Jany Černochové? Za co byste ho pochválil a co byste mu spíše vytkl?
„Oproti předchozí ministryni má vhled do rezortu, má detailní vhled do armády, protože v armádě strávil celý svůj profesní život. Zná lidi a ví, jak funguje systém. To je asi ta největší přidaná hodnota oproti jeho předchůdkyni.“
Od pana ministra Zůny jsme už slyšeli, jaké jsou jeho priority v čele resortu. Jak hodnotíte ty?
„Slyšel jsem už hodně slov od mnoha ministrů. Jak od ministrů, pro které jsem měl možnost pracovat, tak od ministrů obecně. Ta slova jsou vždycky jednodušší než ty činy. Takže v tuhle chvíli jsme slyšeli hodně slov a musíme počkat, jak se dovyvinou činy. Pak je budu komentovat. Stejně tak, jako když kritizuji předchozí vládu, že lhala o tom, že bude na obranu vydávat 2 %, a nakonec je vlastně nikdy nedala. Pokud tato vláda nenapraví to, že armádě odebrala přes 20 miliard korun, tak na konci roku ji budu kritizovat úplně stejně jako ty vlády předchozí. A to se nebudeme vůbec bavit o tom, že dlouhodobě říkám, že tím, že jsme na naši obranu nedávali ani ta 2 %, tak bychom měli teď doplnit ten dluh, který vůči ní máme z těch předchozích let. To znamená, že jsme vůbec neměli diskutovat o tom, jestli 2 % ano či ne, ale měli bychom se spíš bavit o tom, že teď by to mělo být k těm 5 % i bez těch takzvaných měkkých výdajů. Pokud mám najít něco skutečně kritického na adresu Jaromíra Zůny: Čekal jsem možná razantnější přístup k řešení těch kostlivců, které zbyly po jeho předchůdkyni. To znamená otevřené pojmenování nedostatků u zásadních zakázek, pojmenování těch pochybení tak, aby se nemohla do budoucna opakovat.“
Jaké konkrétní zakázky tím teď myslíte?
„Téměř všechny velké zakázky uzavřené pod taktovkou ODS. Bojová vozidla pěchoty, tanky, rekonstrukce nemovitostí… Mě snad naopak nenapadá jediná, u které by nevyvstala celá řada otazníků.“
Ministr Zůna taky deklaroval, že jedním z jeho cílů je navýšit počet vojáků. Daří se mu to momentálně plnit?
„Čísla náborů rostou, ale to není něco, co se dalo zvládnout teď, během toho půl roku ve funkci. To jde i za předchozí vládou, které se podařilo nějakým způsobem navýšit prostředky, pokud jde o mzdy vojáků. Jde to za předchozím vedením armády, které mohlo vyvolat ve vojácích nebo lidech, kteří uvažovali o službě v armádě, nějaký optimismus. To za a), ale musíme říci i b), a to je odchodovost, podle mě zásadní problém. Na jednu stranu máme zvýšený příchod nových zájemců o službu, současně ztrácíme profesionály právě kvůli nějakému zklamání z dosavadního vývoje, z těch mnoha nenaplněných slibů. A znovu je potřeba zopakovat, že jedna věc je navýšení počtu personálu, které je sice správným krokem, ale neřeší to další problém, kterým je obecně nedostatek financí. Vyšší počet lidí znamená zvýšené nároky na mzdy a další finanční požitky, které s tím jsou spojené. Také to znamená vyšší nároky na nákup — když začnu od bot přes nešťastné batohy a konče zbraňovými systémy, které by ti nově příchozí měli obsluhovat.“
Jaké jsou tedy v současnosti hlavní problémy, se kterými se armáda potýká?
„Momentálně máme tři hlavní problémy. Máme problém, pokud jde o personál. Obecně je nedostatek lidí v jakémkoliv oboru. V celé řadě oborů ho řešíme dovozem pracovní síly, což asi u ozbrojených složek, ať už armády nebo policie, nechcete. A máme problém, pokud jde o pořizování zbraňových systémů, které jsou na úrovni doby, což je problém dlouhodobě. Třetím problémem, o kterém moc nemluvíme, je armádní infrastruktura. Máme nedostatek výcvikových prostorů. Celé řady výcvikových prostorů jsme se naprosto lehkomyslně v minulosti vzdali. Máme možnost vojáky cvičit v nějakém větším měřítku pouze na třech místech republiky. Zanikla i celá řada malých cvičišť, která byla u posádek, a máme posádky, které obnovujeme a které k dispozici ta cvičiště nemají. Zároveň nejsme schopni dostatečně rychle tu infrastrukturu obnovovat, to znamená stavět novou za peníze, které by byly obhajitelné. Třeba v tomhle směru si myslím, že by pro nás mohly být velkou inspirací baltské státy, kde se skutečně pro vojáky staví nově, ale v takovém tom seversky úsporném stylu. A ve Skandinávii se můžeme inspirovat v mnohém dalším.
