Varování expertky: Covid a teď škrty vytvoří generaci neplavců. Děti čeká u vody nebezpečí a strach
Štěpánka Štrougalová z plaveckého centra Juklík upozorňuje, že plánované změny ministerstva školství ve financování školního plavání jsou velmi špatným krokem. A uvádí hned několik důvodů! Od odříznutí chudších dětí od možnosti naučit se plavat přes pokles zájmu o sport až po ohrožení, že budou české děti neplavci, kteří se budou u vodní plochy chovat nebezpečně a budou ve vodě pod velkým stresem. Prohloubí to problém plavecké gramotnosti, která poklesla už během covidové pandemie.
Už dříve jste upozorňovala, že po covidu hrozí „generace dětí, která neumí plavat“. Platí to pořád?
Bohužel toto varování je stále aktuální, protože období pandemie zásadně narušilo přirozenou kontinuitu výuky. Dlouhodobé uzavření bazénů způsobilo, že mnoho dětí promeškalo ideální věk pro první seznamování s vodou, a my tento deficit v metodické řadě pociťujeme u celých ročníků i dnes.
Jak byste popsala současnou úroveň plaveckých dovedností dětí?
V Juklíku vidíme, že mnoho dětí dnes začíná s plaváním provázeno pocity nejistoty, nebo dokonce strachu, což dříve nebylo tak obvyklé. Často jim chybí nejen technická zdatnost, ale i základní fyzické schopnosti a bezpečnostní návyky, které by za normálních okolností získaly už v rámci předškolní docházky.
Děti snadněji propadají panice
Setkáváte se opravdu i s tím, že děti neznají základní bezpečné chování u vody?
Ano, je to skutečně tak. Pokud dítě nemá možnost pravidelného kontaktu s vodou od raného věku, nestihne si přirozeně osvojit principy bezpečného chování. Potom se v bazénu učí mnohem pomaleji a my musíme věnovat velký prostor vysvětlování věcí, které by pro ně měly být již dávno automatické.
Je pravda, že některé děti neumí ani reagovat v krizové situaci ve vodě?
Je to velmi reálné riziko, protože bez včasné přípravy a získání jistoty ve vodě dítě v neočekávané situaci snadno propadne panice. Pokud se začnou učit systematicky až v pozdějším věku, chybí jim ten hluboký základ, díky kterému by dokázaly na náhlou změnu podmínek zareagovat klidně a bezpečně.
Jak moc pandemie podle vás přetrhala výuku plavání?
Ten zásah byl velmi citelný, protože děti, které měly s plaváním začínat kolem čtvrtého roku, se k systematické výuce dostaly často až se vstupem do školy. Tento časový posun způsobil, že nyní bojují s většími obavami, učí se pomaleji a vyžadují mnohem více trpělivosti a individuálního přístupu ze strany instruktorů.
Dá se to ještě dohnat, nebo už je to ztracená generace?
Určitě se to dohnat dá, jen musíme počítat s tím, že to bude vyžadovat více času a úsilí. Není to ztracená generace, ale je to skupina dětí, které potřebují mnohem citlivější vedení a metodiku založenou na hře a radosti, aby se jejich vztah k vodě podařilo znovu plnohodnotně vybudovat.
Vidíte rozdíl mezi dětmi před covidem a dnes?
Ten rozdíl je patrný zejména v sebedůvěře. Dříve byly děti ve vodě mnohem uvolněnější, zatímco dnes se častěji setkáváme s takzvanými pasivními plavci. To jsou děti, které sice udrží tempo, ale chybí jim technická hloubka a schopnost reagovat, když se voda stane nečekaně náročnou.
Příčinu ale nemůžeme hledat jen u dětí, velký vliv na ně má i to, že rodiče jsou v dnešní době až příliš pečovatelští a ochranitelští. Děti často neumí kotoul, mají problém se stabilitou nebo neumí koordinovaně skákat. Pokud postrádají obecnou pohybovou průpravu a jistotu ve vlastním těle, je pro ně mnohem náročnější vybudovat si důvěru k vodě.
Bez školního plavání se děti do bazénu nedostanou
Co říkáte na to, že stát chce přestat financovat povinné školní plavání?
