Neumanová pro Blesk 20 let od slavného zlatého finiše: Lucinka v cíli? Mám to dodnes pod kůží!

I když profesionální kariéru už pověsila na hřebík, bílé stopě dál věrná zůstává. Soutěživost a dravost, jak sama přiznává, má prostě v krvi. Sama si to opět vyzkoušela o uplynulém víkendu na Jizerské 50.

„Jsem ještě teď taková rozbolavělá, protože padesátku nejezdím úplně často, ale doufám, že jsem zůstala sportovcem navždycky a také to beru jako takové své trošku životní poslání, ale samozřejmě zároveň lásku,“ přiznala v Epicentru legenda zimního sportu a dodala, že právě závod Jizerská padesátka pro ni byl první letošní výzvou, které si ráda dává.

Jako by to bylo včera

Kateřina Neumannová pod olympijskými kruhy stála poprvé v roce 1992, tehdy si ještě cenný kov nedovezla. Celkem má na svém kontě šest olympijských medailí a každá má v srdci Kateřiny Neumannové své místo.

„Když se teď podívám zpětně na kariéru, tak zlato mám v uvozovkách jenom jedno, takže to je to nejcennější, ale když byla první medaile z Nagana, tak byla ta nejcennější, takže to šlo krůček po krůčku, ale samozřejmě zlato je jenom jedno. A vítěz bere vše, takže Turíno,“ vzpomněla, že je pro ní nejcennější medaile z jejího posledního a dnes již legendárního olympijského závodu v Turíně. 

Ten den se vryl do paměti snad každého sportovního fanouška. Olympiáda tehdy šla do finále a my jako Češi jsme měli ještě před sebou hokejové semifinále a právě závod žen v klasickém lyžování na 30 kilometrů. Nervy od samého začátku, cílová rovinka, která rozhodla vše. Neumannová prolétla kolem Rusky Julie Čepalovové a Polky Justyny Kowalczykové, zlato bylo doma a v cíli dvouletá dcera Lucinka.

Obrovské emoce

„To byly obrovské emoce už na té trati. Ten závod byl pro mě nesmírně těžký, já už jsem ho nejela v úplně ideální zdravotní kondici a dlouho to vypadalo, že jakákoliv medaile pro mě bude úspěchem a pak ten konec. To se mi povedlo. Něco, na co člověk čeká, mnohdy se nedočká třeba celý sportovní život a já jsem se dočkala,“ vzpomíná Neumannová s tím, že tehdy si opravdu sáhla do rezerv svých sil, které podle svých slov měla někde schované pro tuto příležitost.

„Mně se tím naplnil dlouhý krásný sportovní život, který měl vítězství i pády. Ale tohle bylo to největší vítězství a pak tam k tomu ta Lucka v cíli, to prostě byla kombinace, kterou přinesl život, a dokreslilo a doplnilo to pro mě tu jedinečnost toho okamžiku, který mám pod kůží pořád. Jako kdyby to bylo včera,“ s dojetím zavzpomínala olympijská vítězka. 

Snowboardcrossařka Adamczyková vyráží na první OH v roli maminky: Dojemné tajemství její helmy!

Nechtěla být jako maminka

Tehdy dvouletá dcera Lucie byla první, kdo ke zlatu Neumannové gratuloval. Sama, ale tolik nadšení jako její máma v bílé stopě prý nenašla. Ve svých dvaadvaceti letech má zalíbení hlavně v atletice.

„Asi jsem udělala nějakou chybu, když byla maličká, anebo ona měla v sobě to, že nechce být jako maminka, takže ta láska, anebo vztah k běžkám se tvořil postupně,“ popsala Neumannová a znovu se ve vzpomínkách vrátila do roku 2006 do italského Turína. Tehdy si prý na trati byla jistá, že si jede pro bronz. Jenže…

„Pak jsem si asi uvědomila, že to je ta poslední příležitost.  Věděla jsem, že za další čtyři roky už závodit nebudu a že tu medaili strašně chci,“ uvedla Neumannová v Epicentru. 

Touha po poslední olympijské medaili byla větší než únava a mozek dostal jasný impuls. Teď nebo nikdy.„Moje hlava nechtěla ten signál vyslat ale nakonec ho vyslala a pak tam byl ten katapult dopředu a tam se poskládalo asi všechno z mé kariéry,“ uzavřela legenda bílé stopy své vzpomínky na poslední olympijský závod. Stávající olympiádu bude trávit podle svých slov v italských horách.