Ale když se vrátím k tomu akvizičnímu procesu – akviziční proces má několik segmentů, ve všech máme nějaký problém. Jeden je, že se tady za minulé vlády hodně nakupovalo takzvaně z ruky. Neproběhly žádné soutěže, což vždy zvyšuje riziko potenciální korupce a neefektivnosti při nákupech. Říkalo se, že to je kvůli rychlosti. Jak se ukazuje, ta rychlost zdaleka není vyšší, než kdyby proběhlo standardní výběrové řízení. Celkově rychlost samotného akvizičního procesu je problém. Dnes vidíme právě na rusko-ukrajinském bojišti, že nakupovat například drony s tím, že je dostaneme v horizontu dvou let, tak je můžeme rovnou po převzetí předat do muzea. Ty technologie se proměňují tak rychle, že je potřeba zapracovat na změně akvizičního systému tak, aby byla zajištěna jeho transparentnost, efektivnost, ale mnohonásobně se zvýšila jeho rychlost.“
Od premiéra Andreje Babiše opakovaně slyšíme, že je potřeba investovat do protidronové a protiletecké obrany. Do jaké míry jsou tato tvrzení podložena skutečnými údaji?
„Bohužel je to založeno na faktech, ale má to několik rovin. Jedna rovina je, že jsme členy nějaké aliance. To znamená, že v rámci té aliance část protiraketové, protiletadlové, protidronové obrany by měli zajišťovat i další členové. A my bychom měli plnit to, k čemu jsme se zavázali v takzvaných ‚CTčkách‘ (capability targets – cíle výstavby vojenských schopností), čímž přispíváme k celkovému aliančnímu úsilí. Náš problém je, že zdaleka neplníme to, k čemu jsme se zavázali, a současně zanedbáváme i naši obranu nad rámec CT. Protože kromě toho, k čemu jsme se zavázali, bychom měli mít schopnost i zajistit obranu vlastního teritoria. A dnes jsou pro nás reálně tou největší hrozbou balistické rakety. V tomhle směru nemáme nic, a ještě dlouho nic mít nebudeme. Stačí se podívat na moderní systémy PVO, které jsme pořídili v minulosti. Systémy RBS 90 ze Švédska mohou působit skutečně s velmi, velmi krátkým dosahem. Izraelské systémy SPYDER pak nejsou schopné působit právě proti té největší hrozbě, proti balistickým raketám. Můžou působit proti střelám s plochou dráhou letu, letounům, možná velkým dronům, ale tam je velkou otázkou ekonomická udržitelnost takového nasazení. Proti malým FPV dronům nemáme nic. Proti hrozbě balistických raket nemáme nic. Naše PVO podle našich dosavadních závazků má být koncipována k ochraně jednotek v poli, nikoliv k tomu, aby zabezpečovala ochranu území.
Tu si potom každá země ještě řeší sama, to bychom my měli řešit nad rámec našich závazků, prostě proto, že je to v našem zájmu. A pokud chceme posílit PVO, což pan premiér říká správně, tak na to musí být vyčleněné peníze nad rámec toho, co vynakládáme, abychom splnili naše závazky v rámci NATO. To znamená, že se musíme bavit o jiných procentech než o dvou.“
V jakém časovém horizontu je tedy možné zbavit se těchto „slepých míst“?
„Tam musí padnout nějaké politické rozhodnutí, jakou cestou půjdeme. Jestli se zapojíme do některého z již běžících evropských projektů nebo do amerických projektů. My jsme tady mohli mít část protiraketové obrany, to byl ten slavný radar v Brdech, což byla zatím jedna z nejúspěšnějších ruských hybridních operací na našem území, kdy se Rusům podařilo za využití různých užitečných idiotů, anebo různých idiotů, kteří moc dobře věděli, co dělají, zabránit tomu, aby v České republice vznikla část tohoto systému. Dnes tyto systémy stojí na území Rumunska a na území Polska – je to systém Aegis Ashore, který má schopnost působit proti těm skutečně nejzásadnějším hrozbám s vysokou účinností. Mohli jsme být jeho součástí, bohužel se tak nestalo. Za minulé vlády se pak vymlčela americká nabídka na dodávky systému Patriot pro armádu České republiky. V tuhle chvíli je fronta na ně tak dlouhá, že se bavíme v řádu let. A pak je otázka, jestli se nepodívat i někde jinde, určitě je tady třeba izraelská cesta. Jsou tady ale i další země, se kterými se můžeme bavit. Ale první musí být nějaké politické rozhodnutí, samozřejmě na základě dohody s vojáky, kterou cestou půjdeme. Potom je krok B, zařadit se k někomu, komu ty systémy budou doručeny v nějaké dohledné době a současně se u toho pokusit o maximální zapojení českého průmyslu. Teď nejde, přestože o to by mělo jít vždycky také, aby co největší část peněz, které vynaložíme, se vrátila do českého rozpočtu. Vidíme, jak křehké a zranitelné jsou globální dodavatelské řetězce. Jde primárně o to, aby v případě nějaké globální krize, kterou už jsme viděli – třeba stačila loď, která zablokovala Suez, protože tam špatně najela – tak abychom měli schopnost maximum komponent těchto systémů vyrábět sami vlastními silami.“
Témata:
Související
Buďte první, kdo se k tématu vyjádří.