Považovala bych to za velmi nešťastný krok, protože doporučení MŠMT, které definuje rozsah výuky i úhradu dopravy, je zásadní pro udržení kvality. Plavání je dnes součástí tělesné výchovy a státní podpora je garantem toho, že tato výuka bude probíhat bezpečně a pod vedením kvalifikovaných pedagogů.
Přitom je to v rozporu s tím, že plavání je stále povinné?
Zcela nepochybně. Pokud je plavání v rámci školních osnov povinné, musí být vytvořen funkční systém jeho financování. Nelze přenášet odpovědnost za realizaci výuky na školy, aniž by k tomu měly zajištěné odpovídající prostředky na pronájmy bazénů a kvalifikované instruktory.
Nehrozí, že se problém ještě prohloubí?
Riziko prohloubení problému je zde veliké, protože bez systémové podpory se plavání stane pro mnohé školy organizačně i finančně neúnosné. To by vedlo k dalšímu zhoršování plavecké úrovně dětí, což je v přímém rozporu s potřebou zvyšovat jejich bezpečí.
Co se podle vás stane, pokud si plavání budou muset hradit rodiče?
Došlo by k výraznému znevýhodnění dětí z rodin, které si komerční kurzy nemohou dovolit. Plavání by se tak z nezbytné životní dovednosti stalo nadstandardní aktivitou, což by mělo negativní dopad na celkovou bezpečnost dětí u vody.
Může to vést k tomu, že část dětí se k plavání vůbec nedostane?
Bohužel ano. Školní plavání je často jedinou cestou, jak zajistit plošnou plaveckou gramotnost. Pokud tato systémová podpora zmizí, hrozí, že významná část dětí nebude mít šanci naučit se bezpečně plavat pod odborným dohledem.
Hrozí podle vás reálně pokles „plavecké gramotnosti“ v Česku?
Tato hrozba je reálná, pokud nebudeme dbát na dodržování stanovených metodik a hodinových rozsahů. Plavecká gramotnost není jen o schopnosti udržet se na hladině, ale o komplexním zvládnutí pohybu ve vodě, které vyžaduje čas a systematické vedení.
Jsou podle vás školy schopné to ufinancovat?
Z mých zkušeností vyplývá, že školy bez podpory zřizovatele či státu tyto náklady nesou jen velmi obtížně. Nájemné v bazénech, odměny trenérům a doprava žáků jsou položky, které výrazně přesahují běžné provozní rozpočty většiny základních škol.
Nebo se to nevyhnutelně přenese na rodiče?
Pokud nedojde k zajištění systémového financování, zátěž se nevyhnutelně přenese na rodiny, což považuji za nesprávné. Rodiče by měli být partnery ve výuce, nikoliv těmi, na které stát přenese odpovědnost za povinnou součást vzdělávání.
Co by měl stát podle vás udělat místo toho?
Stát by měl zajistit stabilitu a dodržování doporučení MŠMT, která jasně definují rámec pro kvalitní výuku. Je důležité, aby školy měly garantované prostředky na dopravu i pedagogy, aby se mohly plně soustředit na naplnění vzdělávacích cílů v oblasti plavání. Klíčem je kombinace povinné školní docházky s finanční podporou státu a aktivní osvětou mezi rodiči. Pokud bude plavání vnímáno jako přirozená dovednost srovnatelná se čtením či psaním, podaří se nám zajistit bezpečnost dětí dlouhodobě.
Pokud byste měla jednou větou říct, co hrozí českým dětem, když se plavání přestane systémově podporovat – co by to bylo?
Hrozí nám generace, která bude ve vodním prostředí ohrožena vlastní nejistotou a nedostatkem základních technických dovedností nezbytných pro záchranu života.
Máte konkrétní příklady z praxe, které vás v poslední době opravdu zarazily? Proč by mělo být plavání povinné jako tělocvik?
Často mě zaráží hloubka obav, se kterými starší děti k vodě přicházejí, přičemž tyto strachy pramení pouze z nedostatku dřívější zkušenosti. Plavání by mělo být stejně povinné jako tělocvik, protože rozvíjí nejen koordinaci a zdravý vývoj, ale především dává dětem sebedůvěru a schopnost bezpečně se chovat v prostředí, které pro ně může být bez přípravy nebezpečné.
