Jak jste svého syna Samíka ztratila?
O Samíka jsme přišli náhle, tragicky. Byl to moment, který mi obrátil život úplně naruby. Do té doby jsem si myslela, že mám věci pod kontrolou… a najednou nezbylo nic. Jen ticho a obrovská bolest, kterou nejde popsat.
V rozhovoru pro Priority Podcast jste s velkou bolestí vyprávěla, že jste doufala, že se Samíka podaří v nemocnici zachránit. V takový konec jste vůbec nevěřila…
Řekli nám, že se omlouvají, že syn měl tolik zranění, že bohužel nepřežil. Šeptala jsem mu do ouška, promiň, že jsem tam nebyla. Přikryla jsem ho, nedokázala jsem ho zpátky přikrýt přes hlavičku, přikryla jsem ho jen tak, jako by šel spinkat.
To všechno jsou slova, která doslova trhají srdce. Jak se s tak těžkou životní zkušeností vyrovnat? A dá se s ní vůbec vyrovnat?
S takovou ztrátou se podle mě člověk nikdy úplně nevyrovná. Může ji pouze přijmout. Ta bolest nezmizí. Nemá datum v kalendáři. Jen se s ní naučíte žít a časem na ni budete nahlížet možná i jako na svého učitele. Důležitá pro mě byla víra, taková, která vás nese. Víra v hlubší smysl života. Víra v to, že život ani láska smrtí nekončí. Tento pohled mě postupně naučil, že vše má svůj přesah. Není to jen o pádu na samotné dno, ale je to součást cesty poznání. Postupem času, kdy si dovolíte podívat se na to, co se nám děje s nadhledem, bolí to o něco méně.
Často zmiňovaným slovem je v takové situaci bolest. Jak s ní nakládat?
Důležité je bolest nechat být. Nesnažit se ji potlačit. Nesnažit se být silná. Dovolit si všechno. Pláč, vztek, bezmoc… i chvíle, kdy se dokážete nadechnout a smát se. Všechno z toho je v pořádku. A také být k sobě jemní, dovolit si naslouchat svému nitru, svým potřebám.
Vím, že se vám pak po ztrátě narodil ještě třetí, nejmladší syn….
Ano. Co mě po ztrátě velmi neslo, byla myšlenka mít znovu syna. Ne jako náhradu…to ani nelze. Ale jako nový život, který přinese znovu pocit blízkosti a lásky tam, kde zůstalo prázdno.
Syna jste dokonce pojmenovala Samuel po jeho zemřelém starším bráškovi…
To jméno pro mě má hluboký význam. Není to náhrada. Je to propojení. Můj nejmladší syn Samuel je pro mě obrovské světlo. Jsou mu teď tři roky. Je živý, citlivý a přináší do našeho života radost, kterou jsme si mysleli, že už nikdy nezažijeme. Mezi námi vnímám něco, co se těžko vysvětluje slovy. Přišel po svém bráškovi… a já k němu cítím tak silné pouto, které je v něčem úplně jiné. Ta láska k němu je nepopsatelná. Neuvěřitelně hluboká a něčím známá.
Někdy mám pocit, že o sobě oba bráchové nějakým způsobem vědí. Můj syn se třeba podívá na Samíkovu fotografii a řekne: „To jsem já.“ Ať už je to jakkoliv… jestli se k nám nějakým způsobem vrátil, nebo nám byl poslán další syn… Vnímám, že mezi nimi existuje pouto. Něco mezi nebem a zemí, co nás přesahuje. Dnes už nemám potřebu si to logicky vysvětlovat. Nechávám tomu prostor. Dala jsem nám tím svobodu, nehledat odpovědi, ale přijímat život z jiného pohledu a s větší pravdivostí toho, co nás přesahuje. Tohle všechno jsem popsala i ve své knize Poselství znovuzrození.
Co všechno se čtenáři v knize dozví? Může pomoci i ostatním rodičům? Nabízí praktické rady?
Ta kniha není návod. Nenajdete v ní »5 kroků, jak přežít ztrátu«. To ani nejde. Je to syrový, autentický příběh o tom, co se děje, když člověk spadne úplně na dno. Když ztratí nejen někoho, koho miluje, ale i sám sebe. Čtenář v ní najde bolest v její nejčistší podobě. Prázdno. Ticho. Otázky, na které neexistují odpovědi.
Ale zároveň tam najde i něco, co se nedá úplně pojmenovat. Naději, která přichází potichu. Sílu, která se rodí právě v těch nejtemnějších chvílích. Ta kniha ukazuje cestu. Ne tím, že radí, ale tím, že ji skutečně prochází. Ukazuje, že i když se všechno rozpadne, pořád v nás zůstává něco, co nás drží. A i když je napsaná z pohledu ztráty dítěte, dotýká se mnohem širšího tématu.
Komu je vaše kniha určena?
Je pro každého, kdo se někdy ztratil. Kdo neměl chuť žít. Kdo hledá smysl v bolesti. Možná právě proto tolik lidí říká, že jim pomohla, protože se v ní našli. A právě díky tomu obrovskému ohlasu jsem se rozhodla ji posunout dál. Založila jsem sbírku na dobročinné platformě Donio, aby mohla být přeložená do angličtiny a dostala se i za hranice. Protože věřím, že ten příběh nemá zůstat jen tady. Že si ho mají přečíst lidé všude.
Jak žijete dnes po takové ztrátě? Co vám dělá radost?
Dnes žiji jinak. Mnohem víc v přítomném okamžiku. Mnohem víc vnímám maličkosti. Radost mi dělají úplně obyčejné věci. Smích mých dětí, ticho, chvíle, kdy jen jsem. A taky to, když vidím, že to, co jsem prožila a napsala, pomáhá dalším lidem. To je pro mě obrovský smysl. A taky vím, že pomáhá mít něco nebo někoho, pro koho tady jste. Protože ve chvíli, kdy dáváte lásku a péči ven, začínáte se postupně uzdravovat i vy sami.
Právě teď také pracuji na dalším projektu. Na nové knize, do které sbírám příběhy a znamení od dalších maminek, které si prošly stejnou ztrátou. Je neuvěřitelné, kolik z nás zažívá podobné věci, a jak moc nám pomáhá je sdílet.
Je něco, co byste ještě v souvislosti s vaším příběhem ráda zmínila?
Ráda bych apelovala na řidiče. Aby zpomalili. Aby byli víc přítomní. Aby odložili telefon. Zvlášť když budou prázdniny a děti budou mnohem víc venku, v ulicích…Někdy stačí vteřina nepozornosti a změní to život úplně všem. A já bych si moc přála, aby se takových příběhů psalo co nejmíň.
